USS Seawolf (SSN-575)
USS Seawolf (SSN-575) byla americká útočná ponorka s jaderným pohonem z doby studené války. Po USS Nautilus byla druhou ponorkou s jaderným pohonem a jedinou americkou ponorkou, jejíž jaderný reaktor byl chlazen tekutým kovem. Podobně jako Nautilus byla určena zejména k experimentům s principiálně novým pohonem — koncepce jejího pohonu se však neosvědčila.[1]
.jpg) USS Seawolf (SSN-575) | |
| Základní údaje | |
|---|---|
 | |
| Typ | útočná jaderná ponorka |
| Zahájení stavby | 15. září 1953 |
| Spuštěna na vodu | 21. července 1955 |
| Uvedena do služby | 30. března 1957 |
| Osud | vyřazena 1987 recyklována a sešrotována 1997 |
| Předchůdce | USS Nautilus (SSN-571) |
| Následovník | třída Skate |
| Takticko-technická data | |
| Výtlak | 3740 t (na hladině) 4287 t (pod hladinou) |
| Délka | 103 m |
| Šířka | 8,4 m |
| Pohon | 1× jaderný reaktor |
| Rychlost | 18 uzlů (na hladině) 20 uzlů (pod hladinou) |
| Posádka | 105 |
| Výzbroj | 6× 533mm torpédomet |
Stavba editovat
.jpg)
Stavba lodi probíhala v loděnicích General Dynamics Electric Boat (součást koncernu General Dynamics) v Grotonu ve státě Connecticut. Kýl lodi byl založen 15. září 1953, na vodu byl trup spuštěn 21. července 1955 a 30. března 1957 ponorka vstoupila do služby.[2]
Konstrukce editovat
Výzbroj představovalo šest příďových 533mm torpédometů. Systém řízení palby byl typu Mk-101. Ponorka dále nesla radar BPS-15 a příďový sonar typu BQS-4.[1] Pohonný systém tvořil jaderný reaktor typu S2G, chlazený kapalným sodíkem. Takový typ reaktoru měl některé provozní výhody (možnost okamžitého nárůstu výkonu z nuly na maximum), nepodařilo se však dostatečně vyřešit bezpečnost jeho provozu. Proto byl původní reaktor roku 1958 demontován a nahrazen tlakovodním reaktorem S2Wa a žádná nová americká loď již reaktor chlazeným kapalným kovem nenesla.[2] S novým reaktorem ponorka vstoupila do služby v roce 1960.[1]
Operační služba editovat
Seawolf po svém přijetí do služby sloužil v Atlantické flotile. Dne 6. října 1958 dokončil rekordní šedesátidenní plavbu pod hladinou, přičemž bez vynoření překonal vzdálenost 13 000 námořních mil.[1] V letech 1958–1960 byl vyměněn problematický jaderný reaktor chlazený tekutým kovem. Následně se ponorka vrátila do operační služby.
V roce 1971 byla ponorka odeslána do loděnice Mare Island Naval Shipyard k přestavbě na špionážní ponorku. Využity přitom byly zkušenosti z přestavby ponorky USS Halibut o několik let dříve. Trup ponorky byl před velitelskou věží prodloužen vložením nové sekce s ubytovacími prostory pro další členy posádky, senzory (vlečné sonary, či kamery) a přechodovou komorou pro žabí muže. Pod trup byly přidány ližiny umožňující ponorce dosednutí na dno. Instalován byl rovněž tišší sedmilistý lodní šroub. Od roku 1975 Seawolf spolupracoval s ponorkou Halibut na operaci Ivy Bells, tedy na odposlechu sovětských podmořských komunikačních kabelů uložených na dně Ochotského moře.[3]
Seawolf byl ze služby vyřazen v roce 1987. V 90. letech byla ponorka odeslána do loděnice Puget Sound Naval Shipyard k rozebrání v rámci projektu Ship-Submarine Recycling Program. Likvidace ponorky byla ukončena 30. září 1997.[4]
Reference editovat
- ↑ a b c d SSN-575 Seawolf [online]. Globalsecurity.org, rev. 2005-04-27 [cit. 2010-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 77.
- ↑ Spy Sub - USS Seawolf (SSN-575) [online]. Covert Shores, rev. 2015-04-11 [cit. 2021-10-09]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SSN-575 Seawolf – Ship List [online]. Globalsecurity.org, rev. 2005-04-27 [cit. 2010-04-16]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura editovat
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 389.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu USS Seawolf na Wikimedia Commons - (anglicky) Více o ponorce USS Seawolf
