Tuniská revoluce na přelomu roku 2010 a 2011 vypukla poté, co se 17. prosince 2010 ve městě Sídí Bú Zíd upálil šestadvacetiletý mladík Muhammad Buazízí, když mu policejní hlídka opětovně zkonfiskovala ovoce a zeleninu, protože ji prodával na tržišti bez povolení.[1] Přestože se režim Buazizíův případ snažil prezentovat jako ojedinělý incident, ztotožnily se s ním tisíce jeho vrstevníků s podobným osudem, neboť více než 70 % nezaměstnaných v Tunisku je ve věku 15 až 29 lety a pro mnohé z nich je frustrující, že nemohou najít práci, ačkoli absolvovali střední školu nebo dokonce univerzitu.[1] Následné pouliční protesty se autoritářský režim prezidenta Zín Abidín bin Alí snažil potlačit represí, čímž jim dodal nový rozměr – původní sociální požadavky demonstrantů se postupně zpolitizovaly.[1]

     Tunisko
     Ostatní arabské země

V televizním vystoupení 13. ledna prezident bin Alí oznámil, že zakázal zásahovým jednotkám používat proti demonstrantům střelné zbraně, že už nebude kandidovat v příštích prezidentských volbách a přislíbil vyhlášení parlamentních voleb ještě před vypršením svého mandátu. Dále slíbil "úplnou" informační svobodu a přístup k internetu, který byl v Tunisku dosud značně omezen, a také nižší ceny chleba, mléka a cukru.[1] Jeho televizní vystoupení vyvolalo masové oslavy v centru Tunisu i v některých menších městech. Následujícího dne však protivládní demonstrace pokračovaly, demonstranti obsadili i střechu ministerstva vnitra.[2] Prezident proto rozpustil vládu a vyhlásil v zemi výjimečný stav, zákaz shromažďování více než tří lidí a prodloužil zákaz nočního vycházení od 17:00 do 7:00.[2] Armáda následně obsadila mezinárodní letiště a byl uzavřen vzdušný prostor.[2] Ještě předtím však prezident bin Alí odletěl ze země, což večer 14. ledna ve státní televizi oznámil předseda tuniské vlády Muhammad Ghannúší.[3] Bin Alí poté, co ho odmítla přijmout Francie, přistál 15. ledna časně ráno na letišti v Džiddě v Saúdské Arábii, kde nalezl dočasný azyl.[3] Už dopoledne 14. ledna odletěl z Tuniska do Dubaje prezidentův zeť a významný podnikatel Sakar Materí, který byl před vypuknutím nepokojů údajně adeptem na významnou funkci v tuniské vládě.[3] Prezidentova manželka Leila je v Dubaji už několik dní.[3] Dne 20. února ale tuniská vláda požádala Saúdskou Arábii o bin Alího vydání, aby mohl být vyšetřen jeho podíl na zabíjení demonstrantů.[4]

Tuniské demonstrace a následná změnu režimu vyvolaly rozsáhlé protesty v mnoha dalších muslimských zemích především na severu Afriky (protesty bývají souhrnně označovány jako arabské jaro). Demonstrace v Egyptě vedly v únoru 2011 k odstoupení prezidenta Mubaraka. Protesty se konaly také v Libyi, Bahrajnu, Saúdské Arábii, Džibutsku, Sýrii, Íránu, Jemenu, Alžírsku a v Maroku.[5]

Reference editovat

  1. a b c d ač, čtk. Nepokoje v Tunisku přesvědčily prezidenta. Po 23 letech se vzdá úřadu. ihned.cz [online]. 2011-1-14 [cit. 2011-1-17]. Dostupné online. 
  2. a b c pet, luk. Tuniský prezident rozpustil vládu, v zemi výjimečný stav. ct24.cz [online]. 2011-1-14 [cit. 2011-1-17]. Dostupné online. 
  3. a b c d STRAŠÍK, Lukáš. Tuniská pouliční bouře smetla prezidenta. ct24.cz [online]. 2011-1-14 [cit. 2011-1-17]. Dostupné online. 
  4. Tunisko žádá Saúdskou Arábii o vydání svého exprezidenta [online]. ČTK, 2011-02-20 [cit. 2011-02-22]. Dostupné online. 
  5. Muslimský svět ve víru protestů. V Libyi se demonstranti zmocnili tanků. lidovky.cz [online]. 2011-2-21. Dostupné online. 

Externí odkazy editovat