Wikipedie

Trogir

přímořské město v Chorvatsku

Trogir (italsky Traù) je přímořské lázeňské město v Chorvatsku. Nachází se na pobřeží Jaderského moře a administrativně spadá do Splitsko-dalmatské župy. Žije zde 13 192 obyvatel.

Trogir
Historická část Trogiru od Trogirského průlilvu
Historická část Trogiru od Trogirského průlilvu
Trogir – znak
znak
Trogir – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice43°30′58″ s. š., 16°14′59″ v. d.
Nadmořská výška8 m n. m.
StátChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
ŽupaSplitsko-dalmatská
Trogir
Trogir
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha37,10 km²
Počet obyvatel13 192 (2011)
Hustota zalidnění355,6 obyv./km²
Etnické složeníChorvati
Náboženské složeníKřesťanství
Světové dědictví UNESCO
Název lokalityhistorické město Trogir
Typkulturní dědictví
Kritériumii, iv
Odkaz810 (anglicky)
Zařazení1997 (21. zasedání)
Správa
Statusměsto
StarostaAnte Bilić
Vznik3. století př. n. l.
Oficiální webwww.trogir.hr
PSČ21220
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Název editovat

Starořecký název města zněl Tragurion (Τραγούριον). Řečtí kolonisté pojmenovali místo podle koz, které se zde vyskytovaly v okamžiku jejich příchodu. Řecký název byl později převzat do latiny během období expanze Římské říše jako Tragurium. Z latinského názvu vznikl zjednodušením současný italský název Traù a slovanský (chorvatský) Trogir.

Historie editovat

Trogir založili řečtí kolonisté ve 3. století př. n. l. jako osadu Τραγούριον (Tragurion, z řeckého tragos – kozel). Velký rozvoj zaznamenalo za dob římské vlády, kdy se stalo významným přístavem. Město nezaniklo s koncem Římské říše ale dokázalo se přizpůsobit změně poměrů.[1] V 9. století uznával Trogir svrchovanost chorvatských vládců, mezi Trogirem a Chorvatským královstvím byly rozvíjeny obchodní vztahy. Chorvaté potomkům římských měšťanů v Dalmácii říkali Latini (Dalmatští Italové). Ve správě nad městem se střídali Byzantinci, Normané i jiné říše. Ve 13. století připadl na sto let Uherskému království. V roce 1420 ho ovládla Benátská republika. Benátčané se věnovali rozvoji Trogiru jen poměrně málo; nezakládali školy (vzdělání v latině nebo italštině bylo dostupné pouze šlechtě) a nebudovali silnice do vnitrozemí.[2] Většinu finančních prostředků na rozvoj města spotřebovala výstavba opevnění před rizikem nebezpečných tureckých vpádů, výstavba kostelů nebo dalších základních potřeb.

Podle Pavla Andreise zde žilo v 18. století zhruba dva tisíce lidí.[1] Na počátku století devatenáctého bylo město krátkou dobu součástí tzv. Ilyrských provincií pod kontrolou francouzské armády. Část místních obyvatel vnímala cizí moc nepřátelsky (mimo jiné také církev, neboť vojáci zabrali pro své potřeby klášter sv. Dominika), někteří ale přivítali společenské změny, které Francouzi přinesli.[3] Město také bylo osvětleno lampami, zakázáno bylo užívání vody ze závadných studní a vysoušely se okolní močály, čímž se snížil výskyt malárie.[4]

 
Gloriet na nábřeží v roce 1930.

V roce 1814 se vrátil pod uherskou správu a začlenil se do Rakouského císařství. Obyvatelstvo města bylo do jisté míry italsky mluvící. Italština zde byla jako úřední jazyk používána do roku 1909. Na mapách třetího vojenského mapování se město Trogir již rozrůstalo na severní okraj ostrova Čiovo. Severně od historického města se však ještě nacházely sady a stála zde pouze hlavní silnice do Splitu (a podél celého dalmatského pobřeží). V prostoru současného parku Fortin ještě stálo moře. Trogir byl však s pevninou i ostrovem Čiovo spojen mosty.

V roce 1918 se stal součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. Administrativně spadal nejprve pod Splitskou oblast a později pod Přímořskou bánovinu.

Během druhé světové války byl anektován Itálií a začleněn pod Dalmatský guvernorát, v rámci něj ještě pod Splitskou provincii. S rozvojem turismu ve druhé polovině 20. století se stal Trogir lázeňským městem.

V roce 1997 bylo historické centrum Trogiru zařazeno do seznamu světových kulturních památek UNESCO.

Geografie editovat

Město se nachází zčásti na pevnině a zčásti na ostrově Čiovo. Samotné historické centrum města se nachází na malém ostrově o rozměrech asi 500 x 250 m v nejužší části Trogirského průlivu (mezi pevninou a ostrovem Čiovo), který je jedním ze dvou vstupů do Kaštelského zálivu. Od správního střediska Splitu je vzdáleno asi 15 km východně vzdušnou čarou přes záliv.

Světové dědictví a památky editovat

Historický střed města Trogir byl roku 1997 zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO díky své mimořádné architektonické kontinuitě výstavby města.

Centrum města Trogir představuje nejlépe zachovalý románsko-gotický komplex nejen v Dalmácii, ale v celé Východní Evropě. Ve středověkém, hradbami částečně obehnaném historickém jádru města se nachází zachovalý zámek, věž, asi deset kostelů a řada obytných domů a paláců z románského, gotického, renesančního a barokního období.

Mezi hlavní památky patří:

Doprava editovat

Trogir je přístavním městem se středně velkým přístavem. Asi 8 km východně od města ve vesnici Divulje se nachází mezinárodní letiště Split a severně od města prochází silnice D8 (Jadranská magistrála), zde má podobu tranzitní komunikace, která obchází střed města po obchvatu u úpatí okolních kopců na severním okraji Trogiru.

Město je svou polohou přirozeným přístupovým bodem na ostrov Čiovo, který je vyhledáván turisty. Do roku 2018 bylo město silně dotčeno dopravními zácpami, neboť jediná přístupová komunikace vedla přes zvedací most v centru města. Od července 2018 je však v provozu nový Most chorvatských obránců, chorvatsky Most hrvatskih branitelja, hovorově "most Čiovo", který se nachází východně od města a výrazně městu dopravně odlehčil.[5]

Osobnosti spjaté s městem editovat

Partnerská města editovat

Trogir má partnerské nebo přátelské vztahy s následujícími městy:[7]

Galerie editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b VULIĆ, Katarina. Trogir za vrijeme francuske uprave. Split, 2021 [cit. 2023-03-07]. 49 s. . Univerzita ve Splitu. Vedoucí práce Edi Miloš. s. 2. Dostupné online. (chorvatština)
  2. ↑ VULIĆ, Katarina. Trogir za vrijeme francuske uprave. Split, 2021 [cit. 2023-03-07]. 49 s. . Univerzita ve Splitu. Vedoucí práce Edi Miloš. s. 3. Dostupné online. (chorvatština)
  3. ↑ VULIĆ, Katarina. Trogir za vrijeme francuske uprave. Split, 2021 [cit. 2023-03-07]. 49 s. . Univerzita ve Splitu. Vedoucí práce Edi Miloš. s. 10. Dostupné online. (chorvatština)
  4. ↑ VULIĆ, Katarina. Trogir za vrijeme francuske uprave. Split, 2021 [cit. 2023-03-07]. 49 s. . Univerzita ve Splitu. Vedoucí práce Edi Miloš. s. 12. Dostupné online. (chorvatština)
  5. ↑ RADAČIČIOVÁ, Simone. Dobrá zpráva pro turisty. V chorvatském letovisku Trogir otevřeli nový most, uleví velkým zácpám. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2018-07-18 [cit. 2018-11-18]. Dostupné online. 
  6. ↑ Vladimir Lončarević: Ivan Delalle - poeta starina Archivováno 3. 9. 2014 na Wayback Machine., Glas Koncila, 3. srpnja 2011., str. 21
  7. ↑ Webové stránky města Trogir Archivováno 23. 7. 2018 na Wayback Machine. z 21. března 2018

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Trogir&oldid=23846391“