Trest smrti v Itálii
Trest smrti v Itálii byl zakázán roku 1889. V letech 1926 až 1947, během nichž v Itálii vládli fašisté, a také brzy po obnovení demokratického zřízení byl trest smrti v Itálii obnoven. Před sjednocením Itálie v roce 1860 se trest smrti vykonával téměř ve všech italských státech s výjimkou Toskánského velkovévodství, kde byl zrušen již roku 1786. Podle revize ústavy Italské republiky byl trest smrti v roce 2007 ústavně zakázán.
Historie editovat
V Itálii ještě před jejím sjednocením zrušilo dne 30. listopadu 1786 trest smrti Toskánské velkovévodství za vlády toskánského velkovévody Petra Leopolda, který později vládl jako Leopold II. V ostatních předunijních italských státech však byl trest smrti legální, a proto když bylo v roce 1860 vyhlášeno sjednocené Italské království, zůstalo Toskánsko jedinou oblastí nově vzniklého státu, kde nebyl trest smrti udílen.
Po přijetí nového trestního zákoníku byl trest smrti v celé Itálii zrušen v roce 1889 s téměř jednomyslným souhlasem obou komor parlamentu. Návrh na jeho zrušení předložil ministr Zanardelli.[1] Popravy se však v Itálii neprováděly již od roku 1877, kdy král Umberto I. udělil generální pardon královským dekretem o milosti ze dne 18. ledna 1878. Paradoxně díky tomuto zásahu nemohl být k trestu smrti odsouzen Gaetano Bresci, který v roce 1900 krále Umberta I. zavraždil. Trest smrti i nadále existoval ve vojenských a koloniálních trestních zákonících a masivně byl uplatňován během první světové války. Udílen byl za dezerci, neposlušnost či „nečestné chování“ a často byl uplatňován i proti nevinným vojákům. Generálové si vynucovali disciplínu decimací bez rozhodnutí vojenského soudu.
Trest smrti v Itálii obnovil duce Benito Mussolini. Trest smrti hrozil za pokus prohlásit se králem, královnou, následníkem trůnu či předsedou vlády, ale také za špionáž či ozbrojenou vzpouru. Roccův zákoník, který vešel v platnost 1. července 1931, přidal na seznam další zločiny, za které mohl být udělen trest smrti, a také opět zavedl trest smrti za některé civilní zločiny. Tento zákoník se však až do vypuknutí války v roce 1940 používal pouze zřídka. Do roku 1940 bylo vykonáno celkem devět poprav, které byly podle oficiální zpráv apolitické. Do kapitulace Itálie v roce 1943 bylo vykonáno dalších 17 poprav (ve srovnání s téměř 80 tisíci legálních poprav vykonaných během války v nacistickém Německu).[2][3][4]
Posledními lidmi popravenými za civilní zločiny byli tři sicilští lupiči, kteří byli rovněž odsouzeni za vraždu. Tito tři muži v roce 1945 zbili a hodili do studny deset ještě živých lidí na farmě poblíž Villarbasse. Prezident Enrico De Nicola jim odmítl udělit milost a dne 4. března 1947 byli zastřeleni popravčí četou na břehu řeky Basse di Stura na předměstí Turína. Jednalo se tak o poslední popravu na území Itálie za civilní zločiny. Následující den byli popraveni příslušníci Národní republikánské gardy. Tato poprava byla v Itálii posledním vykonaným trestem smrti za vojenské zločiny.
Italská ústava schválená 27. prosince 1947, jež vešla v platnost dne 1. ledna 1948, zcela zrušila trest smrti za všechny běžné vojenské i civilní zločiny v době míru. I nadále zůstal trest smrti zachován ve vojenském trestním zákoníku, a to za vlastizradu nebo za zločiny spáchané na válčišti. Zcela zrušen byl trest smrti zákonem 589/94 ze dne 13. října 1994. Nejvyšším trestem se tak v Itálii stal trest odnětí svobody na doživotí. V roce 2007 byl čl. 27 italské ústavy změněn tak, že je trest smrti v Itálii ústavně zakázán.
Před zrušením trestu smrti určoval trestní zákoník, že popravy jsou neveřejné, pokud ministerstvo spravedlnosti neurčí jinak. Odsouzenci byli popravováni uvnitř věznice či na jiném místě určeném ministerstvem spravedlnosti zastřelením popravčí četou.
Itálie podepsala protokol č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dne 21. října 1983. Ratifikován byl dne 29. prosince 1988 a v platnost vešel dne 1. října 1989.[5] Protokol č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod země podepsala dne 3. května 2002. Ratifikovala jej dne 3. března 2009 a v platnost vešel dne 1 .července 2009.[6]
Veřejné mínění editovat
V roce 2006 schvalovala popravu Saddáma Husajna méně než polovina Italů. Itálie navrhla moratorium OSN na trest smrti, které vyzývalo státy, aby zavedly moratorium na popravy s cílem zrušení trestu smrti a vyzvala všechny státy světa, aby toto moratorium schválily. Podle studie provedené v roce 2008 v Itálii uvedlo 42 % respondentů, že trest smrti nelze nikdy ospravedlnit, zatímco 58 % jich uvedlo, že jej lze ospravedlnit vždy.
Odkazy editovat
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Capital punishment in Italy na anglické Wikipedii.
- ↑ Indro Montanelli; Storia d'italia, vol 6, s. 215
- ↑ A History of Fascism, Stanley G. Payne, Italian Fascism
- ↑ Hoffmann, Peter (1977, 1996). The History of the German Resistance, 1933–1945 s. xiii.
- ↑ Mussolini - En Studie i Makt, Göran Hägg, s. 116–117
- ↑ Full list. Treaty Office [online]. [cit. 2021-11-19]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Full list. Treaty Office [online]. [cit. 2021-11-19]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu trest smrti v Itálii na Wikimedia Commons
