Wikipedie

Supermarine S.4

závodní letoun

Supermarine S.4 byl britský jednomotorový jednomístný závodní plovákový letoun z 20. let 20. století, který byl postaven společností Supermarine pro leteckou soutěž o Schneiderův pohár v roce 1925. Ještě před zahájením soutěže letoun havaroval a byl zničen.[1]

Supermarine S.4
Supermarine S.4
Supermarine S.4
Určenízávodní plovákový letoun
PůvodSpojené království
VýrobceSupermarine
ŠéfkonstruktérR. J. Mitchell
První let24. srpna 1925
Zařazeno1925
Vyřazeno1925
Charakterzničen
Vyrobeno kusů1
Další vývojSupermarine S.5
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Konstrukce editovat

S.4 byl středoplošný hydroplán s nevyztuženým konzolovým křídlem a poloskořepinovým trupem poháněným speciálně vyvinutou verzí pístového motoru Napier Lion s výkonem 680 koní. Byl vyroben primárně ze dřeva. Jeho jednodílné nevyztužené křídlo mělo dva nosníky se smrkovými pásnicemi a překližkovými stojinami. Bylo potaženo překližkou. Do spodní plochy křídla byly zasazeny chladiče značky Lamblin.[2] Trup měl povrch z diagonálně kladených smrkových prken přes překližkové tvarovky.[2] Plováky byly připojeny k letounu pomocí dvojice ocelových rámů ve tvaru písmene A.

Vznik a vývoj editovat

Supermarine S.4 byl navržen leteckým konstruktérem R. J. Mitchellem pro závod o Schneiderův pohár v roce 1925. Byl jako první letoun účastnící se této soutěže podpořen britskou vládou, která souhlasila s nákupem letadla, pokud společnosti Supermarine a Napier pokryjí počáteční náklady na vývoj a konstrukci.[3][4] Společnost Supermarine postavila letoun S.4 ve Woolstonu.

S.4 vznikl jako výjimečně aerodynamicky „čisté“ letadlo, jehož návrh byl ve výrazném kontrastu s dvouplošnými létajícími čluny Supermarine Sea Lion, které Mitchell navrhl pro předchozí ročníky závodu. Letoun Sea Lion vyhrál v roce 1922. A další letoun Sea Lion III získal třetí místo za americkými hydroplány Curtiss CR v roce 1923.[5]

Operační historie editovat

S.4 byla ministerstvem letectví přidělena civilní registraci G-EBLP a sériové číslo N197.[6][7] Letoun, ale létal jen se závodním označením s číslem 4.[1] S.4 poprvé vzlétl 24. srpna 1925.[1][2] V literatuře se lze také setkat s datumem 25. srpna 1925.[4] 13. září 1925 na Southampton Water zvýšil světový rychlostní rekord hydroplánu (a britský rychlostní rekord) na 226,752 mph (365,071 km/h). [6] [8] S velkou nadějí na britské vítězství byl S.4 spolu se dvěma dvouplošníky Gloster III odeslán do Spojených států amerických na závod v roce 1925.[9] Během zkoušek v Bay Shore Park u města Baltimore dne 23. října 1925 bylo vidět, jak pilot Henri C. Biard ztratil výšku z 200 stop (61 m) a letoun byl zničen.[10][1][11] Biard, který přežil se dvěma zlomenými žebry, uvedl, že ztratil kontrolu po prudkých vibracích křídla.[12] Závod vyhrál o dva dny později poručík James Doolittle, letící na Curtiss R3C průměrnou rychlostí 374,443 km/h (232,573 mph).[13] Překonal tak světový rekord letounu S.4 z předchozího měsíce. [14] Většina zdrojů uvádí, že nehoda byla způsobena třepotáním křídla.[14][15]

Kulturní odkazy editovat

O letounu S.4 se dochovalo velmi málo filmových a fotografických dat. Pět minut záznamu se nachází ve filmu Leslieho Howarda The First of the Few (1942, v USA vydáno jako Spitfire), ve kterém Leslie Howard a David Niven hrají. V celovečerním filmu jsou zachyceny kresby a archivní záběry stavby letadla, prvního vzletu a letu.[16]

Specifikace editovat

 
Supermarine S.4

Technické údaje

  • Posádka: 1
  • Délka: 8,122 m (26,65 ft)
  • Rozpětí: 9,335 m (30,63 ft)
  • Výška: 3,5751 m (11,729 ft)
  • Plocha křídla: 12,9 m2 (139 sq ft)
  • Prázdná hmotnost: 1 179 kg (2 599 lb)
  • Vzletová hmotnost: 1 447 kg (3 190 lb)
  • Pohonná jednotka: 1 × Napier Lion VII W-12 kapalinou chlazený pístový motor, 510 kW (693 k) při 2 000 otáčkách za minutu
  • Vrtule: 2-listá pevná vrtule

Výkony

  • Maximální rychlost: 385 km/h (239 mph) [6]
  • Zatížení křídla: 110 kg/m2 (23 lb/sq ft)

Odkazy editovat

Související články editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Supermarine S.4 na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d Supermarine S4 [online]. BAE systems [cit. 2022-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c James 1981, s. 198.
  3. ↑ James 1981.
  4. ↑ a b Koutný 2004, s. 58.
  5. ↑ Green 1967, s. 744.
  6. ↑ a b c Jackson 1988, s. 317.
  7. ↑ Lewis 1970, s. 144.
  8. ↑ Andrews a Morgan 1981, s. 178.
  9. ↑ Flight 24 September 1925, s. 609.
  10. ↑ Flight 12 November 1925, s. 747.
  11. ↑ Koutný 2004, s. 5.
  12. ↑ Andrews a Morgan 1981.
  13. ↑ Koutný 2004, s. 59.
  14. ↑ a b Flight 29 October 1925, s. 703.
  15. ↑ Andrews a Morgan 1981, s. 180.
  16. ↑ Aldgate a Richards 1994.

Literatura editovat

  • ALDGATE, Anthony. Britain can take it : the British cinema in the Second World War. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2007. 360 s. ISBN 0-7486-0508-8. (anglicky) 
  • ANDREWS, C. F. Supermarine aircraft since 1914. London: Putnam, 1981. 352 s. ISBN 978-03701-0-018-0. (anglicky) 
  • JACKSON, A. J. British civil aircraft, 1919-1972. London: Putnam, 1987. ISBN 0-85177-818-6. (anglicky) 
  • JAMES, Derek N. Schneider Trophy aircraft 1913-1931. London: Putnam, 1981. Dostupné online. ISBN 0-370-30328-8. (anglicky) 
  • LEWIS, Peter. British racing and record-breaking aircraft. London,: Putnam ISBN 0-370-00067-6. (anglicky) 
  • SHELTON, John K. Schneider Trophy to Spitfire : the design career of R.J. Mitchell. Sparkford, Yeovil, Somerset [England]: Haynes Pub. ISBN 978-1-84425-530-6. (anglicky) 
  • KOUTNÝ, Lubomír. Schneiderův pohár : historie nejslavnějšího leteckého závodu. Brno: Computer Press, 2004. 112 s. ISBN 80-7226-976-3. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Supermarine_S.4&oldid=22318745“