Split (1939)
Split byl torpédoborec jugoslávského námořnictva. Byl to poslední torpédoborec postavený v Jugoslávii.[1] Objednán byl před druhou světovou válkou pro tehdejší jugoslávské královské námořnictvo. Jednalo se o velké a silně vyzbrojené plavidlo odpovídající jugoslávskému torpédoborci Dubrovnik. K jeho dokončení však došlo až po skončení války. Ve službě loď byla v letech 1958–1980.
| Základní údaje | |
|---|---|
.svg){kind=small} | |
| Typ | torpédoborec |
| Jméno podle | Split |
| Zahájení stavby | 1939 |
| Spuštěna na vodu | 1950 |
| Uvedena do služby | 4. července 1958 |
| Osud | vyřazen 1980 |
| Předchůdce | třída Beograd |
| Takticko-technická data | |
| Výtlak | 2400 t (standardní) 3000 t (plný) |
| Délka | 120 m |
| Šířka | 12 m |
| Ponor | 3,7 m |
| Pohon | 2 parní turbíny, 2 kotle 50 000 shp |
| Rychlost | 31,5 uzlu |
| Posádka | 240 |
| Výzbroj | 4× 127mm kanón (4×1) 12× 40mm kanón (1×4, 2×2, 4×1) 5× 533mm torpédomet (1×5) 2× Hedgehog 2× skluzavka, 6× vrhač 40 min |
| Elektronika | SC, SG 1, Mk 12, Mk 22 |
Pozadí vzniku editovat
Stavba torpédoborce probíhala v Rijece podle plánů britské loděnice Yarrow Shipbuilders. Stavba byla zahájena roku 1939. Po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 plavidlo přešlo do italských rukou, kteří se jej pokusili dokončit jako Spalatio. Rozestavěný torpédoborec opět změnil majitele po italské kapitulaci v roce 1943. Dne 8. září 1943 jej ukořistili Němci.[2] V roce 1944 se plavidlo vrátilo zpět do jugoslávských rukou, přičemž bylo rozhodnuto o jeho dokončení. V roce 1950 byl trup spuštěn na vodu. Do operační služby byla loď přijata 4. července 1958. Stavba plavidla se tak protáhla na 20 let.[1]
Konstrukce editovat
Původně zamýšlenou výzbroj mělo tvořit pět 140mm kanónů v jednohlavňových věžích, deset 40mm kanónům, osm kulometů a dva trojhlavňové 533mm torpédomety. Po válce však bylo plavidlo dokončeno v pozměněné podobě, a s významným zastoupením americké výzbroje a elektroniky. Tu tvořily radary SC, SG 1, Mk 12 a Mk 22. Skutečnou výzbroj plavidla tak tvořilo pět amerických 127mm kanónů v jednohlavňových věžích, dvanáct 40mm kanónů, jeden pětihlavňový 533mm torpédomet, dva salvové vrhače hlubinným pum Hedgehog, šest vrhačů a dvě skluzavky hlubinných pum. Zároveň loď mohla nést až 40 námořních min. Pohonný systém tvořily dvě parní turbíny Parsons a dva kotle. Nejvyšší rychlost dosahovala 31,5 uzlu.[3]
Operační služba editovat
Torpédoborec byl ve službě v letech 1958–1980. V posledních letech byl funkční už jen jeden kotel a rychlost plavidla tak poklesla na 24 uzlů.[3]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 179.
- ↑ PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 135.
- ↑ a b [Pejčoch, Novák, Hájek (1994), s. 180.]
Literatura editovat
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389.