Elektivní mutismus: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od jednoho dalšího uživatele.) | |||
Řádek 1:
{{Infobox - choroba}}
'''Elektivní (selektivní) mutismus''' patří k neurotickým a psychotickým poruchám řeči. Je chápán jako porucha [[sociální adaptace]], resp. sociálních vztahů. Nejedná se primárně o postižení řeči, ale o poruchu jejího užívání. Na většině území [[Evropská unie|EU]] je elektivní mutismus pojímán jako [[psychóza|psychotická]] porucha, ne jako problém primárně logopedický.
Projevuje se jako neschopnost mluvit v určitých situacích nebo s určitými lidmi. Postižení mohou být dospělí i děti, nicméně nejčastěji se tato porucha vyskytuje u dětí. Nejedná se o organickou dysfunkci, protože subjekt mluvené řeči rozumí a je schopen mluvit. Mutismus je poměrně vzácnou patologií. Jedná se o hraniční problematiku, kterou se zabývá několik vědních oborů: [[psychiatrie]], [[psychologie]], [[foniatrie]] a [[logopedie]].<ref name="
== Název ==
První články na mutismus se objevily ve třicátých letech a po [[Druhá světová válka|druhé světové válce]] v německých časopisech. V padesátých letech byly publikovány různé studie v anglických časopisech. Koncem padesátých let až do dnešní doby to byli především [[Američané]], kteří se zabývali vývojem a zveřejňováním výsledků svých pokusů v odborném tisku (např.: ''Journal of the American Academy of Child and Adolescent Psychiatry, Psychology in the Schools, Journal of School Psychology'').
Mnoho let byly názvy elektivní mutismus a selektivní mutismus používány jako synonyma (elektivní = volbu dávající, zvolený; selektivní = vybraný, výběrový). V roce 1992 v ''Mezinárodní klasifikaci nemocí ([[Mezinárodní klasifikace nemocí|MKN]] 10, 1992)'' je zahrnuta pouze jedna forma mutismu, a to elektivní mutismus. Je zařazen do kapitoly F94 – ''Poruchy sociálních vztahů se vznikem specifiky v dětství a adolescenci.''<ref>Pipeková (2010), s. 92</ref> V roce 1994 se začal především v [[Spojené státy americké|USA]] upřednostňovat název selektivní mutismus, neboť byl použit ''v [[Diagnostický a statistický manuál duševních poruch|DSM-IV]] (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders),'' což je diagnostická pomůcka používaná psychology, psychiatry a [[Psycholog|psychoterapeuty]] ve Spojených státech.
== Projevy mutismu ==
Mutismus (oněmění) je narušení komunikační schopnosti a ztráta artikulované [[řeč]]i. Označujeme tak mlčení po ukončení řečového vývoje a při schopnosti mluvit. Zpravidla se projevuje poprvé při vstupu do školky, může se ale objevit i později při nástupu do školy, v [[Puberta|pubertě]] nebo v [[dospělost]]i. Mutismus může být vedle komunikačních zábran spojen s neschopností [[Motorika člověka|motoricky]], [[Emoce|emocionálně]] a sociálně souznít s kolektivem. Mlčení je často provázeno sociálním ústupem a [[Izolace|izolací]]. Jedinci postiženi mutismem se ostýchají společenských kontaktů s jinými lidmi, jsou citlivější a stahují se do sebe.<ref name=":2">Hartmann, Lange (2008), s. 13–16</ref>
== Příčiny mutismu ==
Mutismus je porucha, která postihuje zejména děti s [[Nervová soustava|nervovou soustavou]], jejíž zralost neodpovídá jejich biologickému věku, dále děti labilní a děti s různými projevy ADHD. Na mutismus mají vliv dispozice, [[výchova]], rodinné vztahy, mezilidské vztahy a prožitá [[trauma]]ta.
Příčinou vzniku mutismu bývá často velká psychická zátěž nebo prožití určitého traumatu ([[šok]], [[stres]], [[Vyčerpání ega|vyčerpání]]). Vzniká především u dětí celkově nervově labilnějších, s dědičným nebo zdravotním oslabením. Již mírnější trauma stačí, aby vyvolalo silnou stresovou reakci [[Organismus|organismu]], která zablokuje řečové funkce.<ref>Kutálková (2007), s. 9, 12, 36</ref> Příčina poruchy se odhaluje do značné míry spekulativně, neboť jde o kombinaci několika okolností či vlivů.
Příčiny vzniku mutismu lze tedy rozdělit na:
* endogenní příčiny (velká psychická senzibilita zejména vůči svým vlastním výkonům)
* exogenní příčiny (psychicky zatěžující okolní prostředí, vysoké nároky na řečový výkon nebo všeobecně na chování dítěte).<ref>Klenková (2006), s. 93 </ref>
Příčinou mutismu nejsou poruchy podmíněné organickým poškozením centrální nervové soustavy.
== Výchovné postupy ==
Děti postižené mutismem často trpí nedostatkem [[Sebevědomí (sociální psychologie)|sebevědomí]]. Učitelé i rodiče by proto měli dítěti dodávat odvahu a sebevědomí, to je jeden z klíčů překonání mlčení. Důraz je kladen na pozitivní povzbuzování.<ref>Hartmann, Lange (2008), s. 43–51</ref>
[[Logopedie|Logoped]] by na dítě neměl naléhat, mělo by být ke [[Sociální komunikace|komunikaci]] přivedeno nejprve cestami neverbálními. Začít od pouhé reakce na pokyn, přes tichý souhlas, [[úsměv]], [[přitakání]], [[Interakce|interakci]] šeptem ve dvojici. Pozvolna se rozšiřuje okruh lidí, se kterými dítě navazuje komunikaci.. Během celé [[Logopedická intervence|logopedické intervence]] je třeba aktivně spolupracovat jak s [[psycholog]]em, tak s rodiči dítěte.<ref>Renotiérová, Ludíková (2006) </ref>
Učitel by měl dát dítěti možnost kompenzovat chybějící ústní komunikaci jinými formami komunikace, např. [[Gesto|gesty]], malováním, psaním. Tím se posiluje sebehodnocení mlčícího dítěte, které se pak cítí komunikativně rovnocenné s ostatními žáky. Spolužáci dítěte postiženého mutismem by měli být s jeho poruchou seznámeni.
Základem všech postupů je pozitivní motivace.
* Dítě nesmí být nijak, ani neverbálně, nuceno, aby mluvilo. Komunikaci pouze nabízíme.
* Chválíme dítě i za maličkosti.
* Nestavíme dítě do centra pozornosti.
* Nepřeháníme to s reakcí na jakýkoli komunikační úspěch.
* Zkoušíme nové mechanismy chování k dítěti či nové způsoby komunikace.<ref>Klenková (2006), s. 20–21</ref>
== Určení diagnózy ==
Elektivní mutismus je nejčastěji [[Diagnóza (medicína)|diagnostikován]], trvá-li oněmění nejméně jeden měsíc. Názory odborníků se ale rozcházejí. Hayden (1980) uvádí jako minimální časové období osm týdnů, ale pouze toto období je považováno za příliš krátké. Kolvin a Fundudis (1981) navrhují jako kritérium, kdy tento problém přetrvává, dva roky, to ale znamená odsunutí léčby. Bradley a Sloman (1975) uvádějí délku jednoho školního roku. Cline a Baldwin (1994) stanoví pro věk od 5 do 7 let období 6 měsíců.
První případ diagnózy selektivního mutismu byl v roce 1877 německým lékaře Kussmaulem, který použil termínu „nemluvnost úmyslná“ k označení dobrovolného mutismu. V roce 1934 M. Tramer použil název „elektivní mutismus“, aby popsal situaci dětí, které si pro komunikaci vyberou pouze úzkou skupinu tvořenou blízkými příbuznými nebo vrstevníky.
U dětí s diagnózou mutismus nelze uplatňovat autoritativní přístup, neboť bývají velmi citlivé na pokárání a na nátlak. Jedinec s mutismem vyžaduje týmový přístup. Tým odborníků tvoří pediatr, psycholog, psychiatr, psychoterapeut, foniatr, logoped, rodiče dítěte a učitelé.<ref name="Nejmenovaný-1-w1l-1"/><ref>Klenková (2006), s. 98</ref><ref name=":0">Vágnerová (2008), s. 241</ref>
== Výskyt elektivního mutismu ==
Elektivní mutismus postihuje přibližně 0,1 procent dětské [[populace]]. Touto formou mutismu trpí o něco častěji dívky než chlapci, ale rozdíl není významný.
Vyskytuje se u dětí nejčastěji v období vstupu do mateřské či základní školy, tedy při zásadní změně prostředí. Dítě obvykle nemluví s pedagogy, ale doma s rodiči nebo při kontaktu s kamarády komunikuje bez potíží. [[Neverbální komunikace|Nonverbální komunikace]] je u některých dětí zachována, někdy mohou šeptat či odpovídat jednoslovně. Elektivní mutismus se často projevuje ve spojení s úzkostnými poruchami.<ref name=":0" />
== Odkazy ==
=== Reference ===
<references/>
=== Literatura ===
* {{Citace monografie
| příjmení = Pipeková
| jméno = J.
Řádek 16 ⟶ 68:
| strany =
| isbn = 978-80-7315-198-0
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Klenková
| jméno = Jiřina
Řádek 29 ⟶ 82:
| strany =
| isbn = 80-247-1110-9
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Hartmann
| jméno = B.
Řádek 42 ⟶ 96:
| strany =
| isbn = 978-80-7387-021-8
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Kutálková
| jméno = D.
Řádek 68 ⟶ 110:
| strany = 9,12,36
| isbn = 978-80-7216-241-3
}}
* RENOTIÉROVÁ M., LUDÍKOVÁ L.: Speciální pedagogika. Olomouc, 2006. {{ISBN|80-244-1475-9}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Vágnerová
| jméno = M.
Řádek 109 ⟶ 125:
| strany =
| isbn = 978-80-7367-414-4
}}
{{Autoritní data}}
| |||