Tomás Luis de Victoria: Porovnání verzí

{{Infobox - osobahudební umělec}}

Victoria však nebyl ovlivněn pouze studiem [[Polyfonie|polyfonní]] sborové literatury a návazných teoretických disciplindisciplín. Již od raného věku se mu s největší pravděpodobností dostalo i výcviku ve hře na klávesové nástroje a především ve hře na varhany pod vedením katedrálních varhaníků. Ávila byla již v té době proslavena jejich skvělými schopnostmi a výkony. Nejznámějšími mistry královského nástroje zde byli především [[Damián de Bolea]], [[Bernabé del Águila]] a především [[Antonio de Cabezón]], jenž byl se svým hráčským uměním proslaven po celém Španělsku. Jeho žena, Luisa Núñez, pocházela z významné ávilské rodiny. Jejich dům byl od sídla Victoriů vzdálen jen několik set metrů. Cabezón působil v Ávile v letech 1538 – 15601538–1560. Existují však také dohady, že se mladý Victoria setkával nejen s hudebníky starší generace, ale také se svými vrstevníky. Pravděpodobně se znal a setkával s [[Bartolomé de Escobedo]], který působil na papežském dvoře a byl spřízněn s rodinou de Victoriovy matky. Je možné, že právě od něj vzešel impuls započít studia v [[Řím]]ě.

Posledním a zřejmě nejdůležitějším faktorem, který nasměroval skladatelův život ke klasickému typu studia a přísně křesťanskému pohledu na svět, byl jeho vstup do nově založené ávilské jezuitské školy. Chlapecká škola [[svatý Jiljí|sv. Jiljí]] se ve městě zdárně rozvíjela od roku 1554 a byla dle tehdejších dokladů vysoce hodnocena, především pro svůj ucelený výukový systém.

Počínaje lednem [[1569]] byl přijat do služeb aragonského [[kostela svaté Marie monserratské]] v Římě jako „cantor y soñador del órgano“ s měsíčním platem jednoho [[Scudo|scuda]]. Jeho povinnosti sestávaly ze tří základních dovedností – jako varhaník, jako zpěvák a také jako kapelník (regenschori). Dnes bychom mohli jeho tehdejší práci nazvat jako ředitel hudby (podobně jako například [[Johann Sebastian Bach|J. S. Bach]] v Lipsku ap.). Je zajímavé pozorovat, jak podobně začínal svoji hudební kariéru Palestrina, jehož první místo jej posadilo na varhanní lavici v katedrále jeho rodného města. Victoria však na rozdíl od Palestriny aktivně pokračoval v dráze varhaníka až téměř do posledních dnů svého života po návratu do Madridu po roce 1600.

{{citát|„Od té chvíle, co jste mě Vy, nejproslulejší Kardinále, vzal pod svoji ochrannou ruku, věřím, že se musím stále a horečnatě věnovat tvůrčí práci, aby nebyl důvod k lítosti…, tak činil můj talent, ale i má práce. Jako nejupřímnější vděk k Vaší Eminenci jsem Vám dedikoval jakési nábožné písně, dle módy hudebně zpracovány a obecně známy jako moteta, o kterých věřím, že by mohla být užitečná pro ty, jenžjiž jsou hudebně zdatní, a především pro ty, jenžjiž jsou náležitě hudebně vzděláni.“}}

V roce 1583 byla vydána kniha devíti mší obsahující i známé [[Rekviem (Victoria)|Rekviem]] a věnovaná španělskému králi Filipu II. V témže roce stačil ještě Victoria dokončit a připravit k tisku upravené a doplněné vydání knihy motet (svého prvního díla). V roce [[1585]] vychází jeho největší dílo ''Officium Hebdomadae Sanctae'' a druhý soubor motet.

[[Klášter]] [[Monasterio de las Descaltzas de Santa Clara de la Villa|de las Descaltzas de Santa Clara de la Villa]] v [[Madrid]]u, se kterým byl závěr skladatelova života tak nerozlučně spjat, byl založen roku [[1564]]. První [[abatyše]], Sor Juana de la Cruz, se těšila přízni a konexím v nejvyšších španělských společenských vrstvách. Její bratr, Francisco de Borja, byl vévodou z Gandíi, dokud se nestal třetím představeným španělské větve Společenstva Ježíšova. Hlavním klášterním patronkou byla Joanna, sestra krále Filipa II. V klášteře neplatila pro ženské konventy tak typická přísná separace, sestry se v omezené míře (především na mších) mohly setkávat s hudebníky, zpěváky a hojně i učenci. Od klášterní budovy, kde přebývaly řádové sestry, však byly ostatní budovy (dům kaplana, zpěváků atd.) přísně odděleny. Odděleně se podávalo i jídlo. Denně se povinně sloužily alespoň dvě mše, většinou za doprovodu zpěvu i varhan. V roce 1578 na popud reformy papeže Řehoře XIII. nařídil král zdvojnásobit počet zpěváků na 12, aby „každý hlas mohl být zpíván třemi pěvci“. Zdvojnásobeny byly také platy. Roční příjem zpěváka byl zvýšen na 400 dukátů, sbormistr – capellán mayor – pobíral 800 dukátů. Polyfonní hudba se zpívala na každý velký liturgický svátek, stejně jako na [[Velký pátek]] a [[Velikonoční neděle|Velikonoční neděli]]. Místo sbormistra bylo obsazováno tajnou volbou, a to doživotně. Pro kapelníka byl také ještě vyčleněn plat 10.000 [[maravediů]] za výuku mladých chlapců – zpěváků ve sboru. Plat varhaníka byl stanoven na 40.000 maravediů ročně. V roce 1601 byl počet chlapců – sboristů – zvýšen na šest, aby byla pokryta zvýšená poptávka po zpěvu při některých částech liturgického roku (např. ve Svatém týdnu). Tito chlapci dostávali roční plat 50 dukátů a měli povinnost účastnit se denních zkoušek a vyučování polyfonie, zpěvu a chorálu. Ve stejném roce byl také kolektiv hudebníků doplněn o fagotistu (bajón) s ročním platem 40.000 maravediů s povinností „asistovat sboru se svým nástrojem a sloužit při denní hudbě v kapli“.

Královna vdova María, jíž sloužil Victoria až do její smrti jako osobní kaplan a zpovědník, byla velmi významnou členkou evropských panovnických dvorů. Jelikož měla významný vztah i k českým zemím, je na místě malá poznámka. Žila v letech 1528 – 16031528–1603. Byla ve vztahu k třem evropským císařům – byla dcerou císaře římského a krále španělského Karla V., manželkou císaře římského a krále českého a uherského Maxmiliána II. a matkou římských císařů a českých a uherských králů Rudolfa II. a Matyáše. Po smrti svého manžela 12. října 1576 se rozhodla již dále nesetrvávat v Praze a se svou neoddanější dcerou ze svých 15 patnácti dětí – princeznou Margaretou – odjíždí roku 1581 z českého hlavního města. Do Madridu dorazily o rok později. Útočiště nalezly až do konce svého života v klášteře Descalzas Reales v Madridu, jenž se stal pro obě domovem až do jejich smrti. Pro Victoriu se fakt, že se stal královniným zpovědníkem, stává v prvé řadě „vstupenkou“ do vyšší společnosti. Život v Madridu, který se stal novým hlavním městem Španělska až v roce 1560 po definitivním sjednocení říše, měl však pro skladatele i další pozitiva. Když pomineme život v luxusních poměrech královského kláštera, znamenal pro něj návrat především kontakt se svou rodinou. Denně se setkával se svým nejstarším bratrem Dr. Agustínem de Victoria, jenž byl stejně jako Tomás Luis osobním kaplanem královny vdovy, a také s dalším bratrem žijícím v Madridu, Jeanem Luisem. Díky benevolenci kláštera si mohl také užívat vcelku velké svobody pohybu mimo klášter, a dokonce i za hranicemi Španělska. Takto podnikl roku 1592 cestu do Říma, kde připravil k vydání svoji sbírku mší Missae quatuor, quinque, sex, et octo vocibus concinendae, kterou dedikoval synu královny vdovy kardinálu Albertovi, budoucímu vládci španělského Holandska. V Římě jej také zastihla zpráva o porážce tureckého vojska u Záhřebu. Čtyřmi římskými kardinály byla pak slavena velká mše a na večerních nešporách zpívali zpěváci nové Victoriovo moteto Surge Debora et loquere canticum.

== ZdrojeOdkazy ==

[[Kategorie:Narození v roce 1548]]

[[Kategorie:ÚmrtíNarození 1611v Ávile]]