Sova pálená
Sova pálená (Tyto alba) je středně velký druh sovy z čeledi sovovitých (Tytonidae), nápadný hlavně výrazným srdcovitým závojem kolem očí. Jedná se o nejrozšířenější druh sovy vůbec, obývající řadu biotopů na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.
 Sova pálená | |
|---|---|
 Sova pálená | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | sovy (Strigiformes) |
| Čeleď | sovovití (Tytonidae) |
| Rod | sova (Tyto) |
| Binomické jméno | |
| Tyto alba (Scopoli, 1769) | |
 Rozšíření sovy pálené.
celoroční výskyt
migrace
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Synonyma editovat
- Strix alba Scopoli, 1769
- Lechusa stirtoni Miller, 1956
Popis editovat
Středně velká, štíhlá sova s dlouhýma nohama. Délka těla je 33–39 cm, rozpětí křídel 80–95 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 200–400 g. Svrchu je šedá a okrová, zespodu v závislosti na poddruhu buď čistě bílá nebo žlutooranžová (středoevropský poddruh T. a. guttata má spodinu žlutooranžovou). Výrazný obličejový závoj je světlý a má typicky srdcovitý tvar, oči jsou černé. Obě pohlaví jsou zbarvena podobně, samci bývají o něco světlejší. Létá houpavě, elegantně a zcela neslyšně, často s volně svěšenýma nohama.[2][3]
Hlasový projev editovat
Nejčastěji se ozývá drsným, těžko popsatelným křikem, samice a vzácně i samci mohou opakovaně vydávat také táhlý, vrnivý zvuk připomínající volání lelka lesního. Mláďata na hnízdě se ozývají hlasitým táhlým syčením.[2]
Rozšíření a početnost editovat
Sova pálená má kosmopolitní typ rozšíření. Žije na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a zcela chybí pouze v chladných oblastech, na Sahaře a v tropických deštných pralesích. Většina populace obývá teplejší oblasti, k severu nejvýše proniká v západní Evropě, a to přibližně k 60. rovnoběžce. Jde o stálý a přelétavý druh, který často podniká potulky a přesídlování v nejrůznějších směrech, občas i značně daleko od hnízdiště.[3] Těžištěm výskytu v Evropě je Španělsko (50 400 – 90 500 párů) a Francie (20 000 – 60 000 párů).[4] Již od 50. let 20. století její početnost prudce klesá; 20–50% pokles stavů byl zaznamenán ve 13 evropských zemích, více než 50% v 7 evropských zemích a na Maltě již vyhynula.[5]
Výskyt v Česku editovat
Na území ČR hnízdí pravidelně, ale vzácně, hlavně v nižších polohách do 400 m n. m. Její početnost se vzhledem k výrazným početním výkyvům zjišťuje jen obtížně, dlouhodobě však vykazuje klesající tendenci. Zatímco v letech 1973–1977 byla jako hnízdící druh zaznamenána v 58 % kvadrátů, v letech 1985–1989 jen v 50 % kvadrátů. V letech 1985–1989 byla celková početnost odhadnuta na 400–700 párů a v letech 2001–2003 na 130–500 párů.[6]
Potrava editovat
Potravu tvoří hlavně hlodavci, méně ptáci, obojživelníci a drobní savci. Z 4965 obratlovců nalezených ve 237 vývržcích z jižní Moravy a jižního Slovenska bylo 94,6 % savců, 5,2 % ptáků, 0,2 % obojživelníků a o něco méně hmyzu. Ze savců výrazně dominoval hraboš polní, z ptáků vrabec domácí. Podobné výsledky ukázal i rozbor vývržků ze severovýchodních Čech, během kterého bylo určeno 97,7 % savců (hraboš polní představoval 73,3 %), 1,7 % ptáků, 0,6 % hmyzu a jeden skokan.[3]
Loví během soumraku a v noci, v období krmení mláďat občas i ve dne. Potravu vyhlíží za pomalého letu nízko nad zemí nebo vsedě z pozorovatelny a díky svému vynikajícímu sluchu ji dokáže přesně lokalizovat i v naprosté tmě.[7] Kořist požírá vcelku, srsti, peří a jiných nestravitelných částí se tak stejně jako ostatní sovy zbavuje jejich vyvrhováním v podobě šišticovitých vývržků. Vývržky sovy pálené jsou typické, tmavé a díky lesklému povrchu jakoby nalakované.[2]
Rozmnožování editovat
Sova pálená vytváří trvalé páry, které zpravidla zůstávají věrné místu hnízdění. Tok začíná v závislosti na klimatických podmínkách v únoru nebo březnu a oba partneři se během něj ozývají pronikavými chraplavými skřeky.
Původně k hnízdění vyhledávala stromové dutiny a skály, ve velké části areálu se však postupně stala synantropním druhem a dnes tak většina populace hnízdí v lidských stavbách, nejčastěji ve věžích kostelů nebo ve stodolách. Ochotně přijímá i vhodné hnízdní budky. Hnízdo nestaví, samice klade vejce přímo na podklad nebo do vývržkové drti. Průběh a úspěšnost hnízdění silně závisí na dostupnosti hlavní potravy – hraboše polního; v případě jeho přemnožení bývají snůšky početnější a hnízdí dvakrát ročně, oproti tomu v letech, kdy je potravní nabídky nedostatek, hnízdí jen jednou nebo nemusí zahnízdit vůbec. První hnízdění začíná obvykle v dubnu, druhé v červenci nebo srpnu. V první snůšce bývá 3–8 vajec, druhá je o něco početnější, s 5–10 vejci. Vejce jsou čistě bílá, oválná, o rozměrech 39,7 × 30,7 mm, a samice je snáší v intervalu 2 i více dnů. Délka sezení je 30–34 dnů, sedí pouze samice, které samec přináší potravu. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a vzletnosti dosahují v 60 dnech. Pohlavně dospělá jsou ve stáří 1 roku.[3][5]
Úmrtnost sovy pálené v prvním roce života je vysoká a může dosahovat až 72 %.[8] Nejvyšší známý věk okroužkovaného jedince je 17 let a 10 měsíců.[3]
Ohrožení a ochrana editovat
Hlavní příčinou úbytku sovy pálené jsou výrazné změny v kulturní zemědělské krajině, vedoucí k nedostatku vhodných hnízdišť a potravy. K vysoké úmrtnosti pravidelně dochází během krutých sněžných zim, na které je oproti jiným sovám náchylnější kvůli nižší schopnosti hromadit zásobní tuk a špatným izolačním schopnostem opeření. Společně s nárůstem silniční dopravy výrazně přibývá i počet ptáků usmrcených vozidly. V některých evropských zemích úmrtnost sovy pálené v důsledku střetu s automobily přesahuje 70 % a např. ve Francii tímto způsobem ročně zahyne na 10 000 ptáků. Důvodem, proč se stává tak často obětí silničního provozu, je skutečnost, že příkopy a silniční náspy slouží jako oblíbená stanoviště hlodavců a pro sovu pálenou tudíž představují lákavou potravní nabídku. Příčinou rozsáhlých úhynů bylo až do 70. let 20. století také používání chemických přípravků na bázi chlorovaných uhlovodíků, sloužících k ochraně zemědělských kultur. Mezi další hrozby patří zejména nástrahy v prostředí zemědělských objektů a dalších staveb, kde se často zdržuje, jako uvíznutí v různých prostorách, pády do komínů, šachet a vertikálně stojících rour či utonutí v nádržích s tekutinami.[3][5] U 171 okroužkovaných ptáků v ČR byly nejčastějšími příčinami úhynu srážka s automobilem či vlakem (53 %) a utonutí nebo vyhladovění po pádu do nádrží na melasu či siláž, šachet, rour apod. (29 %).[9]
V ČR je sova pálená dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. zvláště chráněná jako silně ohrožený druh. Jednou z možností aktivní ochrany je i vyvěšování hnízdních budek ve vhodných, nejčastěji zemědělských objektech. Při jejich instalaci je však třeba dbát na ochranu hnízdících ptáků před predátory, kterými jsou hlavně kuny.[3][5]
Umělý chov editovat
Sova pálená je běžně chována v mnoha českých zoologických zahradách (např. ZOO Liberec).
Poddruhy editovat
V současnosti se rozlišuje 28 poddruhů sovy pálené, z nichž se v Evropě vyskytují první 4:[7]
- sova pálená středomořská (Tyto alba alba) – jižní a západní Evropa včetně Britských ostrovů, severní Afrika od Maroka po Egypt
- s. p. středoevropská (T. a. guttata) – střední a severnější část Evropy
- s. p. sardinská (T. a. ernesti) – Sardinie a Korsika
- s. p. předoasijská (T. a. erlangeri) – Kréta a menší řecké ostrovy na jihu, také Blízký východ od Sinajského poloostrova po Írán
- T. a. schmitzi
- T. a. gracilirostris
- T. a. dedorta
- T. a. affinis
- T. a. poensis
- T. a. thomensis
- T. a. stertens
- T. a. deroepstorffi
- T. a. javanica
- T. a. sumbaensis
- T. a. meeki
- T. a. delicatula
- T. a. crassirostris
- T. a. interposita
- T. a. pratincola
- T. a. guatemalae
- T. a. bondi
- T. a. furcata
- T. a. niveicauda
- T. a. bargei
- T. a. punctatissima
- T. a. contempta
- T. a. hellmayri
- T. a. tuidara
Ocenění editovat
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
- ↑ a b c SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2. vyd. Plzeň: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7.
- ↑ a b c d e f g HUDEC, Karel, a kol. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7.
- ↑ BURFIELD, Ian; BOMMEL, Frans van. Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. Cambridge: BirdLife International, 2004. ISBN 978-0946888535.
- ↑ a b c d BEJČEK, Vladimír, a kol. Pták roku 1997 – SOVA PÁLENÁ. Praha: Česká společnost ornitologická, 1997. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-04-16. Archivováno 16. 4. 2012 na Wayback Machine.
- ↑ ŠŤASTNÝ, Karel, a kol. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice: 2001-2003. Praha: Aventinum, 2006. ISBN 80-86858-19-7.
- ↑ a b Bruce, M.D. (1999): Family Tytonidae (Barn-owls). In: del Hoyo, J.; Elliott, A. & Sargatal, J. (eds): Handbook of Birds of the World (Vol.5: Barn-owls to Hummingbirds). Lynx Edicions, Barcelona. ISBN 84-87334-25-3
- ↑ BACHYNSKI, Kathleen, a kol. Tyto alba [online]. Animal Diversity Web – University of Michigan [cit. 2014-03-11]. Dostupné online.
- ↑ CEPÁK, Jaroslav, a kol. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu sova pálená na Wikimedia Commons 
Taxon Tyto alba ve Wikidruzích- Galerie sova pálená na Wikimedia Commons
- BioLib.cz – Tyto alba (sova pálená) [online]. BioLib.cz. Dostupné online.
- Mapa hnízdního rozšíření sovy pálené v Evropě v letech 2013–2017 a porovnání s 80. lety 20. století na EBBA2.info
- https://web.archive.org/web/20130725165302/http://www.birdlife.cz/wpimages/video/ptak_roku_1997.pdf
- http://www.naturfoto.cz/sova-palena-fotografie-291.html
- Sova pálená v ZOO Liberec Archivováno 10. 9. 2011 na Wayback Machine.
- Sova pálená na stránkách Příroda
