Short Solent
Short Solent byl dopravní létající člun vyráběný společností Short koncem 40. let 20. století. Byl vyvinut z typu Short Seaford, který vzniknul dalším vývojem námořního hlídkového letounu Short Sunderland, ale již nebyl operačně nasazen.
| Short S.45A Solent | |
|---|---|
 První vyrobený Short S.45 Solent 2 (BOAC, imatrikulace G-AHIL, „Salisbury“) | |
| Určení | dopravní létající člun |
| Původ | Spojené království |
| Výrobce | Short Brothers, Harland & Wolff |
| První let | 11. listopadu 1946 |
| Charakter | vyřazen ze služby |
| Uživatel | BOAC TEAL Aquila Airways Trans-Oceanic Airways South Pacific Airlines |
| Výroba | 1946 – 1949 |
| Vyrobeno kusů | 16 (a dalších 7 přestavěných ze strojů Short S.45 Seaford) |
| Vyvinuto z typu | Short Seaford |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
První Solent vzlétl roku 1946. Stroje ze sériové výroby, která skončila roku 1949, byly nejprve provozovány British Overseas Airways Corporation a Tasman Empire Airways Limited, a po vyřazení od nich posléze až do roku 1958 menšími aerolinkami jako byly například Aquila Airways.
Vznik a vývoj editovat
Short S.45 Solent byl celokovový hornoplošný létající člun, poháněný čtyřmi motory Bristol Hercules.[1]
Typ mohl mít kapacitu 24 pasažérů pokud byl v lůžkové konfiguraci anebo až 36 pokud disponoval jen místy k sezení. Pasažérské kabiny (čtyři na horní palubě a dvě na dolní) mohly pojmout buď čtyři lůžka anebo šest sedadel. Na horní palubě byl vedle kuchyňky i salónek, sloužící také jako jídelna; na dolní palubě byly dvě šatny, toalety a tři nákladové prostory. Letová posádka se skládala z pěti letců (dva piloti, navigátor, radiooperátor a palubní technik v samostatném oddělení za kokpitem vedle paland posádky) a dvou stevardů obsluhujících pasažéry.[2]
Použití editovat
Solent 2 zavedený BOAC v roce 1947 mohl nést 34 pasažérů a 7 členů posádky. Mezi lety 1948 a 1950 BOAC provozovaly své Solenty třikrát v týdnu na lince Southampton-Johannesburg, jejíž trasa vedla nad tokem Nilu a přes východní Afriku. Let trval čtyři dny, včetně zastávek na noc. Solenty na ní nahradily typ Avro York.[3] Poslední let Solentu na této lince odstartoval z kotviště č. 50 v Southamptonu 10. listopadu 1950, čímž současně skončil provoz létajících člunů u BOAC.[4]
Tasman Empire Airways Limited (TEAL) provozovaly mezi lety 1949 až 1960 celkem pět Solentů 4 na svých pravidelných linkách mezi Sydney, Fidži a Aucklandem. Poslední let Solentu společnosti TEAL proběhl 14. září 1960[4] mezi Fidži a Tahiti, a stroj který jej uskutečnil, imatrikulace ZK-AMO pojmenovaný „Aranui“, je nyní muzejním exponátem. Solenty TEAL mohly nést až 45 pasažérů a všechny varianty typu poskytovaly značný prostor a vysokou úroveň pohodlí, v porovnání s tehdejšími i moderními pozemními letadly.
Několik Solentů, odkoupených od BOAC a TEAL, provozovaly i Aquila Airways na jejich trasách ze Southamptonu na Madeiru a Kanárské ostrovy. 15. listopadu 1957 havaroval Solent 3 Aquila Airways, G-AKNU, nedaleko Chesselu na ostrově Wight, poté co dva z jeho motorů zaznamenaly ztrátu výkonu.[5] Při nehodě zahynulo 45 z 58 osob na palubě. Komerční provoz létajících člunů ve Spojeném království skončil 30. září 1958, poté co Aquila Airways ukončily svou linku na Madeiru.
Zachované exempláře editovat
- Short Solent 4 ZK-AMO „Aranui“ původně provozovaný Tasman Empire Airways Limited nejdříve mezi Mechanics Bay v aucklandském přístavu a Rose Bay v Sydney, dokud nebyl v rozpisu letů nahrazen pozemními vrtulovými stroji. ZK-AMO pak byl přesunut na ikonickou „Coral Route“ z Aucklandu na Fidži, Samou, Cookovy ostrovy, Tongu a Tahiti, dokud i na ní nebyl v září 1960 nahrazen pozemními stroji. ZK-AMO byl plně restaurován a uchován v Museum of Transport and Technology (MOTAT) v Aucklandu. Krátce byl vystaven pod širým nebem, v době kdy byla v letech 2010/2011 rozšiřována letecká pamětní kolekce Keitha Parka.
- Solent 3 původně patřící BOAC, později vlastněný Howardem Hughesem byl zachován, a je vystaven v Oakland Aviation Museum v kalifornském Oaklandu;[6] tento stroj se krátce objevil ve filmu Dobyvatelé ztracené archy, trikem upravený do podoby dobově správnějšího Boeing 314 Clipper.[7]
Varianty editovat
- Solent 2
- civilní verze vyvinutá ze stroje Short Seaford vyráběná pro BOAC, 12 exemplářů vyrobených v Rochesteru[8]
- Solent 3
- S.45 Seaford konvertovaný na civilní dopravní stroj. 7 exemplářů - 6 vyrobeno na Queen's Island v Belfastu, 1 v Hamble.[8]
- Solent 4
- poháněný motory Bristol Hercules 733, čtyři exempláře vyrobené v Belfastu.[8]
Uživatelé editovat
Jediným vojenským užitím bylo testování britským Marine Aircraft Experimental Establishment v roce 1950.
Specifikace (Solent 2) editovat
Údaje podle Barnese a Jamese[9]
Technické údaje editovat
- Posádka: 7
- Kapacita: 34 pasažérů
- Délka: 26, 7 m (87 stop a 8 palců)
- Rozpětí: 34,4 m (112 stop a 9 palců)
- Výška: 10,44 m (34 stop a 3¼ palce)[4]
- Nosná plocha: 138,1 m² (1 487 čtverečních stop)
- Prázdná hmotnost: 21 664 kg (47 760 lb)
- Maximální vzletová hmotnost: 35 381 kg (78 000 lb)
- Pohonná jednotka: 4 × hvězdicový motor Bristol Hercules 733
- Výkon pohonné jednotky: 1 690 hp (1 261 kW)
Výkony editovat
Odkazy editovat
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Short Solent na anglické Wikipedii.
- ↑ (anglicky) National Archives Airworthiness Division Type Records
- ↑ Flight 3 January 1946 p. 10
- ↑ (anglicky) To South Africa on the First Springbok Flying-boat Service Flight 1948
- ↑ a b c d e f Jackson 1988, p. 160
- ↑ (anglicky) Flight, 8 August 1958, p. 208
- ↑ (anglicky) Solent at the Oakland Aviation Museum, Oakland, California Archivováno 19. 6. 2016 na Wayback Machine.
- ↑ (anglicky) Verschuere, Gilles.The Making of Raiders of the Lost Ark: Concluding the Adventure. The Raider.Net, 2009
- ↑ a b c Barnes and James, pp. 407-409
- ↑ Barnes and James, p. 412
Literatura editovat
- NĚMEČEK, Václav. Atlas letadel 6. Praha: NADAS, 1986. 140 s.
- BARNES, C.H; JAMES, D.N. Shorts Aircraft since 1900. London: Putnam, 1989. ISBN 0-85177-819-4. (anglicky)
- JACKSON, A.J. British Civil Aircraft since 1919 Volume 3.. London: Putnam, 1988. ISBN 0-85177-818-6. (anglicky)
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Short Solent na Wikimedia Commons - (anglicky) Short Flying Boats in New Zealand
- (anglicky) Tasman Empire Airways Limited Archivováno 27. 8. 2005 na Wayback Machine.
- (anglicky) Century of Flight: Short Solent
