Scipio Aemilianus
Publius Cornelius Scipio Aemilianus Africanus Numantinus (185 př. n. l. – 129 př. n. l.), častěji nazývaný Scipio Africanus mladší nebo Scipio Aemilianus, byl významným vojevůdcem a politikem v dobách vrcholné římské republiky, který velel vojsku, jež v roce 146 př. n. l. dobylo a vypálilo Kartágo. Později se stal vůdcem protigracchovské opozice v římském senátu.
| Scipio Aemilianus | |
|---|---|
 | |
| Narození | 185 př. n. l. starověký Řím |
| Úmrtí | 129 př. n. l. (ve věku 55–56 let) Řím |
| Povolání | starořímský politik a starořímský voják |
| Ocenění | Triumf |
| Choť | Sempronia[1][2] |
| Rodiče | Publius Cornelius Scipio Africanus a Lucius Aemilius Paullus Macedonicus[1][3] a Papiria[4] |
| Rod | Cornelius Scipio |
| Příbuzní | Quintus Fabius Maximus Aemilianus[1][5] a Aemilia (sourozenci) Publius Cornelius Scipio Africanus (adoptivní otec)[1][6] |
| Funkce | Vojenský tribun (151–148 př. n. l.) římský konzul (147 př. n. l.) Prokonzul (Afrika; 146 př. n. l.) římský cenzor (142 př. n. l.) římský konzul (134 př. n. l.) … více na Wikidatech |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Narodil se jako druhý syn Lucia Aemilia Paulla Macedonica, dobyvatele Makedonie. V sedmnácti letech bojoval po otcově boku v bitvě u Pydny, která rozhodla o osudu makedonského království. Byl adoptován Publiem Corneliem Scipionem, nejstarším synem Publia Cornelia Scipiona Africana, načež přijal nové jméno Publius Cornelius Scipio Aemilianus.
Přemožitel Kartága, dobyvatel Numantie editovat
Na konci padesátých let, v době kdy Římany v Hispánii stíhala jedna pohroma za druhou, Scipio Aemilianus dobrovolně nabídl své služby v této provincii, přičemž využil vlivu, jenž mezi místními domorodými kmeny získal jeho adoptivní děd během svého působení v Hispánii před bezmála šedesáti lety. Krátce na to byl pověřen úkolem vystupovat jako rozhodce ve sporech Kartaginců a numidského krále Massinissy, který s podporou části římského senátu podnikal neustálé vpády na kartaginské území. V roce 149 př. n. l. vyhlásili Římané na naléhání Catona staršího Kartágu válku a vyslali armádu do severní Afriky.
Třebaže počáteční vojenské operace nevyznívaly příliš ve prospěch Římanů, Scipio Aemilianus, který zde tehdy sloužil jako nižší důstojník, se v bojích opakovaně vyznamenal a v roce 147 př. n. l. byl proto zvolen konzulem navzdory tomu, že dosud nedosáhl věku potřebného k zastávání velitelské pozice. Po téměř roce zuřivých bojů plných výjimečných hrdinských činů na straně útočníků i obránců Římané Kartágo dobyli. Senát poté vydal příkaz srovnat město se zemí. Během návratu do Říma oslavil Scipio Aemilianus velkolepý triumf a senát mu přiznal nárok užívat čestné agnomen Africanus.
V roce 142 př. n. l. vykonával úřad cenzora a pokoušel se zamezit vzrůstajícímu přepychu a morálnímu úpadku v římské společnosti. O tři roky později byl Scipio Aemilianus neúspěšně obviněn z vlastizrady jistým občanem, kterého vyloučil ze senátu. Řeči pronesené Aemilianem na svou obhajobu (dnes již ztracené) byly jeho současníky pokládány za vskutku vynikající ukázku rétorského umění.
V roce 134 př. n. l. opět zastával konzulát. Senát ho poslal do Hispánie, kde se demoralizované římské vojsko marně pokoušelo dobýt město Numantii, ležící na řece Duero, a ukončit tak numantskou válku. Po svém příchodu navrátil během několika měsíců vojákům jejich upadající sebedůvěru a obnovil disciplínu ve vojsku. Následně sevřel Numantii neprodyšným obležením a po dalších několika měsících dobývání a vyhladovění se Numantie v roce 133 př. n. l. vzdala, čímž byl definitivně zlomen odpor Keltiberů. Většina Hispánie se od tohoto okamžiku stala víceméně stabilní římskou provincií. Za tyto zásluhy obdržel další čestnou přezdívku – Numantinus.
Odpůrce Gracchů editovat
Ačkoliv Scipio Aemilianus nepatřil právě k horlivým stoupencům konzervativních kruhů v senátu, rozhodně vystoupil proti reformním snahám Gracchů. Když se doslechl o násilné smrti Tiberia Graccha (jehož sestru Sempronii pojal kdysi za manželku), měl prý odcitovat verš z Odyssey: „Tak zahynou všichni, kdož se pokusí o totéž.“
Po svém návratu do Říma byl tribunem lidu Gaiem Papiriem Carbonem veřejně vyzván, aby vyjádřil, co si myslí o okolnostech Gracchovy smrti, načež Aemilianus odvětil, že byl zabit zcela po právu. Dav vyslechnuvší tento komentář zahrnul senátora urážkami a rozhořčeným pokřikem, na což Aemilianus ihned zareagoval slovy: „Nikdy jsem neprojevil bázeň tváří v tvář nepříteli. Měl bych snad být nyní vystrašen vaším křikem, vy nevlastní synové Itálie?“ Tím si vysloužil upřímnou nenávist populárů, kteří byli od nynějška vedeni jeho nejzarytějšími nepřáteli.
Brzy poté, v roce 129 př. n. l., byl nalezen mrtvý ve své posteli v den, kdy zamýšlel učinit projev týkající se agrárních reforem Gracchů. Záhada obestírající jeho smrt nebyla nikdy vyřešena a třebaže se nikdy neprokázaly politické příčiny jeho skonu, existuje silná domněnka, že byl zavražděn nějakým stoupencem Gracchů. Cicero v souvislosti s tímto zločinem výslovně obviňuje Carbona.
Hodnocení editovat
Scipio Aemilianus, výjimečný muž a vojevůdce, bude navždy spojován se zničením Kartága. Ačkoliv svědomitě vyplnil vůli senátu, zděšení z toho, že jednou stihne stejný osud i jeho město, vypovídá o jeho humánnosti. Byl velice kultivovaným a kulturním člověkem, který se rád zdržoval v přítomnosti takových jedinců, jakými byli řecký historik Polybios, filozof Panaitios, básníci Gaius Lucilius a Terentius. Podle Polybia a Cicerona disponoval Scipio Aemilianus všemi ctnostmi starých Římanů. Jeho naprosto unikátní výmluvnosti se zcela vyrovnaly jeho velitelské schopnosti a mimořádná odvaha, jíž projevoval jako voják. Vyjadřoval se pozoruhodně vytříbenou latinou, kterou dával na odiv ve vážných, intelektuálních rozpravách.
Po dobytí Kartága vrátil řeckým obcím na Sicílii mnohá umělecká díla, o která je Kartaginci oloupili během staletí vzájemných konfliktů. Sám nikdy nevyužil jediné z nesčetných příležitostí k vlastnímu obohacení. Přestože byl politickým oponentem Gracchů, nedá se o něm říci, že by byl nepřítelem zájmů lidu. Ve skutečnosti byl umírněným mužem, který dával přednost smírným řešením sporů před násilím, ovšem jak už se to často umírněným politikům v radikálních časech stává, nakonec se ocitl v nepřízni obou znepřátelených táborů.
I přes jeho mírnost se jeho řečnické umění vyznačovalo břitkým až sžíravým humorem. Jeho kousavé komentáře byly nepochybně oceňovány davem, současně mu ale z jeho politických oponentů vytvářely rozhodné nepřátele. Jeho opakované projevy nerespektování zákonů navíc předznamenávaly dobu občanských válek posledního století římské republiky.
Reference editovat
- ↑ a b c d Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
- ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
- ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
- ↑ Papirii. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
- ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
- ↑ Digital Prosopography of the Roman Republic. Dostupné online. [cit. 2021-06-10].
Související články editovat
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Scipio Aemilianus na Wikimedia Commons
Literatura editovat
- GRANT, Michael, Dějiny antického Říma, Praha, BB/art, 2006. ISBN 80-7341-930-0
- ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, Dějiny psané Římem, Bratislava, Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6
