Princip personality
Princip personality je klíčovým východiskem teologické etiky[1] a základem pro další principy, které z něho vycházejí a jsou rozvedením křesťanského chápání člověka jakožto osoby se sebepřekračující transcendentálně zakotvenou důstojností.[2] Další teologicko-etické principy – solidarita a subsidiarita – z personality vychází. Princip personality vybízí, aby se při promýšlení etických dilemat v oblasti křesťanské aplikované etiky člověk důsledně respektoval jakožto osoba s nezcizitelnou důstojností Božího dítěte, Božího partnera, Božího obrazu (Gn 1,26).[3] V dialogickém zakotvení lidské osoby s trojjediným Bohem nazírá teologická etika velikost a nevýslovnou důstojnost lidské osoby.[4] Odtud vyvěrá sebepřekračující důstojnost lidské osoby, která určuje lidskou existenci.[5] Lidskou osobu nelze zvěcňovat, redukovat na prostředek nebo výrobní jednotku a všechny sociální instituce je třeba posuzovat nakolik jsou zacíleny ve prospěch lidské osobě, která je vlastním základem, účinnou příčinou a také cílem každého společenského zřízení.[4] Teologicko-etický princip personality důsledně staví na myšlenkové linii ontologického personalismu a přiznává osobní důstojnost každé lidské bytosti ve všech fázích života, zcela nezávisle na vnějších znacích, nezávisle na aktuálním vědomí a nezávisle na zapojení do přediva mezilidských vztahů.[6] Princip personality chrání osobní důstojnost každé lidské bytosti jako nositele nezcizitelných práv.[2]
Teologické pojetí lidské osoby, které má svou – více než dvě tisíciletí trvající – historii, vyprofilovalo dva základní přístupy chápání lidské osoby: substanciální, tedy statický přístup a relacionální, tedy dynamický přístup.[4] Dnes se katolická teologie většinově kloní k vyváženému dynamickému modelu, který ovšem pevně stojí na základech modelu statického a definuje lidskou osobu jako: individuální substanci rozumové přirozenosti jakožto Bohem stvořeného jsoucna, která se plně realizuje a aktualizuje ve vztazích, na vertikální úrovni s Bohem, na horizontální úrovni s lidmi a je nositelkou důstojnosti Božího obrazu a partnera. Podle teologa Ondřeje Havelky jsou v soudobé teologické etice přítomné čtyři elementární přístupy k principu personality a k problematice chápání lidské osoby: 1. substanciální, 2. umírněně relacionální, 3. výrazně relacionální a 4. čirý aktualismus.[2]
Reference editovat
- ↑ ANZENBACHER, Arno. Křesťanská sociální etika. Úvod a principy. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2015. ISBN 978-80-7325-371-4. S. 180.
- ↑ a b c HAVELKA, Ondřej. Teologicko-etický princip personality a jeho soudobé myšlenkové směry. Verba Theologica. 2020, roč. 39, čís. 2, s. 98–109. Dostupné online.
- ↑ HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. 1. vyd. Praha: Akbar, 2019. 176 s. ISBN 978-80-906325-3-0. S. 161–171.
- ↑ a b c HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok. 1. vyd. Praha: Akbar, 2021. 306 s. ISBN 978-80-906325-5-4. S. 257–286.
- ↑ HAVELKA, Ondřej. Synkretismus z teologicko-etické perspektivy. Studia Theologica. 2021-12-01, roč. 23, čís. 3, s. 149–174. Dostupné online [cit. 2022-09-17]. DOI 10.5507/sth.2021.033.
- ↑ ÖRSY, Ladislas. The Divine Dignity of Human Persons in Dignitatis humanae. Theological studies. 2014, roč. 75, čís. 1, s. 8–22. Dostupné online.