Příčestí (participium, z lat. participare – „mít účast“; české označení vzniklo obrozeneckým převzetím ruského pričástije, což je částečný kalk z latiny[1]) je neurčitý jmenný tvar slovesa, který má v jazyce různé funkce:

Příčestí jsou často základem tvorby přídavných jmen (deverbální adjektiva), např. koupen > koupený, minul > minulý, a podstatných jmen (deverbální substantiva), zakoupen > zakoupení.

Počet druhů příčestí se v různých jazycích liší. Existují např. příčestí minulé, trpné (pasivní), supinum, gerundivum, gerundium, přechodníky (transgresivy) aj.

Čeština editovat

Čeština má příčestí činné a trpné. Ze slovesných kategorií vyjadřují slovesný rod (diatezi) a vid (aspekt), dědí slovesnou valenci (vazebnost).

Příčestí slouží k tvoření minulého času (přišel jsem, on přišel), trpného rodu (je, byl zbit) a podmiňovacího způsobu. Zpravidla se kombinuje s tvary pomocného slovesa být.

Obě příčestí se v češtině plně tvarem, morfologicky shodují s krátkými (jmennými) tvary přídavných jmen, s nimiž také historicky souvisejí. Ty jsou pak základem jejich plných tvarů, např. ušlý, zbit, zbitý.

S adjektivy mají společné číslo a jmenný rod (genus) a včetně životnosti. Díky tomu koncovky obou příčestí (-0, -a, -o, -i, -y) vyjadřují shodu s podmětem.

Příčestí činné editovat

Příčestí činné (aktivní participium), běžně označované jako příčestí minulé, též „l-ové“. Používá se ve spojení s tvary pomocného slovesa být k tvoření:

  • minulého času (původně perfekta; znamenalo výsledek ukončeného minulého děje), např. přišel jsem;
  • kondicionálu, podmiňovacího slovesného způsobu, např. přišel bych.

Tvoří se od minulého slovesného kmene rodovými koncovkami -l, -la, -lo v jednotném čísle a -li, -ly, -la v množném čísle. Zakončení se řídí rodem a číslem podmětu.

Příčestí trpné editovat

Příčestí trpné (pasivní participium), též „n/t-ové“ slouží ve spojení s pomocným slovesem být k tvoření opisného pasiva (trpného rodu), např. bude zabit, je zakazován.

Tvoří se od minulého slovesného kmene rodovými koncovkami -n, -na, -no v jednotném čísle a -ni, -ny, -na v množném čísle, nebo -t, -ta, -to v jednotném čísle a -ti, -ty, -ta v množném čísle. Zakončení se rovněž řídí rodem a číslem podmětu.

Příčestí přehledně editovat

Příčestí Jednotné
číslo
Množné
číslo
Mužský rod
životný
Mužský rod
neživotný
Ženský rod Střední rod Mužský rod
životný
Mužský rod
neživotný
Ženský rod Střední rod
činné bil
dělal
bil
dělal
bila
dělala
bilo
dělalo
bili
dělali
bily
dělaly
bily
dělaly
bila
dělala
trpné bit
dělán
bit
dělán
bita
dělána
bito
děláno
biti
děláni
bity
dělány
bity
dělány
bita
dělána

Přechodníky a supinum editovat

Můžeme se setkat také s přechodníky – přítomným a minulým – které vyjadřují současné nebo předčasné děje. Mohou se požívat místo vedlejších vět. V současné češtině jsou považovány za zastaralé.

V pračeštině se též po slovesech pohybu používalo supinum, které však bylo nahrazeno infinitivem. Jeho pozůstatkem v současné češtině je infinitivní zakončení -t, které prakticky vytlačilo původní -ti.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Verze 1.0. Leda, 2007. Heslo „příčestí“

Literatura editovat

  • Karlík P., Nekula M., Pleskalová J. (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Nakl. Lidové noviny. Praha 2002. ISBN 80-7106-484-X.
  • FRIED, Mirjam. Kontextové faktory ve vývoji gramatických kategorií. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015. 182 s. ISBN 978-80-7308-570-4.

Externí odkazy editovat