Organologie (věda o hudebních nástrojích)
Organologie je vědní disciplína zabývající se hudebními nástroji, resp. jejich zkoumáním z hlediska historického vývoje, akustických a mechanických vlastností, konstrukčních technik a hudební praxe.
Název pochází z řeckého slova ὄργανον (organon - původně označení pro jakýkoliv - nejen hudební - nástroj, později pro varhany). Stejný název má proto i vědní podobor zabývající se varhanami. Výraz byl poprvé použit Michaelem Praetoriem v traktátu Syntagma musicum z roku 1618.
Organologie se dá rozdělit na obory:
- Historická: zkoumá staré hudební nástroje a skupiny nástrojů v průběhu času.
- Moderní: zabývá se nástroji a částečně i technikou hry v průběhu posledních zhruba 100 let.
- Technická: popisuje technický vývoj nástrojů i jejich konstrukci a s ní související změny zvuku.
Systematiky hudebních nástrojů editovat
Dodones obecně nejčastěji užívaná Sachsova-Hornbostelova systematika pochází od vídeňského muzikologa Ericha Moritze von Hornbostela a Curta Sachse, kteří na společně pracovali na "Sbírce starých hudebních nástrojů při Státní vysoké škole hudby v Berlíně". Sami svoji klasifikaci označovali jako pokus o systematizaci hudebních nástrojů celého světa. Zveřejněn byl roku 1914 v časopise o etnologii (Zeitschrift für Ethnologie). V zásadě je postaven na systému od Victora-Charlese Mahillona, kurátora muzea při konzervatoři v Bruselu z roku 1888.[1] Roku 1948 Hans-Heinz Dräger tuto systematiku rozšířil o skupinu elektrofonů. Hlavní skupiny Sachsovy-Hornbostelovy systematiky stojí především na způsobu tvoření tónu, původci tónu (oscilátoru), u skupiny chordofonů ovšem na způsobu rezonanční skříňky a pořadí strun.
1.) Idiofony
- úderové idiofony
- drnkací (trsací) idiofony
- třecí idiofony
- vzduchové idiofony
- Jednotné závěrečné členění
2.) Membranofony
- úderové membranofony
- trsací membranofony
- třecí membranofony
- vzduchové membranofony (mirlitony)
- Jednotné závěrečné členění
3.) Chordofony
- prosté (jednoduché) chordofony nebo citery
- složené chordofony
- Jednotné závěrečné členění
4.) Aerofony
- volné aerofony
- vlastní dechové nástroje
- Jednotné závěrečné členění
5.) Elektrofony
Organologové editovat
Historicky důležitými osobnostmi v oboru jsou Xavier Mahillon (Brusel), Erich Moritz von Hornbostel (Vídeň) a Curt Sachs (Berlín). Významným českým organologem je Milan Guštar, který v letech 2007 až 2008 vydal monumentální dílo Elektrofony.[2][3]
Historické evropské traktáty o organologii editovat
- Isidor Sevillský, Etymologiarum (6.-7. stol.) v knize XX obsahuje jedna ručně psaná strana popisy hudebních nástrojů.
- Martinus Agricola, Musica instumentalis (1529).
- Michael Praetorius, Syntagma Musicum (1619), ve II. díle "De orghanographia" je titulní strana a některé tabulky věnované nástrojům - chordofonům a aerofonům.
- Michael Praetorius, Theatrum Instrumentorum (1620).
- Athanasius Kircher, Musurgia universalis (1650), obsahuje tabulky o intonaci tympanů.
Reference editovat
- ↑ VON HORNBOSTEL, Erich M.; SACHS, Curt. Systematik der Musikinstrumente. Ein Versuch. Zeitschrift für Ethnologie (ZfE), Dietrich Reimer Verlag GmbH. 1914, roč. 46, čís. 4/5, s. 553–590. Dostupné online [cit. 2022-05-22]. ISSN 0044-2666.
- ↑ GUŠTAR, Milan. Elektrofony: historie, principy, souvislosti. Část I, Elektromechanické nástroje. Praha: Uvnitř, 2007. 397 s. ISBN 978-80-239-8446-0.
- ↑ GUŠTAR, Milan. Elektrofony: historie, principy, souvislosti. Část II, Elektronické nástroje. Praha: Uvnitř, 2008. 518 s. ISBN 978-80-239-8447-7.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu organologie na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo organologie ve Wikislovníku
