Wikipedie

Obléhání Sarajeva

Obléhání Sarajeva (Opsada Sarajeva) byla prodloužená blokáda Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny, během bosenské války, jejíž klíčovou součástí bylo. Zpočátku bylo obléháno silami Jugoslávské lidové armády, poté bylo město obléháno armádou Republiky srbské. Obležení trvalo od 5. dubna 1992 do 29. února 1996 (1 425 dní), bylo třikrát delší než bitva u Stalingradu, o více než rok delší než Obležení Leningradu a stalo se nejdelším obléháním hlavního města v dějinách moderního válečnictví.[1][2]

Obléhání Sarajeva
konflikt: Válka v Bosně a Hercegovině
Zleva nahoře ve směru hodinových ručiček: Havarované civilní vozidlo po střelbě z ručních zbraní; síly UNPROFOR ve městě; Vládní budova zasažena tankovým ostřelováním; americký nálet na pozice VRS; Město v roce 1996; Vojáci VRS před výměnou zajatců.
Zleva nahoře ve směru hodinových ručiček:
Havarované civilní vozidlo po střelbě z ručních zbraní; síly UNPROFOR ve městě; Vládní budova zasažena tankovým ostřelováním; americký nálet na pozice VRS; Město v roce 1996; Vojáci VRS před výměnou zajatců.
Trvání5. dubna 1992[pozn. 1] – 29. února 1996[pozn. 2]
(3 roky, 10 měsíců, 3 týdny a 3 dny)
MístoSarajevo, Republika Bosna a Hercegovina
Souřadnice43°50′51″ s. š., 18°21′23″ v. d.
VýsledekZastavení palby
Strany
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Bosna a Hercegovina
(1992–96)
Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Herceg-Bosna
(1992–96)

Podpora:
United Nations OSN
NATO NATO
(1994–96)

Jugoslávie Jugoslávie (duben–květen 1992)
Republika Srpska Republika srbská
(1992–96)
Velitelé
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Alija Izetbegović (zajat) (duben–květen 1992)

Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Hakija Turajlić (†)
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Sefer Halilović
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Rasim Delić
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Jovan Divjak
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Dragan Vikić
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Enver Hadžihasanović
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Mustafa Hajrulahović
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Vahid Karavelić
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Nedžad Ajnadžić
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Mušan "Caco" Topalović (†)
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Ismet "Ćelo" Bajramović
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Jusuf "Juka" Prazina
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Ramiz Delalić
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Zaim Imamović (†)
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Enver Šehović (†)
Vladimir Šaf
Ivan Vulić

United Nations Bernard Janvier
United Nations Lewis MacKenzie
Francie François Mitterrand

NATO USA Leighton W. Smith

Milutin Kukanjac (duben–květen 1992)

Radovan Karadžić
Ratko Mladić
Tomislav Šipčić
Stanislav Galić
Dragomir Milošević

Síla
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) 70 000 vojáků 13 000 vojáků
Ztráty
6 137 mrtvých vojáků 2 241 mrtvých vojáků
5 434 mrtvých civilistů
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Když Bosna a Hercegovina po bosenském referendu o nezávislosti v roce 1992 vyhlásila na Jugoslávii nezávislost, bosenští Srbové – jejichž strategickým cílem bylo vytvořit nový bosenskosrbský stát Republika srbská (RS), který by zahrnoval oblasti s bosňáckou většinovou populací[3] – obklíčili Sarajevo vojska o síle 13 000[4][5][6] vojáků rozmístěných v okolních kopcích. Odtud zaútočili na město dělostřelectvem, tanky a ručními zbraněmi.[7] Od 2. května 1992 Srbové blokovali město. Obléhající síly měly díky geografickým podmínkám vynikající šanci. Město Sarajevo, jehož centrum se rozkládá v údolí řeky Miljacky, a je obklopené vysokými horami, jako např. Trebević, se ukázalo být snadný cíl. Jugoslávská lidová armáda (JNA), později Vojska Republiky srbské vytvořila okolo města linii o délce 55 km, na které byla zastoupena především těžká vojenská technika. Jakmile republika Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost na Jugoslávii, došlo k prvním střetům a eskalaci konfliktu. Na město dopadalo denně kolem tří set granátů,[8] nejvíce 22. července 1993 – to bylo dokonce 3 777.[8] Bosenské vládní obranné síly (ARBiH) uvnitř obleženého města, přibližně 70 000 vojáků,[9] byly špatně vybavené a obležení nebyly schopny prolomit. Obléhání bylo nakonec zrušeno po letecké kampani NATO s kódovým označením operace Rozhodná síla, která připravila cestu pro Daytonskou dohodu, která ukončila bosenskou válku.

Během obléhání bylo zabito celkem 13 952 lidí, včetně 5 434 civilistů. ARBiH utrpěly 6 137 obětí, zatímco vojenské ztráty bosenských Srbů čítaly 2 241 zabitých vojáků. Sčítání lidu z roku 1991 ukazuje, že před obléháním mělo město a jeho okolí celkem 525 980 obyvatel. Podle některých odhadů byla celková populace vlastního města před obléháním 435 000. Odhady populace Sarajeva po obléhání se pohybovaly od 300 000 do 380 000.[4] Obyvatelstvo Sarajeva vydrželo v určitých fázích obléhání až šest měsíců bez dodávek plynu, elektřiny nebo vody.[10] Vznikly ohromné materiální škody; zničeno bylo velké množství (až 35 tisíc) budov. Ještě deset let po válce byly stopy obléhání patrné, a rekonstrukce města v následujících letech stála BiH i mezinárodní společenství nemalé prostředky.

Po válce Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) odsoudil čtyři srbské předáky za četné zločiny proti lidskosti, kterých se během obléhání dopustili, včetně terorismu. Stanislav Galić[11] a Dragomir Milošević[12] byli odsouzeni na doživotí a 29 let vězení. Jejich nadřízení, Radovan Karadžić[13] a Ratko Mladić, byli rovněž odsouzeni k doživotnímu vězení.[14][15]

Pozadí editovat

Vláda Socialistické federativní republiky Jugoslávie od svého založení po druhé světové válce až do rozpadu v letech 1991 a 1992 potlačovala nacionalistické nálady, které existovaly mezi mnoha etnickými a náboženskými skupinami, které tvořily obyvatelstvo země, což byla politika, která bránila vzniku chaosu a rozpadu státu. Když v roce 1980 zemřel dlouholetý jugoslávský vůdce - maršál Josip Broz Tito, tato politika omezování prošla dramatickým zvratem. Nacionalismus zažil renesanci v následujícím desetiletí poté, co vypuklo násilí v Kosovu.[16] Zatímco cílem srbských nacionalistů byla centralizace Jugoslávie ovládané Srby, ostatní národnosti v Jugoslávii usilovaly o federalizaci a decentralizaci státu.[17][18]

18. listopadu 1990 se v Bosně a Hercegovině konaly první vícestranné parlamentní volby (s druhým kolem 25. listopadu). Jejich výsledkem bylo národní shromáždění, kterému dominovaly tři etnicky založené strany, které vytvořily volnou koalici, aby od moci odstavily komunisty.[19] Následné vyhlášení nezávislosti Chorvatska a Slovinska a válka, která následovala, postavily Bosnu a Hercegovinu a její tři základní národy do nepříjemné situace. Významný rozkol se brzy rozvinul v otázce, zda zůstat u jugoslávské federace (preferované převážně mezi Srby) nebo usilovat o nezávislost (převážně preferované mezi Bosňáky a Chorvaty).

V průběhu roku 1990 byl správou státní bezpečnosti (SDB nebo SDS) a skupinou vybraných srbských důstojníků Jugoslávské lidové armády (JNA) vypracován plán RAM s cílem organizovat Srby mimo Srbsko, upevnit kontrolu nad rodící se SDP a zajistit zbraně a střelivo.[20] Plán měl připravit rámec pro třetí Jugoslávii, ve které by všichni Srbové se svými územími žili společně ve stejném státě. Znepokojená vláda Bosny a Hercegoviny vyhlásila 15. října 1991 nezávislost na Jugoslávii, krátce po níž bosenští Srbové ustavili Srbské národní shromáždění.[21]

Srbští poslanci parlamentu, sestávající převážně z členů Srbské demokratické strany (SDP), opustili ústřední parlament v Sarajevu a 24. října 1991 vytvořili Shromáždění srbského lidu Bosny a Hercegoviny, což znamenalo konec trietnické koalice, která vládla po volbách v roce 1990. Toto shromáždění ustavilo 9. ledna 1992 Srbskou republiku Bosna a Hercegovina, která se v srpnu 1992 stala Republikou srbskou.

Po vyhlášení bosenské suverenity následovalo 29. února a 1. března 1992 referendum o nezávislosti, které drtivá většina Srbů bojkotovala. Účast v referendu byla 63,4 % a nezávislost zvolilo 99,7 % voličů.[22]

Průběh editovat

1992 editovat

Začátek války editovat

Jugoslávská lidová armáda rozmístila v zimě na přelomu let 1991 a 1992 dělostřelectvo a další vojenskou techniku na kopce nad městem. Jednalo se celkem o 150 minometů a 250 tanků. Obléhání bylo připraveno podle plánu, vypracovaného na konci roku 1991.[23] V prosinci potom začaly první přípravy na obléhání, které nicméně unikly Zastupitelstvu městské části Stari grad; politikům místní samosprávy se dostala do rukou videokazeta s probíhajícími aktivitami jednotek Jugoslávské lidové armády.[23]

Během referenda i po něm došlo na mnoha místech k násilí. 1. března zahájil střelec palbu na svatební průvod bosenských Srbů v Baščaršiji, historickém centru Sarajeva a bosenské části města. Hosté nesli srbské vlajky a mávali s nimi, což si Bosňáci, kteří většinou podporovali nezávislost, vyložili jako záměrnou provokaci. Otec ženicha byl zabit a pravoslavný kněz byl zraněn.[24][25] Někteří ze svědků identifikovali střelce jako Ramize Delaliće, bosenského gangstera, který se od pádu komunismu stal stále drzejším. Na něj a dalšího útočníka byly vydány zatykače, ale sarajevská policie vynaložila malé úsilí, aby je zadržela. Zabití odsoudila SDS, která obvinila SDA nebo vládu ze spoluúčasti na střelbě, o čemž svědčí jejich neschopnost zatknout podezřelé.[26] Mluvčí SDS tvrdil, že svatební útok byl důkazem smrtelného nebezpečí, kterému budou Srbové vystaveni v nezávislé Bosně. Toto prohlášení odmítl zakladatel Patriotské ligy Sefer Halilović, který prohlásil, že průvod nebyl svatbou, ale ve skutečnosti byl zamýšlen jako provokace.[27]

2. března postavily srbské polovojenské jednotky barikády a rozmístili ostřelovače poblíž budovy parlamentu v Sarajevu, ale jejich státní převrat byl zmařen tisíci sarajevskými občany, kteří vyšli do ulic a postavili se před odstřelovače.[28] Ozbrojení Bosňáci známí jako „Zelené barety“ také stavěli barikády v Sarajevu a okolí. U Banja Luky se objevily další barikády a v Doboji byl ozbrojenými Srby zabit motorista. Do konce dne bylo v bojích zabito dvanáct lidí.[29] Po oficiálním vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii dne 3. března 1992 vypukly sporadické boje mezi Srby a vládními silami po celém území.[30] Pokračovalo to až do doby, kdy byla Bosna a Hercegovina uznána jako nezávislý stát.[31]

3. března prohlásil bosenský bosňácký prezident Alija Izetbegović, že Srbové z Pale pochodovali na Sarajevo. Boje se brzy rozpoutaly ve městě Bosanski Brod. Ve vesnici Sijekovac u Brodu bylo 26. března zabito 11 Srbů a SDS tvrdila, že byli zmasakrováni chorvatsko-bosňáckou milicí. Město bylo obléháno a ostřelováno JNA a srbskými polovojenskými jednotkami 29. března.[25] K dalším střetům došlo v Bijeljině, na kterou zaútočila srbská síla vedená srbskou dobrovolnickou gardou. 4. dubna, když vyšly najevo informace o zabíjení v Bijeljině, vyhlásila bosenská vláda všeobecnou mobilizační výzvu. SDS odpověděla, že tato výzva přivedla Sarajevo o krok blíže k válce.[32]

4. dubna 1992, kdy Izetbegović nařídil mobilizaci všech záložníků a policie v Sarajevu a SDS vyzvala k evakuaci Srbů ve městě, došlo k „definitivní roztržce mezi bosenskou vládou a Srby“.[33] Následující den zaútočili policisté z řad etnických Srbů na policejní stanice a školící školu ministerstva vnitra. Útok zabil dva důstojníky a jednoho civilistu. Předsednictvo Bosny a Hercegoviny vyhlásilo následující den výjimečný stav.[31] Později toho dne srbské polovojenské jednotky v Sarajevu zopakovaly svou akci z předchozího měsíce. Dav mírových demonstrantů, mezi 50 000 a 100 000 lidmi, zahrnující všechny etnické skupiny, se shromáždil na protest.[28] Když se k barikádě přiblížil obrovský dav, srbské síly zabily 6 demonstrantů.[34] Bosňačka Suada Dilberović a Chorvatka Olga Sučić byly v prvních řadách, které tehdy protestovaly na mostě Vrbanja, který dnes po nich nese název. Šest srbských odstřelovačů bylo zatčeno, ale byli vyměněni, když Srbové pohrozili, že zabijí velitele bosenské policejní akademie zatčeného předchozího dne s převzetím akademie.[35][36]

Bosna a Hercegovina získala mezinárodní uznání 6. dubna 1992.[37] Nejběžnější názor je, že válka začala ten den.[38]

6. dubna začaly srbské síly Sarajevo ostřelovat a v následujících dvou dnech překročily Drinu z vlastního Srbska a oblehly města s většinou Bosňáků jako Zvornik, Višegrad a Foča.[33] Celá Bosna byla v polovině dubna pohlcena válkou.[33] Existovaly určité snahy o zastavení násilí.[39] 27. dubna nařídila bosenská vláda, aby byla JNA podřízena civilní kontrole nebo vyloučena, což bylo následováno řadou konfliktů na začátku května mezi těmito dvěma.[40] 2. května Zelené barety a místní členové gangu odvrátili neorganizovaný srbský útok, jehož cílem bylo rozdělit Sarajevo na dvě části.[40] 3. května byl Izetbegović unesen na letišti v Sarajevu důstojníky JNA a použit k získání bezpečného průchodu jednotek JNA z centra Sarajeva.[40] Bosenské síly však dohodu zneuctily a přepadly odjíždějící konvoj JNA, což rozhořčilo všechny strany.[40] Příměří a dohoda o evakuaci JNA byla podepsána 18. května, zatímco 20. května bosenské předsednictví prohlásilo JNA za okupační síly.[40]

JNA zaútočila palbou z minometů, dělostřelectva a tanků na Akademii ministerstva výcviku ve Vraci, na centrální tramvajové depo a na čtvrť Staré Město. Bosenská vláda očekávala, že mezinárodní společenství nasadí po uznání mírové síly. Neuskutečnilo se to ale včas, čili nebylo v celé zemi zabráněno vypuknutí války.

 
Území ovládaná srbskými silami

Vojska bosenských Srbů a JNA přemohla špatně vybavené a nepřipravené bosenské bezpečnostní síly, aby převzaly kontrolu nad rozsáhlými oblastmi bosenského území, počínaje útoky na bosenské civilisty na východě. Srbská armáda, policie a polovojenské síly zaútočily na města a vesnice a poté, někdy za pomoci místních srbských obyvatel, uplatňovaly to, co se brzy stalo jejich standardním operačním postupem: bosenské domy a byty byly systematicky drancovány nebo vypáleny; civilisté byli zadrženi, někteří zbiti nebo zabiti; a muži byli odděleni od žen. Mnoho mužů bylo násilně odvlečeno do zajateckých táborů. Ženy byly vězněny v detenčních centrech v extrémně nehygienických podmínkách a byly vystaveny četnému tvrdému týrání. Mnohé byli opakovaně znásilněny. Přeživší svědčili o tom, že srbští vojáci a policisté navštěvují záchytná centra, vybírají jednu nebo více žen, odvádějí je a znásilňují.[41]

22. dubna bylo mírové shromáždění před budovou Republikového shromáždění rozehnáno výstřely z nedalekého hotelu Holiday Inn.[11] Do konce dubna byla forma obležení z velké části stanovena. Sarajevské předměstí Ilidža obývané Srby zažilo těžké boje mezi místními srbskými silami na jedné straně a různými bosňáckými silami na straně druhé. Místní Srbové brzy vytvořili brigádu Ilidža, která se stala součástí sarajevsko-románského sboru VRS.[42][chybí lepší zdroj]

Včasný boj o kontrolu nad městem editovat

 
Mapa CIA k útoku JNA dne 2. května 1992

V měsících před válkou se síly JNA v regionu začaly mobilizovat v kopcích obklopujících Sarajevo. V této době bylo nasazeno dělostřelectvo spolu s další municí a vybavením, které se ukázalo jako klíčové v nadcházejícím obléhání města. V dubnu 1992 požadovala bosenská vláda pod vedením prezidenta Aliji Izetbegoviće, aby jugoslávská vláda tyto síly odstranila. Slobodan Milošević, prezident Srbska, souhlasil pouze se stažením jednotlivců, kteří pocházeli mimo bosenské hranice, což byl zanedbatelný počet.[4] Vojáci JNA, kteří byli etničtí Srbové z Bosny, byli převedeni do VRS pod velením generála Ratka Mladiće, přičemž VRS zrušila svou věrnost Bosně několik dní poté, co se Bosna oddělila od Jugoslávie.

VRS se následně pokusila obsadit budovu předsednictva BiH, čemuž však zabránily síly bosenskohercegovinské teritoriální obrany. Teritoriální obrana na počátku války obsadila centrum Sarajeva, Nové město, a vrcholy Žuč a Igman.[1]

V květnu 1992 se jednotky JNA umístěné v Sarajevu ocitly opakovaně pod útokem. 2. května zahájily bosňácké síly sestávající ze Zelených baretů a Vlastenecké ligy palbu na kolonu osmi sanitních (MEDEVAC) vozidel JNA v ulici Vojvode Stepe.[43] Tento útok způsobil, že se JNA stáhla na pozice ovládané Srby ve čtvrti Lukavica.

2. května 1992 zavedly bosenskosrbské síly úplnou blokádu města. Sarajevský korpus Jugoslávské lidové armády[1] obsadil 14 klíčových přístupů k městu a mezinárodní letiště Butmir. Několik dní po zahájení blokády byla okamžitě republiková vláda paralyzována. Zablokovali hlavní přístupové cesty, přerušili dodávky potravin a léků a také odřízli městské služby (např. vodu, elektřinu a topení). Byla zničena i budova hlavní pošty, což znamenalo i zastavení většiny telefonického spojení. Zhroutil se systém hospodaření s odpady; kvůli nedostatkům vody přestala fungovat městská kanalizace a hromady odpadu postupně rostly na sarajevských ulicích.[44]. Zákon a pořádek přestal být v Sarajevu vymáhán a několik dní po zahájení blokády došlo k prudkému nárůstu kriminality. Přestože Srbové disponovali vynikajícími zbraněmi, byli přečísleni vojáky ARBiH, kteří bránili město. Poté, co četné obrněné kolony JNA nedokázaly dobýt město, začali Srbové soustředit své úsilí na jeho oslabení pomocí nepřetržitého bombardování z nejméně 200 posílených pozic a bunkrů v okolních kopcích.[45]

Obležení města, které mělo mezi světovou veřejností pověst dějiště zimních olympijských her z roku 1984, přilákalo značnou pozornost světové veřejnosti i médií.

3. května 1992 zaútočili příslušníci ARBiH na konvoj stahujících se vojáků JNA na ulici Dobrovoljačka v Sarajevu.[46] Předpokládá se, že útok byl odvetou za zatčení Izetbegoviće, který byl předchozího dne zadržen jugoslávskou policií na letišti v Sarajevu.[47] Útok začal tím, že se kolona oddělila, když do ní vjelo auto. Poté v konvoji a jeho okolí několik minut probíhaly sporadické a neorganizované boje. Při incidentu bylo zabito 6–42 vojáků.[48][49][50] Generál Milutin Kukanjac, velitel JNA v Sarajevu, potvrdil, že jen v ulici Dobrovoljačka byli při útoku zabiti 4 důstojníci, jeden voják a jeden civilista.[49] Generál Lewis MacKenzie z mírového sboru OSN v Sarajevu, který byl v konvoji, popsal, co viděl: „Viděl jsem, jak vojáci teritoriální obrany strkali pušky do oken aut civilistů, kteří byli součástí konvoje, a stříleli [. ..] Viděl jsem, jak po předních sklech stékala krev. Byl to rozhodně nejhorší den mého života.“[51] V dokumentu Smrt Jugoslávie Lewis MacKenzie popsal, jak se kolona rozpůlila: „Myslím, že červený volkswagen odstartoval, projel křižovatkou a zablokoval a rozdělil kolonu na dvě části.“[52] Generál Jovan Divijak, velitel ARBiH v Sarajevu, se pokusil zastavit střelbu a uklidnit situaci.[52]

V nové fázi války byla nově zřízena armáda Republiky srbské pod velením generála Ratka Mladiće.[40] Ostřelování Sarajeva ve dnech 24., 26., 28. a 29. května připsal Butrus Butrus-Ghálí Mladićovi.[53] Civilní ztráty při ostřelování města z 27. května vedly k zásahu Západu ve formě sankcí uvalených 30. května prostřednictvím rezoluce Rady bezpečnosti OSN 757.[53] Téhož dne bosenské síly zaútočily na kasárna JNA ve městě, po čemž následovalo těžké ostřelování.[53] 5. a 6. června poslední personál JNA opustil město během těžkých pouličních bojů a ostřelování.[53] Příměří ze dne 20. června, které mělo umožnit převzetí sarajevského letiště OSN pro humanitární lety, bylo porušeno, když obě strany bojovaly o kontrolu nad územím mezi městem a letištěm.[53] Letištní krize vedla 26. června k ultimátu Butruse Ghálího, že Srbové zastaví útoky na město, umožní OSN převzít kontrolu nad letištěm a umístí své těžké zbraně pod dohled OSN.[53] Mezitím média informovala, že Bush zvažoval použití síly v Bosně.[53] Francouzský prezident Mitterrand navštívil Sarajevo ve dnech 28.–29. června.[53] Srbové nedramaticky předali letiště UNPROFORu 29. června.[53] Světové veřejné mínění bylo „rozhodně a trvale proti Srbům“ po zprávách médií o odstřelování a ostřelování.[54]

Od 25. do 26. srpna pod velením plukovníka Tomislava Šipčiće byla sarajevská radnice vypálena palbou děl ze srbských pozic.[55][56][57]

30. srpna 1992 dopadl dělostřelecký granát na přeplněné tržiště na západním okraji Sarajeva.[58][59][60] Výsledný výbuch zabil 15 lidí a zranil 100 dalších.[58][59][60]

Od října 1992 začal UNPROFOR počítat počty granátů, které byly na území města vypáleny. Bosenskosrbské jednotky, které měly velmi dobré vybavení (ze skladů Jugoslávské lidové armády) disponovaly také vynikající kontrolou nad městem, vzhledem k tomu, že jejich děla i odstřelovači byli rozmístěni na všech strategických místech nad městem. Své cíle si často tak dokázali vybírat pouze prostým okem. Armáda Republiky Bosna a Hercegovina neměla žádnou šanci obruč kolem města prorazit, ačkoliv se tak v západní části města, kde se úzké údolí okolo řeky Miljacky rozšiřovalo do širokého údolí řeky Bosny, o to opětovně pokoušeli. ArBiH uskutečnila několik desítek ofenziv, všechny byly nicméně neúspěšné.[61] Srbští političtí představitelé považovali obléhání za nezbytný krok pro obranu srbských vesnic, které se nacházely bezprostředně na východ od Sarajeva, kde by mohla udeřit ArBiH.[62]

K bránícím silám se přidali i sarajevští zločinci, kteří sami vytvořili vlastní jednotky. Ti pašovali zbraně přes území ovládané VRS do obleženého města.

Po zahájení blokády bylo jediným místem, které sloužilo pro pohyb z města a do města letiště Butmir, přesněji jeho rozjezdová dráha. Ta však byla obklíčena z obou stran jednotkami VRS, ale dozoroval ji také UNPROFOR. Přestože bosenské jednotky tudy zajišťovaly alespoň nějaké zásobování města, nedokázaly mírové jednotky OSN zajistit dostatečnou kontrolu nad těmi, kteří přicházeli a odcházeli ze Sarajeva. Docházelo k častým útokům sniperů. Podle vzájemné dohody mezi bosenskosrbskými ozbrojenci a OSN byl proto koridor na letišti pravidelně osvětlen, aby byli přecházející lidé dobře vidět a bylo sníženo riziko útoků.[63]

1993 editovat

 
Holandský reportér Robert Dulmers u hrobu Hakiji Turajliće u mešity Ali Paši, březen 1993

8. ledna 1993 byl Hakija Turajlić, místopředseda vlády Bosny a Hercegoviny, zavražděn bosenskosrbským vojákem.[64] Turajlić, který odjel na letiště v Sarajevu pozdravit tureckou delegaci, se vracel do města v obrněném vozidle Organizace spojených národů, které ho tam odvezlo, když síla dvou tanků a 40–50 bosenskosrbských vojáků zablokovala silnici. Srbové, jednající na základě rádiové informace od srbského vojenského styčného důstojníka na letišti, že „turečtí bojovníci“ jsou na cestě k posílení bosenských obránců, obvinili tři francouzské vojáky obsluhující obrněné vozidlo z přepravy „tureckých mudžahedínů“. Poté, co srbský vojenský styčný důstojník identifikoval pasažéra jako Turajliće, nařídili Srbové vojákům OSN, aby ho vydali. Zadní dveře byly otevřeny a jeden ze Srbů vypálil na Turajliće sedm ran z automatické zbraně. Šest kulek ho zasáhlo do hrudi a paží a okamžitě ho zabilo.[65] Z vraždy Turajliće byl nakonec obviněn bosenskosrbský voják Goran Vasić, ale v roce 2002 byl tohoto obvinění zproštěn.[66]

6. května 1993 rezoluce Rady bezpečnosti OSN 824 prohlásila Sarajevo za bezpečnou oblast OSN (spolu s oblastí Žepa, Goražde, Tuzla a Bihać). Tato města a území byla umístěna pod ochranu mírových jednotek UNPROFOR.

1994 editovat

Související informace naleznete také v článku Masakr v Markale.

5. února 1994 ve 12:10–12:15 dopadla minometná střela ráže 120 mm do středu přeplněného tržiště[67] a zabila 68 lidí a 144 zranila. Pachatelé byla vojska Republiky srbské.[68][69] V prosinci 2003 ICTY odsoudil bosenskosrbského generála Stanislava Galiće se závěrem, že masakr spáchaly srbské síly kolem Sarajeva.[68][69]

V únoru 1994 (kdy původně hrozily letecké útoky) vytvořilo NATO kolem Sarajeva zónu vyloučení těžkých zbraní a shromáždilo na řadě míst zbraně. Dne 5. srpna zabavila VRS několik zbraní z místa shromažďování zbraní v Illidži, což bylo jasné porušení dohody o uzavřené zóně. Během zabavení srbské síly zranily ukrajinské mírové jednotky UNPROFOR. V reakci na útok OSN znovu požádala o leteckou podporu NATO. Dva americké letouny A-10 opakovaně ostřelovaly srbské cíle a Srbové vraceli zabavené zbraně na místo sběru.[70]

Dne 22. září UNPROFOR znovu požádali o leteckou podporu NATO v oblasti Sarajeva poté, co srbské síly zaútočily na francouzský obrněný transportér. V reakci na to dva britské letouny SEPECAT Jaguar zasáhly poblíž srbského tanku a zničily jej.[71]

1995 editovat

Od 15. června do 22. června zahájila ARBiH do oblasti Sarajeva ofenzíva, aby se pokusila získat zpět ztracená území. Na severu zaútočila 16. divize/1. sbor na kopec Cemerska a dobyl ji zpět. Srbové zaútočili a dobyli Cemerské kopce zpět. Ze středu zaútočila 12. divize/1. sbor na srbské pozice Debelo Brdo. Na jihu se 14. divizi/1. podařilo zatlačit Srby zpět ke zmijí cestě a v ofenzivě dobyla většinu území.

28. srpna 1995 kolem 11:00 (středoevropského času) bylo na tržistě Markale vypáleno 5 granátů, což způsobilo 2. masakr v Markale. Obětí však bylo méně, 43 lidí zemřelo[72]a 73 bylo zraněno. Ale jen několik hodin před útokem bosenskosrbské úřady předběžně vyjádřily svou vůli přijmout mírový plán Richarda Holbrooka.[73] Pachatelem byla opět armáda Republiky srbské.[68][69]

Ukončení obléhání editovat

 
Violoncellista Vedran Smailović mj. hrál bezplatně na pohřbech obětí obležení. Jeho příběh obletěl svět. Fotografie pořízena v budově zdemolované Národní knihovny (1992).

V červnu a červenci 1995 opět přibývalo granátových útoků na město.[74] Po dalším masakru v roce 1995 se tlak proti srbským silám vystupňoval a na konci srpna vstoupily do konfliktu síly NATO. Bombardování letounů Aliance způsobilo VRS nezanedbatelné škody a spolu s ofenzivou bosenských a chorvatských sil došlo k rychlému oslabení srbských pozic. Mezinárodní tlak byl značný. OSN a NATO navrhovaly, aby bylo příměří uzavřeno k 1. září 1995 a z kopců okolo Sarajeva byly staženy těžké zbraně. K tomu nicméně do několika dní nedošlo, a tak letecké síly NATO obnovily bombardování srbských pozic. Dne 8. září byla v Ženevě podepsána dohoda o principech mírových rozhovorů mezi zúčastněnými stranami; nezabývala se nicméně ani osudem Sarajeva, ani otázkou uzavření příměří. Bombardování sil NATO však nakonec donutilo VRS dne 13. září 1995 ke kapitulaci a přistoupení na ústupky v otázce Sarajeva.[75]

Teprve až v říjnu 1995 bylo uzavřeno stabilní příměří.[75] V prosinci téhož roku pak byla podepsána Daytonská dohoda, které ukončila celou válku v Bosně a Hercegovině. Následovalo krátké období stabilizace, bosenskohercegovinská vláda oficiálně prohlásila obležení za ukončené 29. února 1996, když bosenskosrbské síly opustily pozice ve městě a jeho okolí.[76] Více než 70 000 sarajevských Srbů následně opustilo muslimské části města a přestěhovalo se do Republiky srbské a vzalo si s sebou veškerý svůj majetek.[77]

K jednomu z posledních nepřátelských činů obležení došlo 9. ledna 1996 kolem 18:00, kdy byl na tramvaj jedoucí po hlavní ulici Sarajeva vypálen raketový granát, který zabil 55letou ženu Mirsadu Durićovou a 19 dalších lidí zranil.[78]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ 5. duben 1992 byl datem prvního útoku, který na Sarajevo zahájila JNA a srbské polovojenské jednotky. Je také považováno za datum zahájení obléhání. Již 2. března 1992 se však v ulicích Sarajeva začaly objevovat barikády a ozbrojenci.
  2. ↑ 29. únor 1996 byl prohlášen za oficiální datum ukončení obléhání bosenskou vládou. Válka skončila podpisem Daytonských dohod dne 21. listopadu 1995 a podpisem Pařížského protokolu dne 14. prosince 1995. Srbové však do té doby nerealizovali dohodu z Daytonu, která jim ukládala stáhnout se z oblastí na sever a západ Sarajeva stejně jako z další částí města a v důsledku toho bosenské vláda neprohlásila, že obléhání skončilo. Srbové také porušili Daytonské mírové dohody tím, že 9. ledna 1996 vypálili raketový granát (RPG) na sarajevskou tramvaj, přičemž 1 osobu zabili a 19 zranili.

Reference editovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Opsada Sarajeva na bosenské Wikipedii a Siege of Sarajevo na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c NIGEL, Thomas; MIKULAN, Krunoslav. The Yugoslav Wars (2). Oxford: Osprey Publishing, 2006. 68 s. Dostupné online. ISBN 1-84176-964-9. S. 23. (angličtina) 
  2. ↑ Článek na portálu Washington Post (anglicky)
  3. ↑ HARTMANN, Florence. A statement at the seventh biennial meeting of the International Association of Genocide Scholars [online]. Helsinki, July 2007 [cit. 2010-05-11]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c BASSIOUNI, Cherif. Final report of the United Nations Commission of Experts established pursuant to security council resolution 780 (1992) – Annex VI – part 1 – Study of the battle and siege of Sarajevo [online]. United Nations, 27 May 1994 [cit. 2010-05-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 February 2001. 
  5. ↑ Srećko Latal. Bosnian Army Says Battle for Sarajevo Will Last Months [online]. Associated Press, 25 June 1995 [cit. 2013-02-09]. Dostupné online. 
  6. ↑ The Siege of Sarajevo: 'The blood of children has a different texture on white snow' – a survivor speaks, 20 years on [online]. The Northern Echo, 9 July 2015 [cit. 2015-12-10]. Dostupné online. 
  7. ↑ STRANGE, Hannah. Serb general Dragomir Milosevic convicted over Sarajevo siege. The Times. UK: 12 December 2007. Dostupné online [cit. 10 May 2010]. 
  8. ↑ a b R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 339. (bosenština) 
  9. ↑ John Kifner. Stalemate Like a Victory for Sarajevo. The New York Times. 6 December 1993. Dostupné online [cit. 15 April 2013]. 
  10. ↑ Stacy Sullivan. Lights, Water, Action: Life in Sarajevo Returns to the Basics. CSMonitor.com. 12 October 1995. Dostupné online [cit. 15 April 2013]. 
  11. ↑ a b ICTY: Stanislav Galić judgement [online]. ICTY, 30 November 2006 [cit. 2010-03-03]. Dostupné online. 
  12. ↑ ICTY: Dragomir Milošević judgement [online]. ICTY, 12 November 2009 [cit. 2010-03-03]. Dostupné online. 
  13. ↑ TRAN, Mark. Radovan Karadzic claims Bosnian Muslims 'killed own people' in Sarajevo [online]. UK: 2 March 2010 [cit. 2010-03-03]. Dostupné online. 
  14. ↑ UN appeals court increases Radovan Karadzic's sentence to life imprisonment. The Washington Post. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 March 2019. 
  15. ↑ BOWCOTT, Owen; BORGER, Julian. Ratko Mladic found guilty. The Guardian. 22 November 2017. Dostupné online [cit. 25 November 2017]. 
  16. ↑ PAVKOVIC, Aleksandar. The fragmentation of Yugoslavia: nationalism and war in the Balkans. [s.l.]: MacMillan Press, 1997. ISBN 0-312-23084-2. S. 85. 
  17. ↑ KRIEGER, Joel. The Oxford Companion to Politics of the World 2nd ed.. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. S. 476. 
  18. ↑ CRNOBRNJA, Mihailo. The Yugoslav drama. [s.l.]: I. B. Tauris & Co, 1994. ISBN 1-86064-126-1. S. 107. 
  19. ↑ The Balkans: A post-Communist History [online]. [cit. 2006-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 July 2014. 
  20. ↑ JUDAH, Tim. The Serbs: History, Myth and the Destruction of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9780300147841. S. 273. 
  21. ↑ LUKIC, Reneo; LYNCH, Allen. Europe from the Balkans to the Urals: The Disintegration of Yugoslavia and the Soviet Union. [s.l.]: SIPRI, Oxford University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780198292005. S. 204. 
  22. ↑ The Referendum on Independence in Bosnia-Herzegovina: February 29 – March 1, 1992 [online]. Commission on Security and Cooperation in Europe, 1992 [cit. 2009-12-28]. S. 19. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 May 2011. 
  23. ↑ a b R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 301. (bosenština) 
  24. ↑ KUMAR, Radha. Divide and Fall? Bosnia in the Annals of Partition. [s.l.]: Verso, 1999. Dostupné online. ISBN 978-1-85984-183-9. S. 38. 
  25. ↑ a b JUDAH, Tim. The Serbs: History, Myth and the Destruction of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9780300147841. S. 320–321. 
  26. ↑ DONIA, Robert J. Radovan Karadzic: Architect of the Bosnian Genocide. [s.l.]: Cambridge University Press, 2014. Dostupné online. ISBN 9781107073357. S. 162. 
  27. ↑ MORRISON, Kenneth. Sarajevo's Holiday Inn on the Frontline of Politics and War. [s.l.]: Springer, 2016. Dostupné online. ISBN 9781137577184. S. 88. 
  28. ↑ a b MALCOLM, Noel. Bosnia: A Short History. [s.l.]: New York University Press, 1996. ISBN 0-8147-5561-5. S. 231. 
  29. ↑ War Crimes in Bosnia-Hercegovina, Volume 1. [s.l.]: Human Rights Watch, 1992. Dostupné online. ISBN 978-1-56432-083-4. S. 18–19. 
  30. ↑ Cannon, P., The Third Balkan War and Political Disunity: Creating A Cantonal Constitutional System for Bosnia-Herzegovina, Jrnl. Trans. L. & Pol., Vol. 5-2
  31. ↑ a b NIZICH, Ivana. War Crimes in Bosnia-Hercegovina. [s.l.]: Helsinki Watch, 1992. ISBN 1-56432-083-9. S. 18–20. 
  32. ↑ MORRISON, Kenneth. Sarajevo's Holiday Inn on the Frontline of Politics and War. [s.l.]: Springer, 2016. Dostupné online. ISBN 9781137577184. S. 103. 
  33. ↑ a b c Burg a Shoup 1999, s. 129.
  34. ↑ Donia 2006, s. 284.
  35. ↑ O'Shea, B. The Modern Yugoslav Conflict 1991–1995: Perception, Deception and Dishonesty. [s.l.]: Frank Cass, 2005. Dostupné online. ISBN 9780415357050. S. 35. 
  36. ↑ Kemal Kurspahić. Prime Time Crime: Balkan Media in War and Peace. [s.l.]: US Institute of Peace Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1-929223-39-8. S. 99. 
  37. ↑ Bose 2009, s. 124.
  38. ↑ Mulaj 2008, s. 53, Hammond 2007, s. 51
  39. ↑ Burg a Shoup 1999, s. 129–131.
  40. ↑ a b c d e f Burg a Shoup 1999, s. 131.
  41. ↑ ICTY: The attack against the civilian population and related requirements [online]. Dostupné online. 
  42. ↑ PALELIVE.COM, Admin. Služen parastos poginulim pripadnicima Srpske garde Ilidža | Palelive.com [online]. 29 September 2013. Dostupné online. 
  43. ↑ Српски борац 120 -121 [online]. 28 January 2015. Dostupné online. 
  44. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 351. (bosenština) 
  45. ↑ the siege of sarajevo summary [online]. [cit. 2022-12-14]. Dostupné online. 
  46. ↑ Sarajevo ogorčeno zbog Divjaka [online]. B92, 5 March 2011 [cit. 2011-03-07]. Dostupné online. 
  47. ↑ John F. Burns. Sarajevo's Center Erupts in War, Weakening Yugoslav Truce Effort. The New York Times. 3 May 1992. Dostupné online [cit. 7 March 2011]. 
  48. ↑ О Ганићевој одговорности. RTS. 4 May 2010, s. 1. Dostupné online. 
  49. ↑ a b Sarajevo ogorčeno zbog Divjaka [online]. 5 May 2011. Dostupné online. 
  50. ↑ RADOVANOVIC, Rade. Slučaj Dobrovoljačka: Falsifikovanje istine. Alj Azeera. 2 February 2012, s. 1. Dostupné online. 
  51. ↑ MACKENZIE, Lewis. Peacekeeper: The Road to Sarajevo. [s.l.]: LewisMacKenzie, January 1, 1993. (English) 
  52. ↑ a b The Death Of Yugoslavia Part 4 The Gates Of Hell 5. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ a b c d e f g h i Burg a Shoup 1999, s. 132.
  54. ↑ Burg a Shoup 1999, s. 133.
  55. ↑ Tomislav Šipčić: General koji je spalio vijecnicu. Grad Sarajevo. 10 February 2022, s. 1. Dostupné online. 
  56. ↑ KOŠUTA, ZILHA. Umro Tomislav Šipčić, general koji je ubijao sarajevsku djecu, spalio Vijećnicu i tvrdio da "muslimani bacaju Srbe lavovima". STAV. 10 February 2022, s. 1. Dostupné online. 
  57. ↑ Bosnians fear another war three decades on. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ a b Shell Kills 15 in Sarajevo Marketplace : Balkans: Dozens are wounded in one of the bloodiest attacks of the Serbian siege of the Bosnian capital.. Los Angeles Times. 31 August 1992, s. 1. Dostupné online. 
  59. ↑ a b SUDETIC, Chuck. 15 Killed by Artillery Shell In a Busy Sarajevo Market. The New York Times. 31 August 1992, s. 6. Dostupné online. 
  60. ↑ a b Shelling at marketplace kills 15, injures dozens in Sarajevo. Tampa Bay Times. 31 August 1992, s. 6. Dostupné online. 
  61. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 340. (bosenština) 
  62. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 337. (bosenština) 
  63. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 336. (bosenština) 
  64. ↑ Bosnia Talks Resume in Geneva. The Christian Science Monitor. 11 January 1993. Dostupné online [cit. 10 October 2012]. 
  65. ↑ John F. Burns. Bosnian Muslims Criticize U.N. Over Official's Killing. The New York Times. 10 January 1993. Dostupné online [cit. 10 November 2012]. 
  66. ↑ WORLD; In Brief. October 2012/https://web.archive.org/web/20121015075242/https://pqasb.pqarchiver.com/washingtonpost/access/98024384.html?dids=98024384:98024384&FMT=ABS&FMTS=ABS:FT&fmac=&date=Jan+4%2C+2002&author=&desc=WORLD%3B+In+Brief Archivováno 15. 10. 2012 na Wayback Machine. Washington Post, 4 January 2002. Quote:"A Sarajevo court has convicted a Bosnian Serb soldier of committing war crimes against prisoners but acquitted him of killing the country's deputy prime minister. Goran Vasić was sentenced to 4½ years in prison, local media reported. He was convicted on charges of beating prisoners at the Medjarici camp in Sarajevo during the country's 1992–1995 war. The court said it lacked evidence to convict him of killing Hakija Turajlić, the deputy prime minister of Bosnia in 1992."
  67. ↑ Sarajevo: 1994 market massacre. BBC News. Dostupné online [cit. 2022-09-11]. (anglicky) 
  68. ↑ a b c ICTY: Stanislav Galić judgement, para 438–496 [online]. Dostupné online. 
  69. ↑ a b c ICTY: Dragomir Milošević judgement [online]. Dostupné online. 
  70. ↑ Bucknam, p. 163
  71. ↑ AFSOUTH Fact Sheet
  72. ↑ Svedok: Markale nisu inscenirane [online]. RTS, 23 January 2013 [cit. 2013-01-24]. Dostupné online. 
  73. ↑ M. Waldenberg. Rozbicie Jugosławii. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe SCHOLAR, 2005. ISBN 83-7383-154-1. S. 176. 
  74. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 362. (bosenština) 
  75. ↑ a b R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 364. (bosenština) 
  76. ↑ KIDD, James. The ghosts of Sarajevo: a journalist looks back at the enduring tragedy of the Balkan wars. The National. 30 March 2017. Dostupné online [cit. 17 September 2021]. 
  77. ↑ DUBINSKY, Alex; DJUKIĆ, Slavoljub. Milosevic and Markovic: A Lust for Power. [s.l.]: McGill-Queen's Press, 2001. ISBN 978-0-7735-6939-3. S. 83–84. 
  78. ↑ "Sarajevo Grenade Leaves One Dead And 19 Wounded Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine." (10 January 1996). The New York Times.

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Obléhání_Sarajeva&oldid=23901863“