Národopisné muzeum Liptova
Národopisné a ovčácké muzeum Liptovský Hrádok je muzeum v Liptovském Hrádku, jde o část Liptovského muzea v Ružomberku. Muzeum bylo zřízeno rozhodnutím Okresního národního výboru v Liptovském Hrádku usnesením č. 214 ze dne 15. června 1955 ještě jako Okresní vlastivědné muzeum hornoliptovského lidu. Na Národopisné muzeum Liptova bylo přejmenováno až v roce 1960, kdy byla rozšířena i jeho spádová oblast na území celého Liptova.
| Národopisné múzeum Liptova | |
|---|---|
 Historická budova Solného úřadu v Liptovském Hrádku, která je sídlem národopisného muzea | |
| Údaje o muzeu | |
| Stát |  Slovensko |
| Město | Liptovský Hrádok |
| Adresa | Partizánska 153, 033 01 Liptovský Hrádok |
| Zakladatel | Okresní národní výbor v Liptovském Hrádku |
| Založeno | 1955 |
| Zaměření | národopis |
| Původní účel budovy | solný úřad |
| Zeměpisné souřadnice | 49°2′4,01″ s. š., 19°43′7,24″ v. d. |
 | |
| Poznámky | pobočka Liptovského muzea v Ružomberku |
| Webové stránky | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Dějiny editovat
Od roku 1974 je organizačně přičleněno k Liptovském muzeu v Ružomberku. Do roku 1988 mělo Národopisné muzeum sídlo v historickém objektu renesančního zámečku při rovinném hradu ze začátku 14. století. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století patřilo Národopisné muzeum mezi nejnavštěvovanější muzea na Slovensku. Kromě velké národopisné expozice, jejíž součástí byla prezentace lidového oděvu a textilu, lidového modrotisku, bydlení, zemědělství, salašnictví, lidového hrnčířství a různých druhů řemeslných technik a zpracování přírodních materiálů, muzeum ročně připravilo šest vlastních výstavních akcí. Již v roce 1987 se začalo se stahováním sbírkového fondu a pracoviště muzea v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí hradu a zámečku. Muzeum získalo náhradní prostory pronájmem objektu na Hviezdoslavovy ulici od Městského úřadu v Liptovském Hrádku, tyto však byly poskytovaly pouze velmi omezené podmínky pro samotné pracoviště a správu fondu. Depozitáře muzea byly zřízeny v externích objektech muzea - Pribylina, Liptovský Mikuláš, Bobrovec.
Přesídlením do dočasných prostor a současným odprodejem objektu hradu a zámečku do soukromých rukou ztratilo Národopisné muzeum nejen své sídlo, ale také možnost pracovat s veřejností. Poměrně dlouhou dobu - 17 let nebyly ve městě Liptovský Hrádok expoziční a výstavní prostory, což výrazně pociťovali nejen návštěvníci města, ale především žáci základních a středních škol, obyvatelé města a regionu.
Novým důstojným sídlem národopisného muzea je od roku 2004 historická budova Solného úřadu, kterou pro muzeum zakoupil zřizovatel Žilinský samosprávný kraj.
Adresa muzea editovat
Budova byla postavena v roce 1728 jako administrativní budova královského solného skladu nazývaná "Mravník". Budova sloužila i jako sídlo Měďového úřadu v Liptovském Hrádku (Kupferamt in Hrádek).
Velký podíl na zvelebení historické budovy měl komorský lesní prefekt František Wisner z Morgensternu. Jemu se připisuje výtvarná výzdoba prostor Solného úřadu s pruskými klenbami. Na stropech je štuková výzdoba a barevné iluzivní malby s rostlinným a geometrickým ornamentem, které byly nalezeny pod omítkami při rekonstrukci v letech 2003–2004. Podle posouzení autorizovaného restaurátora akad. malíře Josefa Dorice jde o vysokou kvalitu dekorativní výzdoby technikou secco, se špičkovou mistrovskou úrovní umělecko-řemeslného zpracování a kultivovanou barevností.
Expozice editovat
Úřad komorského prefekta Likavsko - hrádockého panství editovat
V roce 1731 dědic knížete Ján Lichtensteina, Emanuel Lichtenstein odprodal panství Hrádok za 170 000 zlatých uherské královské komoře. Po prodeji Hrádku bylo panství dočasně spravované vedením Solného úřadu. Sloučením s Likavským komorským panstvím vzniklo v roce 1762 spojené Likavsko - Hrádocké komorské panství, jehož sídlem se stal Hrádok, kde již na začátku 18. století vznikla v blízkosti hradu malá osada lesníků a panských úředníků.
Komorský prefekt a jeho úředníci plnili množství úkolů: vykonávali funkce feudální vrchnosti vůči obcím komorského panství, obhospodařovali obrovský lesní komplex původních hradních panství Hrádok a Likava, rozprostírající se po celém území Liptova, organizovali lesnictví a obchod se dřevem. V 18. a 19. století nastal velký technický a ekonomický rozmach komorského panství.
Prvním velkým mužem a podněcovatelem na čele Likavsko-hrádockého panství byl Jan Xaver Girsík, jeho nástupcem a novým komorským prefektem se stal František Wisner z Morgensternu, muž s bohatými lesnickými a vojenskými zkušenostmi a organizačním talentem. Po příchodu do Liptovského Hrádku v roce 1796 zde zřídil lesnickou školu, která byla první svého druhu v Uhersku. Zasloužil se i o vybudování vodních jezů v Malužiné v roce 1799, ve Svarínu v roce 1800, budování mostů a římskokatolického kostela v Liptovském Hrádku. Především jeho zásluhou byl Liptovský Hrádok císařem povýšen v roce 1805 na komorské městečko a přičinil se i o jeho kulturní pozdvižení. Byl iniciátorem divadelních představení v prostorách lesnické školy a v roce 1798 inicioval zakoupení nových varhan do kostela v Hrádku. Organizoval tu první koncerty chrámové hudby v liptovském kontextu. V roce 1791 ho císař František I. povýšil do šlechtického stavu, povolil mu používat přídomek "z Morgensternu" a udělil mu erb.
Na prvním patře v budově muzea je zpřístupněna expozice úřadu prefekta komorského Likavsko-hrádockého panství. Kromě slavnostního společenského sálu jsou zde dva salony a pracovna prefekta Františka Wisnera. Mimo bohaté sbírky trofejí, uměleckých děl a historického nábytku jsou zde i předměty přibližující život a práci lesníků a myslivců.
Ovčácké muzeum editovat
Specializovaná expozice pastýřské kultury je v národopisného muzea zpřístupněna od října 2005. Je vybudována v podkroví historického objektu, což umožnilo její netradiční expozici a výtvarné řešení s využitím původních konstrukčních prvků krovu a původních komínových těles. Má nadregionální charakter a jejím cílem je prezentace kulturních tradic spojených s ovčáctvím a pastevectvím.
Již při vstupu do expozice návštěvníka upoutají typické salašnické stavby. V dřevěné kolibě a kolem ní jsou uloženy charakteristické dřevěné nádoby na ovčí mléko - putera, gelety na dojení, lagvice a obone na transport žinčice. Také jsou zde vařečky, trepáky, črpáky, formy na sýr a další předměty i osobní věci ovčáků. Uprostřed při boční stěně je ohniště, které nesmělo během celého období pastvy vyhasnout. Oproti je jednoduché dřevěné lůžko s dekou z ovčí vlny, které sloužilo na odpočinek bačovi. Ostatní ovčáci spávali v přístřešcích - strežiarňach u ovcí, aby je ochránili před dravou zvěří a zloději.
Komarnik, což je přístřešek se šindelovou střechou, je stavba typická pro horní Liptov. Sloužila bačovi na odkládání sýra, aby byl při dozrávání chráněn před hmyzem. Také sem dávali i jiné vzácnější předměty, mezi které patřily například zvonce.
Ve vitrínách první části expozice jsou instalovány předměty spojené s tradičními formami salašnického způsobu chovu ovcí. Jsou to bohatě zdobené črpáky na pití žinčice z různých regionů. Kromě pracovních nástrojů a pomůcek dominují předměty úzce spojené se samotnými ovčáky - oděvní součástky, charakteristické doplňky, ke kterým patří bohatě zdobené pastýřské tašky, široké opasky s více přezkami, valašky, hole, ale také šperky a ozdoby. V Liptově nosili bačové široké mosazné prsteny, spony, blanciare na košile, ozdobné puklice, přezky a jiné spony.
V prostoru jsou figuríny v oděvu ovčáků z nejvýznamnějších kulturních regionů Slovenska. Kromě Liptova je to Orava, Horehroní, okolí Banské Bystrice, Podpolaní, Hont, Gemer, Spiš, Zamaguří a další oblasti, pro které byl charakteristický chov ovcí spojený se specifickým zpracováním jejich produkce.
Ovčáctví a chov ovcí valašským způsobem je unikátem a specifikem tradiční lidové kultury Slovenska. Jeho jedinečnost je také v tom, že se v něm spojují ekonomické, hospodářské, právní a kulturní aspekty. Pastýřská kultura a chov ovcí byly na Slovensku od nejstarších dob přínosem nejen v ekonomické oblasti, ale našly odraz i ve výtvarném umění, v hudebním a tanečním folklóru. Všechny tyto součásti jsou díky různým okolnostem dodnes živé, představují živou kulturní tradici. Svou odlišností od kultur jiných národů představují významný vklad Slovenska do evropských kulturních tradic.
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Národopisné múzeum Liptova na slovenské Wikipedii.
