Wikipedie

Mozaika

výtvarná technika plošné výzdoby sestavené z drobných kousků kamene, keramiky nebo skla

Mozaika (opus musivum, "věnované múzám") je plošná výzdoba, ornamentální nebo figurální, sestavená z drobných různobarevných kostiček, kolíčků nebo destiček z kamene, keramiky, nebo skla. Upevňují do měkké omítky nebo tmelu.

Skleněná mozaika Poslední soud na Zlaté bráně katedrály sv. Víta (1372)
Giovanni Castrucci: Ideální město Nebeský Jeruzalém, Praha kolem 1610
Jaguár z Huičolu, střední Mexiko, 18.-19. století
Johann Christian Neuber: Těšínský stůl, asi 1780, Drážďany
Anton Hanak, Vila Primavesi, 1918, Olomouc
Viktor Foerster: Panna Marie Sněžná, na západním průčelí kostela P.M. Sněžné v Praze
Možná hledáte: Mozaika (pořad).

Materiály a technika editovat

Základním prvkem je čtyřboká kostička, zpravidla hranolek, nazývaný tessera (mn. č. tesserae ze starořečtiny) nebo destička různých tvarů, a to z kamene, keramiky, organických materiálů (mušle, dřevo), později z barevného skla, někdy podloženého zlatou fólií. Upevňují do měkké omítky nebo tmelu. Povrch nástěnných a nástropních mozaik bývá voskován.[1]

Historie editovat

Skleněné mozaikové hranolky a kolíčky[5] se nejdříve vyráběly na benátském ostrově Torcellu, a to od 7. až 8. století a ve 13. století se výrazně uplatnily ve výzdobě baziliky sv. Marka. V klimaticky méně příhodných podmínkách se výjimečně uplatnila exteriérová mozaika za Karla IV. na Zlaté bráně pražské katedrály, pro niž byli povolání benátští mozaikáři.

  • Renesance: V Evropě se objevila nová technika řezání a skládání destiček z pestrobarevných mramorů a polodrahokamů různých tvarů, nazvaná podle místa původu Florentská mozaika. Destičky se řezaly pilkou. Tamní dílna, nazvaná Opificio delle pietre dure je činná dodnes.[6] Založila ji rodina Castrucciů. [7] Dva její členové Cosimo a Giovanni Castrucciové pracovali na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Zhotovovali závěsné destičky s podobiznami, desky stolů, či obklady dvířek kabinetů. Některé mozaiky byly krajinnýmn pozadím pro figurální malbu.[8] V reliéfech a ve šperku tuto techniku zdokonalila milánská rodina Miseroniů.

Arabské mozaiky s motivy islámského geometrického dekoru a nápisy se prováděly často z glazovaných keramických dlaždic i minaturních dlaždiček a rozšířily se od střední Asie (Buchara, Samarkand), přes Sýrii a Palestinu (Damašek, Jeruzalém) až po maurské oblasti Španělska.[9]

V kultuře Aztéků a Mixtéků se tradice středoamerické mozaiky zrodila koncem středověku. Vzácně dochované oblé tvary má pohřební maska boha ohně Huehuetotla z hrubě sekaných tyrkysů s perleťovýma očima a kostěnými zuby, datovaná do let 1400-1520, jindy bývá tyrkysovou mozaikou obložená lidská lebka, uctívaná při svátcích zemřelých.[10]. V Mexiku tuto techniku převzali Huičolové od raného 17. století, v etnografickém provedení existuje dosud. Běžné podlahové mozaiky se vyskytují v kulturách celého světa.

Tradice italské mozaiky pokračovala v Římě [11] i v dalších městech. Znalosti florentské mozaiky převzali mozaikáři v dalších zemích, francouzští marketéři královského dvora a němečtí marketéři v Augsburgu, také Španělé v Madridu. Zhotovovali zejména kabinety a stolky s vykládanou deskou v bronzovém rámu. [9] V období osvícenství vyvolal zájem o mineralogii tvorbu mozaikových vzorníků, často řazených do šachovnice nebo do kruhu a zdobících široký sortiment výrobků od stolních desek až po víčka krabiček (specialistou byl například saský mistr Johann Christian Neuber.[12].

V 19. a v 1. třetině 20. století byla oblíbená figurální mozaika fasádách a stěnách chrámů, veřejných budov, obytných domů i na hrobkách. K zakladatelům obnovené výtvarné techniky patřila v Rakousko-Uhersku velká firma Luigi Solerti v Innsbrucku, jejíž mozaicista Albert Neuhauser vytvořil v Praze například podle předloh Františka Urbana mozaiky na fasádě Živnobanky nebo bývalé Pražské městské pojišťovny na Staroměstském náměstí 6[13]. V téže době se v Praze etablovala italská kamenická firma Giovanni Ciani. Vídeňské umělecké dílny Wiener Werkstätte prováděly mnohé mozaiky v době secese a rané moderny. Uplatnili se také čeští návrháři (jako Anton Hanak) a mozaicisté Viktor Foerster (1867–1915), Marie Foersterová nebo Jan Tumpach (1883–1937), kteří většinou pracovali podle předloh významných malířů (v Thunovské kapli a v kapli Bartoňů z Dobenína katedrály sv. Víta v Praze mozaiky navrhl František Kysela, který jako pedagog na Uměleckoprůmyslové škole v Praze zavedl studium mozaiky. [14]K jeho žákům patřili v Olomouci Karel Svolinský). V roce 1937 získali Jan Nušl s Antonínem Heythumem a Antonínem Procházkou stříbrnou medaili za mozaiky na Světové výstavě v Paříži.[15] Posledním mezinárodním úspěchem byla skleněná mozaika Josefa Kaplického [16] a obklady Československého pavilonu na Světové výstavě v Bruselu roku 1958 z jantarového skla.[17]

Sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století v Československu přinesla spoustu zakázek na mozaiky ve stylu socialistického realismu ve veřejném prostoru. Například pro pražské stanice metra byly vytvořeny velkoformátové kompozice, po roce 1989 zakryté. Pro stanici Sokolovská na trase C (nyní Florenc) vytvořil profesor AVU Sauro Ballardini za spolupráce Oldřicha Oplta v roce 1974 kamennou mozaiku Bitva o Sokolovo. [18] Pro stanici Moskevská na trase B (nyní Anděl) byla ze Sovětského svazu dovezena dvojdílná mozaika s tematikou symbolů komunismu (Dělník a kolchoznice, Kreml), sestavená z různobarevných mramorových desek velkého formátu. Radomír Kolář vytvořil roku 1981 v bývalém kulturním domě sovětské armády v Milovicích kamennou figurální mozaiku "Přátelství ČSSR a SSSR".[19]

Mozaiková dlažba editovat

  • Mozaikovou dlažbu z drobných kaménků tří barev (černo-červeno-bílou), skládanou do ornamentů, rozvinuli italští kameníci rodiny Cosmati, kteří působili v Římě i v dalších městech severní a střední Itálie od 11. století do 13. století.
  • Mozaiková dlažba z drobných kaménků geometrických tvarů a později z režné keramiky byla ve středověku typická pro chrámové podlahy klášterních kostelů řádu cisterciáků.
  • Mozaikové obklady stěn či dlažba z pestrobarevně glazovaných různě tvarovaných keramických dlaždic se rozšířila v jižní a západní Evropě od pozdní renesance. V 19. století se přenesla také do koupelen a na chodby činžovních domů.
  • Mozaiková dlažba z dlaždic většího formátu se od 19. století rozšířila také na chodníky ve městech. Nejčastější jsou čtvercové či obdélné kostky, nebo do sebe zapadající tvarovky, tzv. zámková dlažba.

Mikromozaika editovat

Tato speciální technika byla vyvinutá koncem 18. století ve Florencii s inspirací v antických vzorech. Praktikovala se zejména během 19. století také v Římě, ale k výrobě upomínkových předmětů slouží dosud. Užívají se miniaturní sekaná sklíčka pestrých barev o rozměrech 1-2 milimetry. Skládají se z nich plošky o velikosti od 1 x 1 cm do 10 x 5 cm, medailony šperků (prsteny, brože, náramky, náhrdelníky), destičky s náměty římských památek se aplikují na oltářní kříže, drobná dekorace zdobí náprsní křížky, suvenýry v podobě hudebních nástrojů (zvláště miniatury louten či kytar) nebo víčka krabiček. V literatuře jsou popsány různé technicky a regionálně odlišné druhy.[20]

Galerie editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Ewa Glos (editorka) a kolektiv autorů: European Illustrated Glossary of Conservation Terms for Wall Paintings and Architectural Surfaces. Michael Imhof Verlag, Petersberg 2015, šestijazyčné vydání; s. 112-116, ISBN 978-3-7319-0260-7, dostupné ovline [1]
  2. ↑ druhotně použitá na desku stolu, sbírky Staatliche Kunstsammlungen Dresden
  3. ↑ Umberto Pappalardo, Rosaria Ciardiello, Die Pracht römischer Mosaiken. Die Villa Romana del Casale bei Piazza Armerina auf Sizilien. vydal Philipp von Zabern, Darmstadt, 2018, ISBN 978-3-8053-4880-5, s. 6-25.
  4. ↑ Nobiles Officinae. Die königlichen Hofwerkstätten zu Palermo zur Zeit der Normannen und Staufer im 12. und 13. Jahrhundert. Editor Wilfried Seipel. Kunsthistorisches Museum, Wien a Palazzo dei Normanni Palermo 2004, ISBN 3-85497-076-5
  5. ↑ VŠCHT Praha: Mozaiková skla – výroba, typy kostek a chemické složení skla. mozaika.vscht.cz [online]. [cit. 2021-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-07-17. 
  6. ↑ webové stránky
  7. ↑ jejich práce v 10. sále muzea
  8. ↑ Staatliche Kunstsammlungen Dresden̠ foto
  9. ↑ a b Alvar Gonzáles Palacios (editor): Mosaici e pietre dure Fabri editori, Milano 1981, s. 38-45
  10. ↑ Guardian: Mexico's death culture in pictures
  11. ↑ Staatliche Kunstsammlungen Dresden: Podobizna kurfiřa Fridiricha Augusta I, Řím 1726-1728
  12. ↑ [2]
  13. ↑ foto. mozaika.vscht.cz [online]. [cit. 2021-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-24. 
  14. ↑ Topografický výzkum mozaik VŠCHT̠heslo František Kysela. mozaika.vscht.cz [online]. [cit. 2021-05-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-18. 
  15. ↑ Jaroslava Lencová, heslo Jan Nušl, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl II. Anděla Horová (ed.). Praha: Academia 1995, s. 577.
  16. ↑ rekonstruovaná v Severočeském muzeu v Liberci roku 2011
  17. ↑ Jaroslav Sedlář, SEDLÁŘ, Jaroslav: Český umírněný modernismus na mezinárodní výstavě EXPO 58 v Bruselu. in: Universitas, revue Masarykovy univerzity v Brně, č. 3/2016, s. 31-44.
  18. ↑ foto
  19. ↑ foto
  20. ↑ Dana Stehlíková, Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví. Libri Praha, 2003, 408 stran, ISBN 80-85983-90-7, cit. s. 318-319

Literatura editovat

  • Alvar Gonzáles Palacios: Mosaici e pietre dure Milano 1981

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mozaika&oldid=23607444“