Wikipedie

Minicar (Jinonice)

československý malý osobní automobil (vozítko)

Minicar byl dvoumístný až čtyřmístný, malý lidový osobní automobil s dvoudveřovou karosérií, vzniklý v ČSR v Leteckých závodech, národní podnik v roce 1948.[1] Vozítko Minicar bylo vyrobeno v bývalé továrně Walter v pražských Jinonicích a Rudém Letovu v Letňanech podle návrhu ing. Rudolfa Vykoukala (15.1.1905-15.3.1987). Vůz "kategorie" Lidové vozítko byl představen veřejnosti na podzimní výstavě vozítek v Praze.[2]

Minicar
Vozítko Minicar
Vozítko Minicar
VýrobceLetecké závody, n. p.
Roky produkce1948
Vyrobeno2 (prototypy)
Místa výrobyPraha (Walter, Letov)
Karoseriekabriolet
Designéring. Rudolf Vykoukal
Třídamalý osobní
Technické údaje
Délka3 000 mm
Šířka1 275 mm
Výška1 250 mm
Rozvor1 700 mm
Pohotovostní hmotnost335 kg
Maximální rychlost75 km/h
Motor
Motordvoutaktní, zážehový jednoválec
Objem308 cm³
Počet válců1
Výkon7,5 kW (10 k)
Převodovky
Převodovkamechanická
Druhmanuální
Počet převodových stupňů3+1
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik a vývoj editovat

 
Minicar na Výstavě lidových vozítek (Praha 1948)

Nedostatek osobních automobilů v poválečných letech a jejich vysoké ceny vyvolaly vznik miniaturních vozítek. Na ženevském autosalonu v roce 1947 byl patrný značný zájem návštěvníků o představovaná vozítka firem Moretti (Moretti S.p.A., Torino), Boitel (Automobiles Boitel, Paris), Julien (MM5, Société des Études Automobiles M. A. Julien, Paris)[3] atd. Tento zájem byl patrný i v Československu. Kolektiv konstruktérů vedený "otcem" Minorů ing. R. Vykoukalem projekt Minicaru zrealizoval za pouhého půl roku tak, aby vůz mohl být představen veřejnosti ještě v roce 1948.[4] Vůz vyjel na první zkušební jízdu 1. září 1948.[5]

 
Uložení motoru (Svět motorů č. 44/1948)

Ústřední technický výbor AKRČs uspořádal ve dnech 23. 10.-7. 11. Výstavu lidových vozítek, tj. malých vozidel, která svým pohodlím, výkonem, spotřebou a cenou vyplňují mezeru mezi motocykly a nejmenšími automobily. Na výstavě, která byla umístěna v sále fy. Ing. Dobrý na Náměstí Republiky v Praze II, bylo obecenstvu předvedeno více než 25 různých vozítek (mj. Dálník Jana Anderleho, Lidovka Zdeňka Piláta, Frada Františka Adámka z Modřan, otec automobilového závodníka Miroslava atd.).[6] K výstavě byly vydány bohatě ilustrované katalogy, v nichž byly vystavené konstrukce popsány a zobrazeny. Nejúspěšnější vozítko podle ankety bylo odměněno peněžitou cenou, hlavní peněžitou cenu udělila technická komise.[2] Ve vyhlášené anketě dostalo vozítko Minicar z 24 067 odevzdaných hlasovacích lístků plných 66% a po právu mu byla udělena 2. cena soutěže (1. cena nebyla udělena, takže byl vlastně vítězem).[7] Jeho fotografie se dostaly do mnoha zahraničních časopisů a novin. Došly dokonce objednávky z USA. Jeho první předvedení bylo bohužel i poslední. Sériová výroba v Automobilových závodech n.p. nebyla doporučena a žádný ze vznikajících družstevních podniků neměl vhodné podmínky (výrobní zařízení), kapacity a prostředky pro náročnou výrobu automobilových dílů a hlavně karoserií.[1]

 
Vozítko Minicar

Motor editovat

Hnací jednotkou byl jednoválcový dvoudobý vodou chlazený motor, uložený před přední hnací nápravou. Motor Minicaru tvořil jeden válec o zdvihovém objemu 308 cm³ při vrtání 70 mm a zdvihu 80 mm (tj. polovina motoru z Aera Minoru). Výkon motoru byl oproti Minoru zhruba poloviční (7,5 kW/10 k při 3500 ot/min). Vůz dosahoval rychlosti 75-80 km/h s průměrnou spotřebou paliva 4,1-4,5 l/100 km.[8] Spojka mezi motorem a převodovkou byla jednodisková, suchá. Převodovka byla třístupňová se zpětným chodem, kombinovaná se skříní kuželového diferenciálu.[9] Převodovka, rozvodovka a diferenciál byly v jednom bloku zavěšeny před přední nápravou.[10] Motor byl vybaven nově zkonstruovaným dynamo startérem z PAL Kbely a automatickým elektrickým dekompresorem. Byl uložen ve 3 bodech na gumových blocích. Agregát využíval několik součástí z motoru Aera Minor.[5]

Podvozek editovat

Lichoběžníkový rám byl tvořen dvěma podélníky z ocelových U-profilů, k němuž byly nápravy přichyceny. Minicar měl rozvor náprav 1700 mm, rozchod kol vpředu i vzadu 1000 mm.[11] Hmotnost podvozku byla pouhých 205 kg. Byl osazen pneumatikami 4,00-15. Pohon předních kol byl kuželovým soukolím o převodu 1:5,52. Přední náprava měla dvě listová pera napříč nad sebou, zadní byla tuhá, vytvořená z ocelové trubky, odpružená dvěma podélnými čtvrteliptickými listovými pery. Brzdy byly mechanické, pouze na dvě přední kola.[9]

Karoserie editovat

Minicar s otevřenou karoserií kabriolet byl uzpůsoben pro přepravu 2+2 osob (vpředu dospělí, vzadu děti nebo zavazadla). Díky minimalizovaným rozměrům (délka 3000 mm, šířka vozu 1275 mm, výška s nataženou plátěnou střechou 1250 mm) vůz vážil jen 335-340 kg.[8] Minicar uvezl 2 dospělé osoby a dvě děti.[9]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b TOŠNAR, Libor; SOMMER, Bohumil. Motocykly, tříkolky a automobily (1901–1951). Nový Signál, Motorlet. Roč. 1981-2. 
  2. ↑ a b Výstava vozítek. Auto. 1948-10-15, roč. 30, čís. 9, s. 1. Dostupné online. 
  3. ↑ Jednoválec Julien. Auto. 1947-07-12, roč. 29, čís. 7–8, s. 110. Dostupné online. 
  4. ↑ BARTUŠ, Jiří. Výstava lidových vozítek [online]. Praha: MotoMagazín [cit. 2023-11-02]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b HAUSMAN, Jaroslav ing. Malá výstava velkého úsilí. Svět motorů. 1948-11-20, roč. 2, čís. 44, s. 547–549. 
  6. ↑ KUBA, Adolf. Automobil v srdci Evropy. 1. vyd. Praha: NADAS, 1986. 312 s. S. 179. 
  7. ↑ PETŘÍK, Václav. Walter (AutoAlbum sv. 9). 1. vyd. Brno: AMK 735. ZO Svazarmu při PeF UJEP, 1988. 63 s. S. 53. 
  8. ↑ a b VYKOUKAL, Rudolf ing. Prototypy, které se nedočkaly sériové výroby. Automobil. 1980-02, roč. 24, čís. 2, s. 31–33. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c VYKOUKAL, Rudolf ing. Vozík a jeho problémy. Automobil. 1957-07, roč. 1, čís. 7, s. 210–218. Dostupné online. 
  10. ↑ KRÁL, Zdeněk. Motorismus v srdci Evropy. 1. vyd. Čestlice: REBO International, 2015. 304 s. ISBN 978-80-255-0987-6. S. 178–179. 
  11. ↑ ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Encyklopedie automobilů. 1. vyd. Brno/Praha: CPress/Albatros Media, 2018. 272 s. ISBN 978-80-264-1852-8. S. 95. 

Literatura editovat

  • GOMOLA, Miroslav: Josef Walter - Akciová továrna na automobily a letecké motory, AGM CZ, s.r.o., Brno, 2002, 232 s., ISBN 80-85991-23-3
  • PROCHÁZKA Hubert, MARTOF Jan: Automobily Aero, Jawa, Walter, Wikov, "Z" (1905-1946), Computer Press, a.s., Brno, 2009, 176 s., ISBN 978-80-251-1940-2
  • VYKOUKAL, Rudolf: Dvoudobé motory vozidlové, SNTL, Praha, 1957, 343 s.

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Minicar_(Jinonice)&oldid=23851138“