MiG-13

sovětský stíhací letoun

Mikojan-Gurevič MiG-13 byl sovětský jednomotorový stíhací letoun vyvinutý za druhé světové války, který byl mezičlánkem mezi vrtulovým a proudovým letadlem. Vznikl v konstrukční kanceláři Mikojan-Gurevič, která sestrojila dva významné válečné letouny - MiG-1MiG-3.

MiG I-250
Určenístíhací letoun
PůvodSovětský svaz
VýrobceStátní letecký průmysl SSSR (OKB MiG)
ŠéfkonstruktérArťom Mikojan, Michail Gurevič
První let3. března 1945[1]
Zařazeno1946
Vyřazeno1950
UživatelSovětské námořní letectvo
Výroba1945–1946
Vyrobeno kusů16+2[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik editovat

V průběhu války docházelo k dalšímu zdokonalování těchto typů, ovšem žádná z dalších verzí nebyla zavedena do sériové výroby. Konstruktéři však začali pracovat na prototypech proudových letounů, chyběly však pro ně pohonné jednotky. Jednou z možností urychlení vývoje bylo zhotovení stroje, který by poháněl klasický vrtulový a reaktivní pohon. Profesor K. V. Cholščevnikov v CAGI vyvinul kombinovaný pohon, který se skládal z pístového motoru a motokompresoru VRDK. Výkon motoru se přenášel na vrtuli AV-5B a na motokompresor, dodávající stlačený vzduch do spalovací komory. Oba systémy pracovaly souběžně. Vrtule byla hlavním zdrojem tahu při vzletu a letu cestovní rychlostí, kdy motokompresor běžel naprázdno, tedy bez přívodu paliva do spalovací komory. Pokud bylo zapotřebí zvýšit rychlost, přebral funkci hlavní pohonné jednotky VRDK. Zážeh obstaraly svíčky a tah vrtule se v té cvíli snížil. Samotný tah VRDK bylo možné regulovat pomocí dvou segmentů výstupní trysky, ovládaných hydraulickými válci.

Pro svou předběžnou studii letounu označenou „N“ vybrala OKB Mikojan-Gurevič motor VK-107R, což byl vidlicový dvanáctiválec VK-107A s hnací hřídelí pro VRDK. Tato studie byla přijata 28. března 1944, maketa vnitřního uspořádání byla schválena 28. října a 30. listopadu byly dokončeny výkresy.

Vývoj editovat

První prototyp I-250 vyjel ze závodu 26. února 1945, zálet provedl zkušební pilot A. P. Dějev 3. března 1945. Výzbroj tvořil kanón Berezin B-20 ráže 20 mm v ose vrtule a dva další téhož typu po stranách motoru. Systém VRDK byl otestován během třetího letu, kdy již byla vyměněna vrtule za typ AV-5L. V průběhu testů byla zvětšena svislá ocasní plocha. Během jednoho ze zkušebních letů došlo v malé výšce k destrukci výškového kormidla, prototyp se zřítil a v jeho troskách zahynul pilot Dějev.

Zkoušky pak pokračovaly dále na druhém prototypu I-250, který byl dokončen 26. května 1945. V jeho kokpitu se střídali A. P. Jakimov, A. N. Černoburov a I. I. Ivaščenko. Stranová nestabilita během mezních rychlostí byla vyřešena dalším zvětšením SOP. Druhý vyrobený nevyzbrojený I-250 byl neopravitelně poškozen během nouzového přistání.

Koncem roku 1946 si sovětské námořní letectvo objednalo 16 kusů I-250 pod novým označením MiG-13 s ještě větší SOP, zvětšeným objemem palivových nádrží i chladicí kapaliny. Podnikové zkoušky proběhly v červenci 1947 a státní pak mezi 9. říjnem 1947 a 8. dubnem 1948 s pilotem I. M. Suchomlinem. V  této době však již došlo k zalétávání čistě proudového prototypu MiG-9.

Užití editovat

Letouny MiG-13 byly zařazeny do výzbroje námořního letectva Severní a Baltské flotily, kde setrvaly v činné službě do roku 1950. Mezi piloty byly poměrně oblíbené, a to zejména pro svou jednoduchost a nenáročnost přechodu z klasických vrtulových letadel.

Specifikace editovat

Technické údaje editovat

  • Osádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 9,50 m[3]
  • Délka: 8,185 m[3]
  • Výška: 4,25 m
  • Nosná plocha: 15,00 m²[3]
  • Hmotnost prázdná: 3028 kg[3]
  • Maximální vzletová hmotnost: 3931 kg[3]
  • Pohonná jednotka: 1 × vidlicový dvanáctiválec VK-107R o startovním výkonu 1700 koní, 1 × motokompresorový urychlovač VRDK o tahu 300 N

Výkony editovat

  • Max. rychlost: 825 km/h
  • Stoupavost: 5000 m 4 min 35 s
  • Dostup: 11 900 m
  • Dolet: 1818 km bez VRDK[3]

Výzbroj editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. the forgotten MiG-13 [online]. wwiiafterwwii [cit. 2017-09-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Mikoyan/Gurevich MiG-13 (I-250) [online]. Aviastar [cit. 2017-09-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d e f HERBERT, Leonard. Encyklopedie sovětských stíhacích letadel 1939-1951. Praha: Area, 2007. 208 s. ISBN 978-80-87124-01-7. Kapitola Mikojan-Gurjevič MiG-13, s. 187. 

Externí odkazy editovat