Wikipedie

Menšinový stres

chronický sociálně založený stres, kterému čelí společensky stigmatizované osoby

Menšinový stres popisuje chronickou formu sociálně založeného stresu, kterému čelí společensky stigmatizované osoby (např. LGBT+ lidé či etnické menšiny).

Nejčastěji se lze setkat s tříděním menšinových stresorů od vnějších (vzdálených) stresorů, mezi něž patří různé objektivní události a podmínky (chybějící či stigmatizující legislativa, diskriminace, násilí, šikana atd.), až po individuální (blízké) stresory, které závisejí na subjektivním vnímání a zhodnocení osobou (např. strach z nepřijetí, zvnitřnění norem), na kterou příslušný stresor působí.[1] Tato kategorizace byla inspirována prací Lazaruse a Folkmanové (1984)[2]. Obě skupiny však nelze jednoznačně oddělovat. Všechny menšinové stresory lze rovněž dělit do tří úrovní:

  • systémové či strukturální (např. diskriminační či chybějící legislativa),
  • interpersonální (např. šikana, obtěžování),
  • individuální (např. strach z nepřijetí).

Původ teorie a definice editovat

Teorii menšinového stresu, jako teoretický rámec, poprvé představila Virginie Rae Brooks, později známá jako Winn Kelly Brooks ve své disertační práci, za kterou v roce 1977 získala doktorát v oboru sociální práce na Kalifornské univerzitě v Berkeley[3]. Později vydala též knihu Minority Stress and Lesbian Women (1981)[4]. Navzdory těmto skutečnostem bývají její pionýrské zásluhy přehlíženy a nejčastěji je za původního autora teorie menšinového stresu pokládá psychiatrický epidemiolog Ilan Meyer, jehož definice bývají nejčastěji citovány. Ilan Meyer definoval menšinový stres jako „nadbytečný stres, kterému jsou jednotlivci ze stigmatizovaných skupin vystaveni v důsledku své, často menšinové pozice.“[1]

V Česku představil problematiku menšinového stresu poprvé Michal Pitoňák v rámci svého výzkumu duševního zdraví neheterosexuálních lidí[5] a definoval jej jako „stres, který působí nad rámec běžných typů stresu, s nimiž se setkávají všichni lidé. Je typicky chronický, sociálně založený a relativně stabilní v čase a představuje soubor rozmanitých stresorů a faktorů, které mohou negativně ovlivňovat duševní zdraví neheterosexuálních lidí.“[6][5] Jelikož mohou být důsledky tohoto typu stresu značné (např. zneužívání návykových látek, sebevražednost), není vhodné jej označovat termínem minoritní stres, který by mohl konotovat nižší závažnost jeho působení.

 
Schéma působení menšinového stresu

Menšinový stres neheterosexuálních lidí editovat

Teorie menšinového stresu v současnosti poskytuje asi nejrozpracovanější vysvětlující rámec, díky němuž můžeme rozumět konkrétním procesům, které přispívají k větší socio-psychologické zátěži neheterosexuálních a genderově rozmanitých lidí. Metodologicky precizní studie zaměřené na porovnání stavu duševního zdraví heterosexuálních a neheterosexuálních lidí již od 90. let 20. století stabilně přinášejí důkazy o tom, že se neheterosexuální lidé častěji potýkají s depresí, úzkostnými problémy, užíváním nelegálních drog a několikanásobně častěji páchají sebevraždy.[7][8][9][10][5] Všechny tyto studie ale zdůrazňují, že tyto rozdíly v duševním zdraví nejsou zapříčiněny samotnou neheterosexualitou, ale právě faktory, které souvisejí se stigmatizací této menšiny ve společnosti a které lze souhrnně pojmenovávat jako menšinový stres.

Vnější menšinové stresory editovat

Patří mezi nejsnáze pozorovatelné menšinové stresory a nejčastěji se jedná o různé formy diskriminace včetně obtěžování, tedy různých formy interpersonálního chování a jednání, které je motivované sexuální orientací nebo genderovou identitou osoby, vůči níž je namířené. Ze studie Být LGBT+ v Česku[11], vydané kanceláří veřejného ochránce práv (VOP), vyplynulo, že s nějakou formou diskriminace mělo zkušenost 38 % respondentů a s nějakou formou obtěžování 55 % respondentů. Ze studie rovněž vyplynulo, že ačkoliv tyto události mohou mít i vážnější podobu včetně tzv. násilí z nenávisti, sexuálního zneužívání či homofobní a transfobní šikany[12][13], která je stále poměrně značně rozšířená, naprostá většina (91 %) dotázaných ve studii VOP případy diskriminace nenahlásila. Dle nedávných výsledků druhé vlny studie EU-LGBTI-II[14], uspořádané Agenturou Evropské unie pro základní práva (FRA), se v prostředí školy s nějakými negativními komentáři nebo špatným zacházením namířeným vůči LGBTI+ lidem v Česku setkalo vždy 8 %, často 34 % a vzácně 39 % dotázaných.[6]

Specifickou podskupinou vnějších stresorů, které jsou někdy zařazovány mezi strukturální menšinové stresory[15] nebo pojmenovány jako strukturální (někdy též systémová) stigmatizace, jsou zejména právní a kulturní normy, jež můžeme rovněž relativně snadno objektivně posuzovat. Může se jednat o zákony omezující legalitu sexuálních aktivit mezi osobami stejného pohlaví (v Česku byla např. věková hranice pro konsensuální styk osob stejného pohlaví srovnána na úroveň hranice pro styk osob různého pohlaví vyrovnána v roce 1990), legislativu poskytující ochranu před diskriminací, ale rovněž přítomnost nebo nepřítomnost zákonných omezení pro soužití párů stejného pohlaví či právní uznání rodin tvořených páry stejného pohlaví (více v samostatném článku LGBT práva v Česku). V současnosti dochází k relativně rychlému rozvoji ukazatelů, kterými je možné míru strukturální stigmatizace LGBT+ lidí mezinárodně srovnávat. Jedním ze zajímavých nástrojů je například LGBT Global Acceptance Index[16], podle kterého se Česko mezi lety 2000–2003 umístilo na 16. příčce ze 174 zemí, v období 2014–2017 na 36. příčce a v zatím posledním sledovaném období 2017–2020 již na 38. příčce[17]. V souvislosti s menšinovým stresem a duševním zdravím neheterosexuálních lidí Pitoňák[6] zmiňuje výsledky z recenzovaných longitudinálních výzkumů, které potvrdily např. souvislosti mezi zpřístupněním manželství pro páry stejného pohlaví a snížením sebevražednosti u středoškoláků v USA[18] či snížení rozdílu ve výskytu psychologického distresu mezi heterosexuálními a neheterosexuálními lidmi ve Švédsku.[19]

Vnitřní subjektivní menšinové stresory editovat

Vnitřní menšinové stresory představují soubor procesů, které vždy do jisté míry závisejí na osobnosti jednotlivců a jejich subjektivním zhodnocení. Působení vnitřních subjektivních stresorů je úzce spjato s řadou nespecifických i specifických psychologických procesů,[20] které pak souhrnně ovlivňují celkovou míru vnímané stresovosti a negativní psychologický (např. úzkostnost, deprese) či sociální dopad (např. sociální izolace) příslušného procesu. Z nejprozkoumanějších vnitřních menšinových stresorů jsou nejlépe popsané tři komplexní procesy:

  • strach z odmítnutí či citlivost na nepřijetí,
  • skrývání či vyjednávání sexuální či genderové identity (souvisí s procesem coming outu),
  • internalizovaná / zvnitřněná homonegativita (často též méně přesně homofobie)

Reference editovat

  1. ↑ a b MEYER, Ilan H. Prejudice, social stress, and mental health in lesbian, gay, and bisexual populations: Conceptual issues and research evidence.. Psychological Bulletin. 2003-09, roč. 129, čís. 5, s. 674–697. Dostupné online [cit. 2022-04-14]. ISSN 1939-1455. DOI 10.1037/0033-2909.129.5.674. PMID 12956539. (anglicky) 
  2. ↑ LAZARUS, Richard S. Stress, appraisal, and coping. New York: [s.n.] xiii, 445 pages s. Dostupné online. ISBN 0-8261-4191-9, ISBN 978-0-8261-4191-0. OCLC 10754235 
  3. ↑ RICH, Ashleigh J.; SALWAY, Travis; SCHEIM, Ayden. Sexual Minority Stress Theory: Remembering and Honoring the Work of Virginia Brooks. LGBT Health. 2020-04-01, roč. 7, čís. 3, s. 124–127. Dostupné online [cit. 2024-01-31]. ISSN 2325-8292. DOI 10.1089/lgbt.2019.0223. (anglicky) 
  4. ↑ BROOKS, Virginia R. Minority stress and lesbian women. Lexington, Mass: Lexington Books, 1981. 219 s. Dostupné online. ISBN 0669039535. 
  5. ↑ a b c PITOŇÁK, Michal. Rozdíly v duševním zdraví mezi ne-heterosexuály a heterosexuály: přehledová studie. Československá psychologie. 2017, roč. LXI, čís. 6, s. 575–592. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c PITOŇÁK, Michal. Menšinový stres: Stigmatizace jako podstata menšinového stresu. Vesmír. 2021-02-01, roč. 100. Dostupné online. 
  7. ↑ PLÖDERL, Martin; TREMBLAY, Pierre. Mental health of sexual minorities. A systematic review. International Review of Psychiatry. 2015-09-03, roč. 27, čís. 5, s. 367–385. Dostupné online [cit. 2022-04-14]. ISSN 0954-0261. DOI 10.3109/09540261.2015.1083949. (anglicky) 
  8. ↑ FROST, David M.; LEHAVOT, Keren; MEYER, Ilan H. Minority stress and physical health among sexual minority individuals. Journal of Behavioral Medicine. 2015-02, roč. 38, čís. 1, s. 1–8. Dostupné online [cit. 2022-04-14]. ISSN 0160-7715. DOI 10.1007/s10865-013-9523-8. PMID 23864353. (anglicky) 
  9. ↑ FREDRIKSEN-GOLDSEN, Karen I.; KIM, Hyun-Jun; BARKAN, Susan E. Health Disparities Among Lesbian, Gay, and Bisexual Older Adults: Results From a Population-Based Study. American Journal of Public Health. 2013-10, roč. 103, čís. 10, s. 1802–1809. Dostupné online [cit. 2022-04-14]. ISSN 0090-0036. DOI 10.2105/AJPH.2012.301110. PMID 23763391. (anglicky) 
  10. ↑ HATZENBUEHLER, Mark L. How does sexual minority stigma “get under the skin”? A psychological mediation framework.. Psychological Bulletin. 2009-09, roč. 135, čís. 5, s. 707–730. Dostupné online [cit. 2022-04-14]. ISSN 1939-1455. DOI 10.1037/a0016441. PMID 19702379. (anglicky) 
  11. ↑ Být LGBT+ v Česku [PDF online]. Brno: Veřejný ochránce práv, 2019 [cit. 2022-04-14]. Dostupné online. 
  12. ↑ SMETÁČKOVÁ, Irena; BRAUN, Richard. Homofobie v žákovských kolektivech. [s.l.]: Úřad vlády České republiky Dostupné online. ISBN 978-80-7440-016-2, ISBN 80-7440-016-6. OCLC 815375726 
  13. ↑ PITOŇÁK, Michal; SPILKOVÁ, Jana. Homophobic Prejudice in Czech Youth: a Sociodemographic Analysis of Young People’s Opinions on Homosexuality. Sexuality Research and Social Policy. 2016-09, roč. 13, čís. 3, s. 215–229. Dostupné online [cit. 2022-04-14]. ISSN 1868-9884. DOI 10.1007/s13178-015-0215-8. (anglicky) 
  14. ↑ EU LGBTI Survey II. European Union Agency for Fundamental Rights [online]. 2018-04-03 [cit. 2022-04-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ PITOŇÁK, Michal. Právo na rovné zacházení: Deset let antidiskriminačního zákona. Příprava vydání Martin Šmíd. Praha: Wolters Kluwer, 2020. ISBN 978-80-7598-850-8. Kapitola Strukturální základ menšinového stresu v Česku: Vztah mezi diskriminací, stigmatizací a zdravím neheterosexuálních a genderově rozmanitých lidí, s. 263–282. 
  16. ↑ Global Acceptance Index Archives. Williams Institute [online]. [cit. 2022-04-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ FLORES, Andrew R. Social Acceptance of LGBTI People in 175 Countries and Locations, 1981 to 2020 [online]. Los Angeles: The Williams Institute [cit. 2022-04-14]. Dostupné online. 
  18. ↑ RAIFMAN, Julia; MOSCOE, Ellen; AUSTIN, S. Bryn. Difference-in-Differences Analysis of the Association Between State Same-Sex Marriage Policies and Adolescent Suicide Attempts. JAMA Pediatrics. 2017-04-01, roč. 171, čís. 4, s. 350. Dostupné online [cit. 2022-04-14]. ISSN 2168-6203. DOI 10.1001/jamapediatrics.2016.4529. PMID 28241285. (anglicky) 
  19. ↑ HATZENBUEHLER, Mark L.; BRÄNSTRÖM, Richard; PACHANKIS, John E. Societal-level explanations for reductions in sexual orientation mental health disparities: Results from a ten-year, population-based study in Sweden.. Stigma and Health. 2018-02, roč. 3, čís. 1, s. 16–26. Dostupné online [cit. 2022-04-14]. ISSN 2376-6964. DOI 10.1037/sah0000066. (anglicky) 
  20. ↑ Menšinový stres a duševní zdraví ne-heterosexuálních lidí [online]. [cit. 2022-04-14]. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Menšinový_stres&oldid=23647139“