Wikipedie

Masakr ve Skleném

válečné zločiny během Slovenského národního povstání

Masakr ve Skleném (německy Glaserhau) se udál 21. září 1944. Po obsazení etnicky německé obce v oblasti Hauerlandu[1] partyzány během Slovenského národního povstání bylo zastřeleno 187 německy mluvících mužů. Partyzáni, kteří patřili ke 3. rotě, 8. (leninského) oddílu 1. československé brigády J. V. Stalina,[2] obsadili 20. září Sklené a jednali na základě ústního rozkazu velitele, sovětského důstojníka, instruktora, tehdy sedmadvacetiletého Leonida Nikolajeviče Slavkina.[pozn. 1]

Průběh editovat

V obci Sklené před druhou světovou válkou byla většina (2 600 ze 4 500) obyvatel německé národnosti. Během války část z nich spolupracovala s nacistickým Německem. Pod velením sovětských důstojníků obsadili partyzáni v noci z 20. na 21. září 1944 obec a muže ve věku 16–60 let soustředili ve škole.[4]

Pod záminkou kopání zákopů všichni němečtí muži ve věku od 16 do 60 let[5] převážně německé národnosti ze Skleného ve věku 16 až 59 let) se museli na příkaz partyzánů shromáždit brzy ráno s lopatami na náměstí. Skupina byla potom odvedena na stanici a naložená do několika železničních vozů. Vlakem byli převezeni na vlečku (slepou kolej) asi dva kilometry za obcí na místo před „Ebener Wald“,[3] Rovná hora (souřadnice 48°47′37″ s. š., 18°50′36″ v. d.),[4] dnes na mapách jako „Les na Rovine“.[6] (V současnosti je tam památník.[4] Na hřbitově (pravděpodobně na jiném místě[4]) byl dřevěný kříž v roce 1994 nahrazen pomníkem.[4])

Asi 25 mužů muselo v nedalekém lese vykopat jámu 8 m dlouhou, 1,50 m širokou a hlubokou 60 cm. Potom se museli natlačit do jámy a byli zastřeleni kulomety.[3]

 
Hrob a památník

Pak byla i většina ostatních mužů byla zastřelena, jen málokomu se podařilo uprchnout do lesa. Mrtví zůstali několik dní ležet na poli a pohřbili jejich příbuzní v masovém hrobě na okraji lesa až po odchodu partyzánů.[3] (Podle jiných zdrojů masakr hned druhý den 22. září 1944 vyšetřovali četníci z Horné Štubně, ale nedospěli k jednoznačnému závěru.[7])

Ti, kteří přežili editovat

Střelba začala vězni z posledního vagónu. Díky učiteli Jozefu Striczovi se podařilo odvézt 62–63 mužů[8] v prvním voze do Slovenské Ľupče a tak je zachránit. Dokud se nevrátili, byli také považováni za mrtvé.[9]

Mezi přeživšími a tedy i svědky masakru byl pastor Msgr. Josef Posse, který hned po zahájení střelby spadl a přežil s lehkými střelnými ranami mezi mrtvými. Později se stal děkanem ve Württembersku.

Masakr by si pravděpodobně vyžádal ještě mnohem více obětí, avšak většina Němců z obce tradičně od jara do podzimu byla na sezónních pracích v Rakousku.[10]

Další akce proti Němcům editovat

Masakr ve Skleném je největší mezi jinými podobnými akcemi proti karpatským Němcům v období od konce srpna do konce září 1944. Podobné masakry se odehrály také ve Velkém Poli / Hochwies a Píle/ Paulisch (celkem 85 mrtvých), Ružomberku / Rosenberg im Waagtal (27. srpna 1944, 146 mrtvých), Banské Štiavnici / Schemnitz, Banské Bystrici / Neusohl, Handlové / Krickerhau (více než 80 mrtvých), Nitranském Pravně (tehdy Nemecké Pravno, německy Deutsch-Proben, 30 mrtvých), v táboře Sklabiňa (130 mrtvých), v Partizánské Lupči / Deutsch-Lipsch (32 mrtvých), Kunešově / Kuneschhau (69 mrtvých) i na jiných místech. Celkově mělo být na území Slovenska více než 600 mrtvých Němců, což bylo předehrou k útěku karpatských Němců ze Slovenska.[3][1]

Vyrovnání se editovat

Vyšetřování tohoto zločinu nejprve přerušily boje a v době komunistického režimu bylo tabuizováno, takže jeho viníci zůstali nepotrestáni.[8]

V roce 1993 uskutečnila skupina vojenských historiků průzkum na místě činu a zdokumentovala výpovědi několika žijících pamětníků. Někdejší ředitel Vojenského historického ústavu v Bratislavě Pavol Šimunič shrnul zjištění skupiny do čtyř bodů: „První – stalo se to, druhý – nemělo se to stát, třetí – nebyl to plánovaný masakr, čtvrtý – šlo o zjevné porušení válečného práva.“[7]

Slovenští lidskoprávní aktivisté, mezi nimi Josef Stricz, se snažili řešit tuto masovou vraždu. Od roku 1994 se na místě masakru nachází památník.[4] V archivu Muzea Slovenského národního povstání v Banské Bystrici byly zaznamenány výpovědi šesti vrahů o jejich činnosti a činnosti během celého období povstání.[10] Koncem devadesátých let začalo policejní vyšetřování, ale bylo zastaveno bez soudního procesu, protože hlavní podezřelý Leonid Nikolajevič Slavkin zemřel již v roce 1971.

V roce 2004 se na podnět několika pozůstalých obětí obnovilo policejní vyšetřování případu. Ukázalo se totiž, že masakr hned druhý den 22. září 1944 vyšetřovali četníci z Horné Štubně, ale nedospěli k jednoznačnému závěru. A v srpnu 1945 podali své svědectví i někteří přímí aktéři zásahu v Skleném, bývalí partyzáni[7] (v německé verzi výše uvedení jako vrazi).

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Леонид Николаевич Славкин; * 1916 ve Vladivostoku, † 1971 v Záporoží, dnešní Ukrajina[3]

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Masaker v Sklenom na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ a b BERGER, Vojtěch. Návštěva, která se protáhla... aneb 700 let německých 'hostí' na Slovensku. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2011-06-01 [cit. 2020-09-22]. Dostupné online. 
  2. ↑ 1. československá partizánska brigáda J. V. Stalina : Vojsková tělesa [online]. https://www.valka.cz [cit. 2020-09-18]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e Bundesministerium für Vertriebene, Flüchtlinge und Kriegsgeschädigte, Hg .: Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei.(německy)
  4. ↑ a b c d e f Barabás, Ladislav. Pomník Obetiam SNP [online]. Spolek pro vojenská pietní místa [cit. 2020-09-18]. Dostupné online. (slovensky) 
  5. ↑ ĎURICA, Milan Stanislav. Dejiny Slovenska a Slovákov v časovej následnosti faktov dvoch tisícročí. 4. dopl. vyd., vo vydavateľstve Lúč 2. vyd. Bratislava: Lúč, 2007. 859 s. ISBN 978-80-7114-610-0. (slovensky) 
  6. ↑ Pamätník, Sklené - oma.sk [online]. sklene.oma.sk [cit. 2020-09-18]. Dostupné online. (slovensky) 
  7. ↑ a b c Jancura, Vladimír. Slovenské katyne si strážia svoje tajomstvá [online]. Pravda.sk, 2010-05-16 [cit. 2020-09-20]. Dostupné online. (slovensky) 
  8. ↑ a b SCHVARC, Michal. Masová exekúcia v Sklenom 21. septembra 1944 v širšom dejinnom kontexte. Pamäť národa. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2007, s. 4–13. Dostupné online [cit. 2020-09-22]. ISSN 1336-629. (slovensky) 
  9. ↑ Karpatenblatt Nr. 9/2004, S. 9
  10. ↑ a b Karpatenblatt Nr. 9/2004, S. 9

Literatura editovat

  • Bundesministerium für Vertriebene, Flüchtlinge und Kriegsgeschädigte Hg. & Amp; Theodor Schieder (Bearb.): Dokumentation zur Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa. Bd. 4, 1-2: Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei. Bonn 1957. (německy) (Spolkové ministerstvo pro vysídlené osoby, uprchlíky a oběti války Hg. & Amp; Theodor Schieder (arr.): Dokumentace o vyhoštění Němců z východní střední Evropy . 4, 1-2: Vyhoštění německého obyvatelstva z Československa . Bonn 1957)
  • Johann Grossmann, Johann Daubner: Glaserhau. Ein deutsches Dorf jim Hauerland. 2., überarb. Aufl. Schwäbisch Gmünd 1986. (německy)
  • ŠTRIC, Silvester. Josef Stricz. Der Kämpfer für Glaserhau: Erinnerungsschrift an meinen Vater, herausgegeben von Silvester Stric. Bratislava: Slovenské národné múzeum, 2003. 120 s. (Acta Carpatho-Germanica X). (německy) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Masakr_ve_Skleném&oldid=23366905“