Mše (hudba)
Mše (lat. Missa) jako hudební forma je zhudebnění vybraných textů základní křesťanské bohoslužby, mše. Nejčastěji jde o takzvanou tridentskou mši, převládající v římskokatolické církvi od konce 16. do druhé třetiny 20. století. Existují však i mše v podobě zhudebnění jiných liturgických útvarů včetně nelatinských a nekatolických. Hudební podoba mše se vyvíjela během středověku (gregoriánský chorál), nejstarší celkově dochovanou mší je Messe de Nostre Dame, kterou kolem roku 1364 složil Guillaume de Machaut.
Charakteristika editovat
Základem mše je mešní ordinárium, tedy neměnné části liturgie umožňující zhudebnění. V tridentské mši jich je sedm:
- Kyrie eleison (Pane smiluj se; na rozdíl od ostatních latinských textů se zpívá řecky)
- Gloria nebo Gloria in excelsis Deo (Sláva na výsostech Bohu)
- Credo (Věřím)
- Sanctus (Svatý)
- Benedictus (Blahoslavený, požehnaný), původně samostatná část později splynula se Sanctus
- Agnus Dei (Beránku Boží)
- Ite missa est (Jděte ve jménu Páně)
Některá zhudebnění mše obsahují i její proměnlivé části, takzvané mešní proprium. To se mění podle období církevního roku a příležitostí, při nichž se mše slouží. Proprium má tradičně čtyři části:
- Introitus (vstupní zpěvy – příchod kněze k oltáři)
- Graduální zpěvy (obvykle hudebně nejsložitější, zpívaly se mezi čteními z Bible. Mezi tyto zpěvy patří Aleluja (v postní době Tractus), Graduale a Sekvence)
- Offertorium (zpívá se při přinášení obětních darů)
- Communio (přijímání/obětování)
Zvláštním typem mše je rekviem – mše za zemřelé, zádušní mše. Obvykle se zhudebňují tyto jeho části::
- Introitus: Requiem aeternam dona eis, Domine.
- Kyrie eleison
- Sekvence Dies irae (druhý vatikánský koncil tuto sekvenci ze zádušní bohoslužby vypustil, užívá se pouze při mši v tradičním římském ritu)
- Offertorium Domine Jesu Christe
- Sanctus a Benedictus
- Agnus Dei
- Communio Lux aeterna
Slavné mše editovat
Mezi nejčastěji hrané mše věhlasných skladatelů se řadí například tyto:
