Wikipedie

Lorenzo Ghiberti

zlatník a sochař: severní a východní (Rajská) brána Baptistéria

Lorenzo Ghiberti (1378 Florencie – 1. prosince 1455 Florencie) byl italský renesanční sochař, zlatník a malíř. Jeho nejznámějším dílem jsou bronzové monumentální dveře do Křtitelnice Svatého Jana Křtitele ve Florencii. Výzdoba těchto dveří je považována za počátek renesance.

Lorenzo Ghiberti
Rodné jménoLorenzo Ghiberti
Narození1378
Florencie
Úmrtí1. prosince 1455 (ve věku 76–77 let)
Florencie
Místo pohřbeníSanta Croce
Povolánísochař, architekt, malíř, spisovatel a historik umění
DětiVittorio Ghiberti
PříbuzníBonaccorso Ghiberti (synovec)[1]
Významná dílaPorta del Paradiso
Arca dei Tre Martiri
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lorenzo Ghiberti byl jedním z prvních sběratelů antického umění a jedním z prvních teoretiků rané renesance. Jako první autor popsal dějiny umění od antiky až po svůj životopis ve třech knihách nazvaných Záznamy (Commentari).

Život editovat

S jeho původem jsou spojeny určité nejasnosti, jak uvádí již Giorgio Vasari ve své knize o životopisech slavných umělců.[2] Narodil se kolem roku 1378 v obci Pelago nedaleko Florencie jako syn Ciona di Bonaccorso a Fiore Ghiberti. Až do roku 1443 se však podepisoval jako Lorenzo di Bartolo nebo také Lorenzo di Bartoluccio podle svého nevlastního otce a prvního učitele, zlatníka jménem Bartolo di Michele. Od roku 1444, kdy se musel hájit proti obvinění, že je nemanželským synem svého otčíma a hrozilo, že bude proto vyloučen z cechu zlatníků a hlavních městských orgánů se psal trvale Lorenzo di Cione di ser Bonnaccorso.[3][2]

 
Ghibertiho hrob v kostele Santa Croce

Od útlého mládí se učil zlatníkem a prokazoval nevšední talent a zručnost. V roce 1400, když ve Florencii vypukl mor, odešel do Rimini a později do Pesara, kde se věnoval kresbě a malbě a také modeloval malé plastiky. [2] Do Florencie se vrátil o rok později kvůli soutěži vypsané městskou radou na výzdobu druhých dveří baptisteria. Jeho návrh byl vyhodnocen jako nejlepší a v roce 1403 Ghiberti získal smlouvu na realizaci zakázky, na které pak pracoval více než dvacet let. [2][4]

Mezitím jeho pověst výjimečného umělce rostla a přicházely další objednávky. Vytvořil trojici bronzových soch světců v nadživotní velikosti pro florentský kostel Or San Michele, náhrobky dvou biskupů, bronzový relikviář pro ostatky biskupa Zenobia, křtitelnici pro kostel v Sieně. Zhotovil řadu drobných výrobků ze zlata a stříbra (pečetítka, knoflíky, svícny, papežská mitra), z nichž se však dochovala jen malá část. Zpracoval návrhy vitrážových oken pro kostely ve Florencii a Arezzu. Společně s Brunelleschim pracoval na modelu kopule florentského Dómu a dohlížel na její stavbu. [3] [5]

Ve dvacátých letech podnikl také cesty do Benátek a Říma.

V letech 1425–1452 pracoval Ghiberti především na zhotovení třetích dveří florentského baptisteria. Po této zakázce se věnoval psaní Záznamů, pojednání ve třech knihách o dějinách a teorii umění. [3] Jako vyhledávaný a uznávaný umělec byl Ghiberti dobře finančně zajištěn. V roce 1441 koupil statek v Settignanu, měl velkou sbírku antických památek.[4]

Zemřel ve Florencii 1. prosince 1455 po dlouhé a těžké horečce. Byl pohřben v kostele Santa Croce.[6]

Dílo editovat

Ghiberti přivedl lineární gotické vzory do nového rozměru renesance. Ve svých reliéfech a sochách byl inspirován uměním antiky, kterou dokázal napodobit a provést se zručností a technickou dovedností. Ve svých reliéfech dosáhl hloubky využitím principů lineární perspektivy.

Baptisterium ve Florenci editovat

 
Rajské dveře

Ghiberti se v roce 1401 zúčastnil prestižní soutěže na výzdobu druhých dveří baptisteria ve Florencii. Soutěž vyhlásil florentský cech soukeníků (Arte di Calimala), který byl správcem baptisteria. To vzniklo již během 11. století a bylo zasvěcené svatému Janu Křtitelovi. V dějinách Florencie bylo vždy váženou stavbou, neboť téměř každý Florenťan byl pokřtěn právě zde.

Soutěže se zúčastnilo celkem sedm sochařů. Byli to Lorenzo Ghiberti, Filippo Brunelleschi, Simone da Colle, Niccoló d´Arezzo, Jacopo della Quercia, původem ze Sieny, Francesco di Valdambrino a posledním gotický sochař Niccolo Lamberti. Soutěž společně vyhráli Lorenzo Ghiberti a Filippo Brunelleschi. Cech uvažoval o tom, že by mohli na zakázce pracovat společně. Filippo Brunelleschi to odmítl a zakázku tak dostal Lorenzo Ghiberti.[7][4]

Severní bronzové dveře editovat

Podle zadání soutěže mělo být námětem reliéfů Obětování Izáka ze Starého zákona. Toto téma nakonec bylo zamítnuto a reliéfy na dveřích znázorňují Kristův životní příběh z Nového zákona. Ghiberti provedl základní členění a tvar reliéfů tak, že se podobají prvním dveřím. Ty vyzdobil Pisano ve 14. století v gotickém stylu výjevy ze života svatého Jana Křtitele, kterému je baptisterium zasvěceno. Ghiberti pracoval na zakázce od roku 1403 do roku 1424. Reliéfy zpracoval v renesančním realismu, usiloval o plný objem a zdůraznil krásu pohybu. Objednatel zakázky byl s dílem spokojen a objednal u Ghibertiho výzdobu i posledních třetích dveřích baptisteria.

 
Rajské dveře, Tribunál dvou žen (třetí panel vpravo)

Východní Rajské dveře editovat

V letech 1425–1452 pracoval Ghiberti na posledních třetích východních dveřích baptisteria, jež se staly pýchou města a které Michelangelo Buonarroti nazval Rajskou bránou (v 19. století francouzského sochaře Auguste Rodina inspirovaly k Bráně pekel).

Podle návrhu humanisty Leonarda Bruniho na nich Ghiberti zpracoval výjevy ze Starého zákona a seřadil je z hlediska lidského pokroku. Zredukoval reliéfy na deset polí a scény pojal jako perspektivně konstruované plastické obrazy. Využil hry světla a stínu, tím reliéfy překročily hranici sochařského umění až k malířským efektům. V živých scénách s početným komparsem se Ghibertimu podařilo vyjádřit italský smysl pro graciézní pohyb a slavnost chvíle. V posledním Šalomounově setkání s královnou ze Saby vytvořil prostorově i časově jednotnou scénu.

Rám dveří ozdobil postavičkami v drobných nikách a bustami v medailonech (v jednom umístil autoportrét se signaturou), vnější kamenné orámování zdobí motivy toskánské flóry a fauny. [8]

 
Svatý Štěpán ve výklenku oratoria

Oratorium Or San Michele editovat

Výklenky florentského oratoria Or San Michele vyplnil Ghiberti monumentálními bronzovými sochami světců. Postava sv. Matouše (1419–1422) byla inspirovaná antickou sochou Sofokla a sama se stala svou dramatičností inspirací pro Donatella a Michelangela. V měkkém zřasení vlněné látky sv. Štěpána (1426), patrona nejbohatšího florentského cechu soukeníků (Arte di Calimala), dosáhl mistrovské dokonalosti.

Záznamy a vlastní životopis editovat

V roce 1447 podnikl studijní cestu do Říma a začal pracovat na textech Commentarii (Záznamy), které rozdělil do tří knih.[3]

  • V první knize jako první člověk popsal dějiny antického umění.
  • Ve druhé knize zpracoval životopisy významných umělců gotického období, včetně svého životopisu, který je nejstarším zachovaným životopisem umělce vůbec. Z druhé knihy vycházel Giorgio Vasari při psaní své knihy Životy.
  • Třetí knihu věnoval opět jako první člověk teorii umění a jejímu vědeckému základu, založenému na optice, anatomii a nauce o proporcích. Tato témata byla charakteristická pro raně renesanční umělce.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Dizionario biografico degli italiani. 1960. Dostupné online. [cit. 2019-10-08]
  2. ↑ a b c d VASARI, Giorgio. Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. 2. vyd. Svazek 1. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0697-2. S. 221. Dále jen VASARI. 
  3. ↑ a b c d GHIBERTI, Lorenzo in "Dizionario Biografico". www.treccani.it [online]. [cit. 2022-10-19]. Dostupné online. (italsky) 
  4. ↑ a b c FLEYBERK, Jiří. Přemožitelé času sv. 15. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Lorenzo Ghiberti, s. 102–106. 
  5. ↑ VASARI, str. 227–230
  6. ↑ VASARI, str. 235
  7. ↑ VASARI, str. 223
  8. ↑ VASARI, str. 230–233

Literatura editovat

  • Gorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. (I), Praha: Mladá fronta, 1998.
  • Jane Turner (ed.), The dictionary of art. 11, Ferrara to Gainsborough, London: Macmillan, 1996.
  • Umberto Baldini, Filippo Lippi, I maestri del colore. La piu grande collana d'arte del mondo; (vol. 61), Milano: Fratelli Fabbri, 1964.
  • NESEJT, František, Italská renesance, Hradec Králové: Gaudeamus, 1995
  • ANTAL, Frederick. Florentské malířství a jeho společenské pozadí: měšťanská republika, než převzal moc Cosimo de'Medici – 14. století a počátek století 15., Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954
  • HIBBERT, Christopher, Florencie: životopis města, Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997
  • TOMAN, Rolf, Umění italské renesance: architektura, sochařství, malířství, kresba, Praha: Slovart, 2000

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lorenzo_Ghiberti&oldid=21938569“