Leo von Bilinski
Leo von Bilinski, též Leon von Bilinski nebo Leon Biliński (15. června 1846 Zališčyky – 14. června 1923 Vídeň), byl polský (haličský) a rakousko-uherský, respektive předlitavský šlechtic a politik, koncem 19. století ministr financí Předlitavska ve vládě Kazimíra Badeniho, v letech 1909–1911 ještě ministr financí ve vládě Richarda Bienertha.
| Leo von Bilinski | |
|---|---|
 | |
| Poslanec Haličského zemského sněmu | |
| Ve funkci: 1883 – ??? | |
| Poslanec Říšské rady | |
| Ve funkci: 1883 – 1912[1] | |
| Ministr financí Předlitavska | |
| Ve funkci: 30. září 1895 – 30. listopadu 1897 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Ve funkci: 10. února 1909 – 9. ledna 1911 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Ministr financí Rakouska-Uherska | |
| Ve funkci: 1912 – 1915 | |
| Člen Panské sněmovny | |
| Ve funkci: 1900 – 1918 | |
| Ministr financí Polska | |
| Ve funkci: 1919 – 1919 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Polský klub |
| Narození | 15. června 1846 Zališčyky  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 14. června 1923 (ve věku 76 let) Vídeň  Rakousko |
| Profese | ekonom, pedagog, politik, bankéř a ministr |
| Ocenění | velkodůstojník Řádu znovuzrozeného Polska Řád železné koruny |
| Commons | Leon Biliński |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Biografie editovat
Po dokončení vysokoškolských studií v roce 1862 nastoupil jako úředník ve Lvově. Působil jako docent (od roku 1874 coby profesor) politické ekonomie na Lvovské univerzitě. V letech 1879–1880 byl jejím rektorem.[2]
Od roku 1883 zasedal jako poslanec haličského zemského sněmu a roku 1883 nastoupil i do vídeňské Říšské rady (celostátní parlament)[2], kde reprezentoval městskou kurii v Haliči, obvod Stanislavov, Tysmenicja atd. Poslanecký slib složil 7. dubna 1883. Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1885 a volbách do Říšské rady roku 1891 (opět městská kurie, obvod Stanislavov, Tysmenicja atd.). Rezignace na jeho poslanecký mandát byla oznámena na schůzi 26. dubna 1892.[3] Během druhé poloviny existence vlády Eduarda Taaffeho prosazoval spolupráci polských poslanců s německou většinou a v roce 1890 odmítal český kritický postoj k Trojspolku.[2]
Jeho politická kariéra vyvrcholila od konce 19. století za vlády Kazimíra Badeniho, v níž se stal ministrem financí Předlitavska. Funkci zastával v období 30. září 1895 – 30. listopadu 1897. Kromě toho byl zpočátku pověřen i řízením Ministerstva pro haličské záležitosti (do nástupu Edwarda Rittnera).[4] Jako ministr se podílel na obnově vyrovnání mezi Předlitavskem a Uherskem, prosadil daňovou reformu. Po odchodu z vlády pracoval až do roku 1909 jako guvernér Oesterreichisch-ungarische Bank – rakousko-uherské centrální banky.[2]
Mezitím byl dále aktivní na parlamentní úrovni. Znovu byl do Říšské rady zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1897 (městská kurie, obvod Stanislavov, Tysmenicja atd.).[3] Zde nyní podporoval spolupráci konzervativní pravice, katolické lidové strany a Poláků. Byl rovněž stoupencem česko-německé dohody.[2] V únoru 1900 přešel jako doživotní člen do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).[3]
Do poslanecké sněmovny (dolní komory) se ovšem vrátil ve volbách do Říšské rady roku 1907 (obvod Halič 21).[3] Roku 1911 se stal předsedou klubu polských poslanců (Polský klub) v Říšské radě. Od roku 1907 opětovně zasedal i v haličském zemském sněmu.[2] Vrátil se i do vládních funkcí. Ve vládě Richarda Bienertha zastával od 10. února 1909 do 9. ledna 1911 opět post ministra financí Předlitavska.[5] Z vlády odešel pro neshody s parlamentem i polským poslaneckým klubem.[2]
Ve volbách do Říšské rady roku 1911 obhájil parlamentní křeslo. Poté, co roku 1912 rezignoval, ho v Říšské radě nahradil Roman Krogulski.[6] V roce 1912 totiž usedl na post Ministra financí Rakouska-Uherska, tedy společného ministra pro obě poloviny říše, jehož faktickou rolí byla finanční správa společně spravované Bosny a Hercegoviny. V roce 1914 nedoporučoval cestu Františka Ferdinanda d'Este do Sarajeva. Po atentátu ovšem podpořil tvrdý postup Rakouska-Uherska vůči Srbsku, který pak vedl k vyhlášení války.[2]
Po roce 1918 se krátce uchýlil do Vídně, kde se výrazněji veřejně neangažoval. Roku 1919 ho ovšem povolal Józef Piłsudski do nově samostatného Polska, kde se Bilinski v roce 1919 nakrátko stal ministrem financí Polska ve vládě Ignacy Jana Paderewského. Po odchodu z vlády opět přesídlil do Vídně. Zde působil jako prezident nově zřízené Polnisch-Österreichische Bank. Zasedal také ve výboru pro likvidaci centrální banky zaniklého Rakouska-Uherska.[2]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ S přestávkami.
- ↑ a b c d e f g h i Österreichisches Biographisches Lexikon 1815-1950, B, s. 84-85. [online]. biographien.ac.at [cit. 2013-02-28]. Dostupné online. (německy)
- ↑ a b c d Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 588.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 590.
- ↑ http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0021&size=45&page=236
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Leo von Bilinski na Wikimedia Commons
