Wikipedie

Ladislav Stroupežnický

český dramatik a dramaturg

Ladislav Stroupežnický (6. ledna 1850 Cerhonice[1] – 11. srpna 1892 Praha[2]) byl český spisovatel, dramatik a dramaturg Národního divadla.

Ladislav Stroupežnický
Narození6. ledna 1850
Cerhonice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí11. srpna 1892 (ve věku 42 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtíbřišní tyfus
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povoláníspisovatel, dramatik, dramaturg a básník
ChoťAnna Stroupežnická
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie editovat

Mládí editovat

Stroupežnický se narodil v prostředí regionálních vzdělanců, otec byl hospodářským správcem premonstrátských statků a ředitelem patrimoniální kanceláře panství v Cerhonicích. Absolvoval pouze dvě třídy reálky v Písku, než byl pro kázeňské přestupky vyloučen. Poté se stal ve svém rodišti praktikantem na premonstrátském velkostatku a archivářem, nezískal sice žádné literární vzdělání, ale měl dobrou společnost a dobrý přístup do knihoven.

 
Hrob Ladislava Stroupežnického na Olšanských hřbitovech v Praze

Během dospívání se seznámil s bratry Janem a Mikolášem Alšovými. Vztah s Janem byl více než přátelský, avšak netrval dlouho, protože Jan neunesl tíhu Ladislavovy žárlivosti a na Velký pátek roku 1867 se zastřelil.[3] Tři měsíce nato v noci při číhané omylem vystřelil po hajném, načež se v pominutí mysli pokusil o sebevraždu. Rána mu utrhla spodní čelist a nos. Otec jej dal převézt na pražskou kliniku k později proslulému chirurgovi Vilému Weissovi, kde Ladislav podstoupil několik operací, rok nemohl mluvit a věnoval se kreslení, psaní a vyřezávání ze dřeva či slonoviny, zejména siluetám řezaným lupénkovou pilkou.[4] I po ročním pobytu v nemocnici a plastice mu až do konce života zůstal zohavený obličej.[5]

Působení v Praze editovat

Brzy po nehodě se přestěhoval do Prahy, kde přispíval do několika časopisů. Nejprve se snažil prosadit jako humorista. V té době pracoval jako úředník v pojišťovně, později jako písař na berní správě magistrátu. Roku 1882, když se po požáru začalo znovu budovat pražské Národní divadlo, stal se až do své smrti jeho prvním dramaturgem. V této funkci musel překonávat řadu překážek a odrážet útoky a kritiku, nejen nepřátel, ale také autorů a publika romantického spektra. Jeho příkrou kritiku těžce snášel například Julius Zeyer.[6] Podle jiných kritiků jeho přísnost a vysoké nároky vůči dramatikům získaly divadlu vysoký kredit již od jeho počátků.[5]

Dne 22. května 1890 se oženil s herečkou Annou Turkovou (1855–1909). Žili spolu v Praze, zprvu Na Zderaze.[7]; z prosperující živnosti manželů Anna zakoupila na Vinohradech vlastní dům čp. 271.[8] Roku 1892 Stroupežnický zemřel, když podlehl onemocnění tyfem.[5] Manželství bylo bezdětné, jméno Ladislav dostal po svém křestním kmotrovi synovec, syn Ladislavova bratra Ignáce (1851-1890), stavitele a důchodního na panství Černínů.[9]

Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Ve stejném hrobě je pohřbena i jeho manželka.[5]

Stroupežnický a film editovat

V roce 1937 režiséři Vladislav Vančura a Václav Kubásek zfilmovali hru Naši furianti.

O jeho mládí natočil režisér Ondřej Hudeček v roce 2015 krátký film Furiant.

Citát editovat

„ Jeho literární úspěchy byly kupodivu rané; už jedenadvacetiletý vtrhl do čtenářské obce populární kdysi humoreskou "Kantorovy trefuňky", záhy obsadil svými příspěvky Humoristické listy i Palečka a včas odbyl si také divadelní křtiny nejprve neškodným propadnutím a pak dvojím dočasným úspěchem, takže Stroupežnický třicátník byl známou osobností tehdejší pražské literatury. Rád si s několika přáteli poseděl, popil, požertoval, v úřadě byl prý sám šprým a samá taškařina, lidé ho měli rádi pro jeho čestnou a nesmlouvavou povahu. “
— Jaroslav Kvapil[10]

Dílo, výběr editovat

Drama editovat

  • Černé duše – z dějin rodu Smiřických
  • Naši furianti – odehrává se ve vesnici Honice (inspirováno autorovým rodištěm), kde se o funkci ponocného ucházejí dva kandidáti: Fiala a Bláha. Hra se zabývá sociálními problémy české vesnice – tj. hloupý sedlák a chytří chudí. [11] [12] [13] [14] [15]
  • Noviny a karty
  • Paní mincmistrová – hlavní hrdina Mikuláš Dačický, odehrává se v Kutné Hoře (podle této hry vznikl film Cech panen kutnohorských)
  • Sirotčí peníze
  • Velký sen
  • Zvíkovský rarášek – příběh záletníka Mikuláše Dačického z Heslova, později zhudebněno Vítězslavem Novákem ve stejnojmennou operu [16] [17]
  • Zkažená krev – divadelní hra [18] [19]
  • Na Valdštejnské šachtě
  • Václav Hrobčický z Hrobčic
  • V panském čeledníku
  • Vojtěch Žák, výtečník
  • Christoforo Colombo (o Kryštofu Kolumbovi) [20]
  • Král Třtina – tragédie

Próza editovat

Stroupežnický psal v raném období poezii, krátké prózy, romány a humoresky. Byl oblíbený jako humorista, autor často jízlivých povídek[21] se ostatními literárními útvary příliš neproslavil.

  • Z mé cesty do Italie
  • Lidé směšní a ubozí
  • Rozmarné historky
  • První pražský velkoobchod s pavouky

Poezie editovat

  • Na stepi – epická báseň
  • Rabiho perla – epická báseň
  • Den soudu – epická báseň

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Vojtěcha, sign. VO Z11, s. 58
  3. ↑ Český rozhlas, Toulky českou minulostí. 904. schůzka: Furiant
  4. ↑ Jaroslav Kvapil, O čem vím. sto kapitol o lidech a dějích z mého života. Praha 1932, s.81
  5. ↑ a b c d SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha: Libri, 2011. 245 s. ISBN 978-80-7277-487-6. S. 56. 
  6. ↑ Anna Lauermannová-Mikschová: Lidé minulých dob, kniha lidských a básnických osudů. ELK Praha 1940, s. 107.
  7. ↑ SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha: Libri, 2011. 245 s. ISBN 978-80-7277-487-6. S. 57. 
  8. ↑ [ http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=570&folium=1/ Pobytová přihláška z ledna 1893]
  9. ↑ [ http://digi.nacr.cz/prihlasky2/index.php?action=link&ref=czarch:CZ-100000010:874&karton=570&folium=8/ Pobytová přihláška]
  10. ↑ KVAPIL, Jaroslav. O čem vím. Praha: Orbis, 1932, str. 238–9
  11. ↑ STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Naši furianti [online]. Praha: Šimáček, 1887 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  12. ↑ STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Naši furianti [online]. Praha: Máj, 1905 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  13. ↑ STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Naši furianti [online]. Praha: Otakar Růžička, 1945 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  14. ↑ STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Naši furianti [online]. Praha: A. Neubert, 1945 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  15. ↑ STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Naši furianti [online]. Praha: SNK, 1948 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  16. ↑ STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Zvíkovský rarášek [online]. Praha: Máj, 1919 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  17. ↑ STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Zvíkovský rarášek [online]. Praha: Fr. Švejda, 1925 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  18. ↑ STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Zkažená krev [online]. Praha: Máj, 1911 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  19. ↑ STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Zkažená krev [online]. Praha: Máj, 1923 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  20. ↑ STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Christophoro Colombo [online]. Praha: Vaněk a Votava, 1929 [cit. 2022-04-08]. Dostupné online. 
  21. ↑ Jaroslav Kvapil, O čem vím. sto kapitol o lidech a dějích z mého života. Praha 1932, s. 79-82

Literatura editovat

  • BUCHNER, Alexander. Opera v Praze. Praha: PANTON, 1985, str. 220
  • GÖTZ, František, TETAUER, Frank. České umění dramatické, Část I. – činohra. Praha : Šolc a Šimáček, 1941, str. 132–141
  • ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969, str. 26

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ladislav_Stroupežnický&oldid=23819193“