Wikipedie

Ladislav Hejdánek

český filozof a profesor

Ladislav Hejdánek (10. května 1927 Praha – 28. dubna 2020 Praha[2]) byl český filosof, kritický žák Emanuela Rádla, Josefa Lukla Hromádky a Jana Patočky, jeden z mluvčích Charty 77 a profesor Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

prof. PhDr. Ladislav Hejdánek, dr. h. c.
Narození10. května 1927
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí28. dubna 2020 (ve věku 92 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Povolánífilozof, vysokoškolský učitel a spisovatel
ZaměstnavatelUniverzita Karlova v Praze
OceněníCena Jana Palacha (1984)
Řád umění a literatury caz (1992)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka mzz 3. třídy (1995)
Cena Václava Bendy (2014)
Cena 1. června (2017)
Nábož. vyznáníČeskobratrská církev evangelická
ChoťHedvika Hejdánková[1]
Dětičtyři dcery
Funkcemluvčí Charty 77 (1977–1979)
mluvčí Charty 77 (červen až prosinec 1979)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Hejdánek se po válce aktivně podílel na činnosti středoškolské a vysokoškolské YMCA (křesťanské sdružení mládeže) a byl posledním předsedou pražského sdružení Akademické YMCA v roce 1949, když byla její činnost zastavena. V roce 1946 začal studovat matematiku, poté přešel na filosofii a sociologii. Ve středu 25. února 1948 se připojil k několika tisícům vysokoškolských studentů, kteří šli na Hrad žádat prezidenta Edvarda Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů.[3] V roce 1952 dostudoval filosofii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy s disertační prací Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady. Jeho učiteli filosofie byli Jan Blahoslav Kozák a Jan Patočka. Nežijícím, ale rozhodujícím učitelem se mu stal Emanuel Rádl, jehož Útěchu z filosofie za války opsal na psacím stroji. V protestantském intelektuálním společenství, v YMCA se jeho učiteli stali Josef Lukl Hromádka, Josef Bohumil Souček a Božena Komárková.

V roce 1953 se oženil s Hedou Kofránkovou a vychovali spolu čtyři dcery. S Jakubem Trojanem, Alfrédem Kocábem, Janem Šimsou, Boženou Komárkovou, Milanem Balabánem, Janem Čapkem, Jaroslavem Pfannem, Jaromírem Procházkou, Ladislavem Pokorným a dalšími vytvořili na konci padesátých let reformní evangelické hnutí Nová orientace, jemuž šlo o občanskou interpretaci evangelia do tehdejších společenských, církevních i politických poměrů, což činilo těžkou hlavu StB, církevním tajemníkům i církevnímu vedení. Navázal přátelské ekumenické vztahy s demokraticky orientovanými katolíky – především s Jiřím Němcem, s nímž několik desetiletí úzce spolupracoval na filosofické, křesťanské i politické frontě, dále se Zdeňkem Bonaventurou Boušem, Václavem Freiem, Karlem Flossem, Janem Sokolem a dalšími. V šedesátých letech se účastnil dialogu křesťanů s marxisty, především s Karlem Kosíkem a Milanem Machovcem. Podílel se jako pravidelný přispěvatel a později jako člen redakční rady[4] na vydávání kulturně teoretického časopisu Tvář (členem redakční rady byl vedle jiných Václav Havel, mezi přispěvatele 3. a 4. ročníku patřil mladý Václav Klaus). Když byla Tvář v roce 1965 zastavena, protestoval otevřeným dopisem u šéfa ideologického oddělení ÚV KSČ Zdeňka Mlynáře.

Zaměstnání odpovídající vzdělání získal až v roce 1968, kdy byl na doporučení Jana Patočky přijat do Filosofického ústavu ČSAV. V letech 1968 a 1969 se podílel prostřednictvím překladů, psaní úvodů a následných recenzí na vydání řady děl filosofů a teologů, např. Karla Jasperse, Emanuela Rádla, Alfreda Northa Whiteheada, Teilharda de Chardin a dalších. Od dubna 1971 byl propuštěn z Filosofického ústavu, v listopadu téhož roku byl uvězněn pro údajný podíl na letákové předvolební akci, kdy Jan Tesař, Jaroslav Šabata a další upozorňovali na volební práva spoluobčanů – např. nejít k volbám či škrtat navržené kandidáty. Ve vězení napsal pro dceru Malý úvod do filosofie. Po půlroční vazbě byl propuštěn a na dvou soudech odsouzen k nepodmíněnému trestu 9 měsíců.

Pracoval jako noční vrátný, topič a skladník, vedle toho vedl domácí semináře pro studenty Evangelické teologické fakulty. Významně se podílel na vystoupení Charty 77 doporučením, aby se Charta 77 právně opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. V letech 1977–1980 byl dvakrát mluvčím Charty, kdy nastoupil nejprve na místo zesnulého Jana Patočky, poté (spolu s Jiřím Hájkem) na místa uvězněných mluvčích Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera. Po téměř čtyři roky psal své Dopisy příteli, jimiž reagoval na aktuální politickou situaci, zabýval se stavem společnosti i věd, vysvětloval postoje a stanoviska Charty 77, zamýšlel se nad českou filosofickou tradicí, křesťanstvím, reformním i dogmatickým marxismem a povzbuzoval k občanské iniciativě, statečnosti a odpovědnosti.

V roce 1980 zahájil veřejně známé pondělní bytové semináře pro zájemce o filosofii, kam přijížděli významní zahraniční hosté, především z Francie a Holandska, ale také z USA, Německa, Belgie, Velké Británie a dalších zemí, např. Paul Ricoeur, Jacques Derrida, Hans van der Horst, Donald Davidson, Thomas Nagel, Richard Rorty. Roku 1985 založil filosofický časopis Reflexe a podílel se na filosofickém profilu nakladatelství ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ. V letech 1987–89 publikoval v samizdatových Lidových novinách, kde zároveň působil jako člen redakční rady.[5]

V roce 1990 diplomaticky odmítl žádost prezidenta Václava Havla, aby se stal místopředsedou Čalfovy vlády (tzv. vlády národního porozumění) a dal přednost filosofii. Téhož roku se habilitoval jako docent filosofie na Evangelické teologické fakultě, která byla přijata do svazku Univerzity Karlovy. Stal předsedou obnovené Jednoty filosofické.[6] V roce 1992 byl jmenován profesorem filosofie na Filosofické fakultě téže univerzity. Na univerzitě vyučoval do druhé poloviny 90. let, do konce života žil v Písku.

Myšlení editovat

Hejdánkovu filosofii nelze přiřadit k žádnému etablovanému filosofickému směru. Blíže má ke kontinentálnímu způsobu myšlení než k analytickému. I když jsou v jeho myšlení patrné myšlenkové postupy fenomenologie, filosofie existence, hermeneutiky, procesuálního realismu a marxismu, byl jedním z mála českých filosofů, kteří se odvažovali promýšlet a formulovat vlastní systematickou filosofii, pokud ne vůbec jediný. Filosoficky se zaměřoval především na otázky pravdy a víry, kterou zkoumal filosoficky, ne teologicky. Otázku pravdy tematizoval především z hlediska ontologického (kosmologického), a to nejen ve filosofii a teologii, ale i v oblasti umění, vědy, dějin a politiky.

Vycházel z české filosofické a theologické tradice, v níž problém pravdy, především v myšlení Masaryka a Rádla, ale také u J. L. Hromádky, J. B. Součka a Boženy Komárkové zaujímá klíčové místo. Vedle myslitelů, kteří Hejdánka inspirovali nejen svým myšlením, ale také životními a společenskými postoji, vedl celoživotní kritický dialog se svým učitelem Janem Patočkou. Vedle domácích myslitelů byl ve filosofickém hledání a myšlení inspirován mysliteli evropskými, Husserlem ve věci intencionality a intencionálních předmětů, Heideggerem v pojetí časovosti, dějinnosti a pravdy, Whiteheadem pro procesuální pojetí událostí a dění a Jaspersem v existenciálně pojaté filosofii i víře. Z teologů to byl Barth pro důraz na filosofickou reflexi teologického jazyka, Bonhoeffer jako autor nenáboženské interpretace křesťanství a důrazu na odpovědnost za svět, Teilhard de Chardin jako teoretik vědy, který myslí na pomezí přírodních věd, teologie a filosofie, Gerhard Ebeling, který jako první přichází s myšlenkou absolutního pojetí Ježíšovy víry, tedy ne, co Ježíš o víře říká, ale jak sám věří, víry jako nové životní orientace.

Od raného mládí byl silně zaujat přírodou a přírodními vědami, zvláště biologií, miluje květiny a vše živé, jeho filosofické bádání vždy vykazovalo interdisciplinární rysy. V tom mu byl Rádl, který byl původně biologem, později teoretickým biologem, filosofem živé přírody i filosofem společnosti, obzvláště blízký. Ve studii o Rádlově pojetí pravdy v roce 1952 přirovnal pravdu k Severce a Rádla ke kompasu.

Fenomény pravdy a víry zkoumal jako nepředmětné skutečnosti, události, nejsoucna. Konfrontoval řecké pojmové myšlení, které zakládá metafyziku, ale zároveň se pokoušel o přesné pojmové vyjádření a uchopení, s židovsko-křesťanským myšlením zaměřeným na víru, životní praxi a do budoucna. Podroboval kritice západní metafyziku jako předmětné myšlení a pokoušel se uchopit lidský život i svět v jeho ne-předmětné povaze. Rádl ho oslovoval větami: „Pravda neexistuje, ale platí“, „Nemáme pravdu, ale pravda má nás“. Pravda je v Hejdánkově pojetí základním kritériem, je kritériem všech věcí i sebe sama (Spinoza). Pravda přichází z budoucnosti, má charakter aktuální výzvy, na kterou buď reagujeme, odpovíme, nebo přicházíme o jedinečnou příležitost, o novou přítomnost, budoucnost i minulost. Přicházející pravda zakládá novou, pravou skutečnost, není však pravdou o sobě, je pravdou pro nás, tedy záleží na našem přijetí a naší odpovědi.

Pro zkoumání nepředmětných skutečností, nejsoucen a pro přípravu nepředmětného myšlení zakládá novou filosofickou disciplínu: méontologii (disciplína o nejsoucím). Méontologii pěstuje v myšlení o myšlení – logologii, v myšlení přírody, filosofické fyzice, v lidském jednání – filosofické etice, i ve filosofické politice. Nové systematické méontologie zůstaly v náčrtech, čekají na své dopracování a publikaci. O méontologii mluví jako o první filosofii. Je otázka, zda nepředmětná, tedy negativní metafyzika není metafyzikou svého druhu podobně jako negativní teologie je také teologií. Na druhou stranu si musíme položit otázku, zda lze v západní filosofii metafyziku překonat či ji uniknout bez opuštění půdy filosofie, jak se o to pokoušel Heidegger i Wittgenstein.

Kořeny nepředmětného myšlení pravdy pocházejí z biblické tradice, především z tradice starozákonních proroků a Ježíše, evangelijního myšlení. V novější myšlenkové tradici sledoval Hejdánek vlamování se nepředmětného u Hegela, mladého Marxe, v Rádlově rozlišení víry jako důvěry a víry jako teorie, v personalistické a dialogické filosofii. Židovsko-křesťanské motivy filosoficky promýšlel a rozpracovával prostřednictvím nezpředmětňujícího myšlení, jehož úkolem je nenechat se chytit do pasti tradiční i novověké metafyziky. Směle vstupoval do dialogu s teology, přírodními vědci, historiky, umělci i politiky. Dialog, a to často kritický, polemický dialog s konkrétním etickým a politickým ostřím, se stával součástí jeho filosofické i politické praxe, jak dosvědčuje jeho bohatá veřejná intelektuální činnost. Hejdánek svou filosofii chápal jednak jako sókratovský dialog s důrazem na kladení otázek a následnou reflexi a kritiku skutečných i možných odpovědí a jako službu pravdě, která tu je dříve než my, přichází či má přijít a o níž vydává své svědectví.

Seznam publikací v letech 1943–2009 čitá 15 hustě popsaných stran, cca 400 článků a studií.

Dílo editovat

Bibliografie editovat

Disertační a habilitační práce editovat

Samizdatově vydané práce editovat

  • Dopisy příteli I (dopisy č. 1–21). Praha: Edice Petlice, 1977. Sv. 134.
  • Dopisy příteli II (dopisy č. 22–40). Praha: Edice Petlice, 1978. Sv. 150.
  • Dopisy příteli I (dopisy č. 1–21). Praha: samizdat, 1978.
  • Dopisy příteli II (dopisy č. 22–40). Praha: samizdat, 1979.
  • Dopisy příteli III (dopisy č. 41–57). Praha: Edice Petlice, 1979. Sv. 190.
  • Dopisy příteli (dopisy č. 1–57). Praha: samizdat, 1980.
  • Dopisy příteli III (dopisy č. 41–57). Praha: Edice Petlice, 1980. Sv. 190.
  • Filosofie a víra. Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 1.
  • Filosofie a theologie. Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 2.
  • Dopisy příteli IV (dopisy č. 58–62, interview). Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 3.
  • Život a slovo: eseje I. Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 4.
  • Život a slovo: eseje II. Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 5.
  • Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti. Praha: OIKOYMENH, 1985. Sv. 6.

Knižně vydané práce editovat

  • Lettere a un amico. Bologna: Centro studi Europa orientale, 1979. 220 s. ISBN 88-7293-005-7.
  • Wahrheit und Widerstand: Prager Briefe. München: P. Kirchheim, 1988. 292 s. ISBN 3-87410-024-3.
  • Filosofie a víra. 1. vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku – Evangelické nakladatelství, 1990. 176 s. ISBN 80-85241-02-1.
  • Dopisy příteli. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993. 136 s. ISBN 80-85241-10-2.
  • Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti. Praha: OIKOYMENH, 1997. 200 s. ISBN 80-86005-39-9.
  • Filosofie a víra: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti II. 2. rozšířené vyd. Praha: OIKOYMENH, 1999. 256 s. ISBN 80-86005-66-6.
  • Havel je uhlík: Filosof a politická odpovědnost. Praha: Knihovna Václava Havla, 2009. 112 s. ISBN 978-80-903518-7-5.
  • Setkání a odstup. Praha: OIKOYMENH, 2010. 336 s. ISBN 978-80-7298-120-5.
  • Úvod do filosofování. Praha: OIKOYMENH, 2012. 224 s. ISBN 978-80-7298-416-9.
  • O umění. Praha: OIKOYMENH, 2014. 144 s. ISBN 978-80-7298-499-2.
  • Češi a Evropa. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2017. 123 s. ISBN 978-80-87912-95-9.

Volně přístupné texty editovat

Překladatelská činnost editovat

  • WHITEHEAD, Alfred North. Matematika a dobro a jiné eseje. Přeložili František Marek a Ladislav Hejdánek. Praha: Mladá fronta, 1970.
  • LANDSBERG, Paul Ludwig. Zkušenost smrti. Editor Jiří Němec, přeložili Jan Sokol a Ladislav Hejdánek. Praha: Vyšehrad, 1990.
  • EBELING, Gerhard. Co je to víra? In Evangelický kalendář 2001. Praha: Kalich, 2000.

Editorská činnost editovat

Ocenění editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Národní autority České republiky. Dostupné online. [cit. 2024-02-22]
  2. ↑ KIR. Zemřel profesor Hejdánek, signatář a mluvčí Charty 77. Christnet [online]. 2020-04-28 [cit. 2020-04-28]. Dostupné online. 
  3. ↑ DOSTÁL, Václav. Studium po únoru 1948 – Ladislav Hejdánek jako student Univerzity Karlovy (1946–1952) [online]. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy: Nakladatelství Karolinum, 2022 [cit. 2023-05-27]. (ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE – HISTORIA UNIVERSITATIS CAROLINAE PRAGENSIS, Tomus LXII. Fasc. 1). S. 83. Dostupné online. 
  4. ↑ TVÁŘ (2) 1964-1965, 1968-1969 ve Slovníku české literatury po roce 1945
  5. ↑ http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=140&hl=Hejd%C3%A1nek+
  6. ↑ http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/jednot.html
  7. ↑ Hejdánek Ladislav | Učená společnost České republiky. www.learned.cz [online]. [cit. 2020-07-17]. Dostupné online. 
  8. ↑ http://www.hrad.cz/cs/ceska-republika/statni-vyznamenani/rad-t-g-masaryka/seznam-vyznamenanych.shtml
  9. ↑ http://www.mesto-pisek.cz/aktuality/slavnostni-promoce-prof.-phdr.-ladislava-hejdanka/848[nedostupný zdroj]
  10. ↑ http://www.piseckysvet.cz/skolstvi/cestny-doktorat-pro-obcana-pisku-prof-ladislava-hejdanka/662
  11. ↑ Archivovaná kopie. www.areopag.cz [online]. [cit. 2011-12-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-23. 
  12. ↑ Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2014 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2014 [cit. 2017-06-04]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • BALABÁN, Milan (ed.). Logos a svět: sborník k sedmdesátinám L. Hejdánka a J. S. Trojana. Praha: OIKOYMENH, 1997. 290 s. ISBN 80-86005-40-2.
  • DAYOVÁ, Barbara. Sametoví filozofové: podzemní univerzita v Československu a role Vzdělávací nadace Jana Husa v letech 1979–1989. Brno: Doplněk, 1999. 288 s. ISBN 80-7239-045-7.
  • GABRIEL, Jiří, et al. Slovník českých filosofů (s. 167). Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998. 698 s. ISBN 80-210-1840-2.
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 267. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 187. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 440. 

Rozhovory editovat

Recenze, komentáře a polemiky editovat

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ladislav_Hejdánek&oldid=23682484“