Kultura znásilnění

Kultura znásilnění (anglicky rape culture) je sociologický pojem popisující takové společenské poměry, ve kterých jsou sexuální nátlak a násilí (typicky páchané muži na ženách) normalizovány, omlouvány a zlehčovány.[1][2]

S kulturou znásilnění se často pojí některé typy chování jako obviňování oběti (victim blaming), tedy přenášení viny na oběti tohoto násilí či nátlaku, tendence přičítat jim zodpovědnost na znásilnění,[3] dále tzv. slut shaming, tedy odsuzování či kritizování lidí za jejich chování nebo vzezření odporující očekáváním či požadavkům ohledně slušnosti, cudnosti (uplatňované zpravidla na ženách).[4] Dále s ní souvisí sexuální objektifikace, což znamená zacházení s lidmi jako s objekty sexuální touhy coby formu dehumanizace,[5] zlehčování a vtipkování o sexuálním násilí,[5][6] stereotypizace ženských a mužských sexuálních rolí[5] či neochota brát nařčení ze znásilnění vážně a nepřiměřené poukazování na případy falešných obvinění,[5] případně věnování větší pozornosti tomu, jaký vliv by mohl mít případný postih na život pachatele, nežli újmě způsobené samotným činem jeho oběti.[7][8] V souvislosti se stereotypním vnímáním mužských a ženských rolí se někdy konání pachatelů zlehčuje tzv. přirozeností agrese a až nezvladatelné sexuální touhy u mužů,[9] mužům je připisována dominantní role, zatímco ženám role submisivní a sexuální nátlak akceptující.[10] Důsledkem, resp. součástí kultury znásilnění pak bývá nižší míra stíhání, odsuzování i udělování nižších trestů v souvislosti s domněle sníženou závažností daného činu.[5][9]

Kultura znásilnění jako teoretický koncept má svůj původ v 70. letech 20. století během druhé vlny feminismu, kdy feministické hnutí upozorňovalo na četnost sexuálního násilí páchaného na ženách ve Spojených státech amerických.[2] Na kulturu znásilnění se zaměřují některá společenská hnutí jako SlutWalk či Me Too.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. JARKOVSKÁ, Lucie; LIŠKOVÁ, Kateřina; Duo docentky. Kultura znásilnění je termín, který označuje takové poměry, ve kterých jsou sexuální nátlak a násilí normalizovány, omlouvány a zlehčovány.. Facebook [online]. 2021-06-02 [cit. 2021-06-02]. Dostupné online. 
  2. a b FRÉDY, Adéla. Trestněprávní, kriminologické a společenské aspekty trestného činu znásilnění. Brno, 2019 [cit. 2021-06-02].  92 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Katarína Kandová. s. 71. Dostupné online. Dále jen Frédy (2019).
  3. LICHOTA, Libor. Je Islám skutečná rape culture?. , 2020 [cit. 2021-06-02]. 86 s. Diplomová práce. Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Eva Peterková, Ph.D.. s. 20–22. Dostupné online. Dále jen Lichota (2020).
  4. Lichota (2020). S. 22–25.
  5. a b c d e Frédy (2019). S. 73.
  6. Lichota (2020). S. 28–29.
  7. Frédy (2019). S. 74.
  8. Najzarová (2015). S. 7–8.
  9. a b NAJZAROVÁ, Silvie. Znásilnění a sexuální chování studujících na vysokoškolských kampusech ve Spojených státech amerických. Brno, 2015 [cit. 2021-06-02]. 37 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Kateřina Lišková. s. 7. Dostupné online. Dále jen Najzarová (2015).
  10. POLÁČKOVÁ, Marcela. Policejní vyšetřování a sekundární viktimizace žen, které nahlásily znásilnění. Brno, 2021 [cit. 2021-06-02]. 145 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Lenka Lacinová. s. 39–40. Dostupné online. Dále jen Poláčková (2021).

Externí odkazy editovat