Kooperativní učení

druh učení

Pedagogika chápe pojem kooperativní učení jako cílovou strukturu vyučování, jako povahový – osobnostní rys žáka (kooperativnost), podstatný k přijetí kooperativní cílové struktury žákem, a jako charakteristiku chování žáků ve školních situacích – pro skupinové chování.[1] Podstatou kooperativního učení jsou tedy situace, kdy se žák / student aktivně zapojuje do výuky, která má nejčastěji podobu párové či skupinové práce. Účastníci výukového procesu si vzájemně vyměňují informace a tím vznikají nové poznatky. [2]

Žáci ve skupině

Znaky kooperativního učení

editovat

Výukový proces zahrnující kooperativní učení se vyznačuje těmito znaky:

  1. Pozitivní vzájemná závislost -  uspěji v případě, že uspějí všichni ze skupiny a vytyčeného cíle dosáhne celá skupina
  2. Interakce tváří v tvář -  žáci se učí v malých, kooperujících skupinách
  3. Osobní odpovědnost, osobní skládání účtů – výkon každého jedince je využit celou skupinou, všichni členové skupiny mají z kooperativního učení užitek.
  4. Formování a využití interpersonálních a skupinových dovedností -  žáci se musí znát a věřit si navzájem, přesná komunikace, řešení konfliktů konstruktivním přístupem.
  5. Reflexe skupinové činnosti -  efektivita společné činnosti je dána schopností reflektovat činnost a rozhodovat o vlastních krocích ve skupině.[3]

Cíle výuky 

editovat

Stanovení cíle vyučování, napomáhá zvyšování efektivity vyučování. Při stanovení cíle skupinové aktivity, můžeme posuzovat efektivitu diskusí a produktů. [3]

Cíle kooperativního učení, zahrnují i cíle základního vzdělání[1]

Cíle základního vzdělání:

  •  základy gramotnosti
  • rozvoj kritického myšlení opírajícího se o informovanost
  • rozvoj imaginativního a kreativního myšlení
  • rozvoj uvědomění zájmů a potřeb jiných 
  • rozvoj smyslu pro vědeckou přesnost
  • kultivace emocionálních potřeb
  • rozvoj sociálního svědomí 
  • rozvoj schopnosti a požitku z celoživotního učení[1]

Kooperativní výuka dále zahrnuje cíle „úkolové“ a „socio-emocionální“, které jsou dané charakteristikou úkolů a technik aplikovaných v dané skupině. [1]

Příklady cílů úkolových a socioemocionálních

editovat
Úkolové cíle Socio-emocionální cíle
  • Vlastní vyjádření k látce
  • Zkoumání předpokladů
  • Pozorné naslouchání
  • Tolerování dvojjazyčnosti
  • Učení se o skupinách
  • Sledování vyučování
  • Zlepšení vztahu učitel – žák
  •  Porozumění textu[1]
  • Větší senzitivita k druhým
  • Posuzování sebe samého ve vztahu k druhým
  • Povzbuzování sebejistoty
  • Osobnostní rozvoj
  • Uvědomění si slabosti a síly druhých
  • Dávání podpory
  • Stimulace k lepší práci 
  • Práce ve skupině, se kterou se může žák identifikovat[1]

Interpretace pojmu kooperativní učení

editovat

Kooperativní učení je koncept přenesený k nám z edukačních věd ze zahraničí, s původem v USA. Problematika kooperativního učení je provázána v té, které oblasti s předchozím pohledem na učení ve skupinách. (v anglosaské především s odkazem J. Deweye, ve frankofonní s odkazem C. Freineta apod.).[4] V zahraniční literatuře se objevuje od první poloviny 70. let 20. století. Koncept kooperativního učení se přenáší do Českého edukačního prostředí až od konce devadesátých let 20. století. Mezi nejvýznamnější autory v Česku publikující v této oblasti patří Skalková, Stračár a Kasíková.[5]

V pedagogických souvislostech je interpretováno v různých rovinách:

  • jako teorie vzdělávání - Yves Bertrand
  • jako uspořádání sociálních vztahů v učebních situacích - Jerome Kagan, Slavin, Johnson & Johnson
  • jako soubor vyučovacích a učebních strategií a praktik - Henry A. Murray[4]

Přístupy ke kooperativnímu učení

editovat

Jsou popsány také různé přístupy ke kooperativnímu učení:

  • přístup prostřednictvím principů - D. a  R. Johnsonovi
  • strukturální přístup – tj. kooperativní učení jako strukturování interakcí - Jerome Kagan
  • přístup týmových učebních metod - Slavin
  • přístup skupinové investigace - Shlomo Sharan
  • přístup komplexního vyučování - Julie E. Cohen[4]

Reference

editovat
  1. a b c d e f KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. vyd. Praha: Portál, 1952. 151 s. ISBN 9788073677121. OCLC 655144311 
  2. JOHNSON, David W.; JOHNSON, Roger T. Learning Together and Alone: Cooperative, Competitive, and Individualistic Learning. 5, ilustrované vydání. vyd. [s.l.]: Allyn and Bacon, 1999. 260 s. Dostupné online. 
  3. a b VALIŠOVÁ, Alena; KASÍKOVÁ, Hana. Pedagogika pro učitele. 2., rozš. a aktualiz. vyd. vyd. Praha: Grada 456 s. ISBN 9788024733579. OCLC 697267012 
  4. a b c KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení na školách: tři pohledy, tři výhledy. Pedagogika. 2017, roč. 2, čís. 67. Dostupné online. 
  5. KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení ve výuce: teorie – výzkum – realita. Pedagogika. Roč. 2017, čís. 2, s. 106–125. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • Čábalová, D. (2006). Zkušenosti z výzkumu kooperativního vyučování na základní škole. In Současné metodologické přístupy a strategie pedagogického výzkumu (s. 201–206). Plzeň: ZČU.
  • Maňák, J., & Janík, T. (2009). Výukové metody jako předmět výzkumu. In M. Janíková & K. Vlčková (Eds.), Výzkum výuky: Tematické oblasti, výzkumné přístupy a metody. Brno: Paido.
  • Maňák, J., & Švec, V. (2003). Výukové metody. Brno: Paido.
  • Murray, F. (1990). Cooperative learning. In N. Entwistle (Ed.), Handbook of educational ideas and practices. New York: Routledge.
  • Skalková, J. (1971). Aktivita žáků ve vyučování. Praha: SPN.
  • Skalková, J. (1964). Skupinové vyučování v západní pedagogice jako jeden z prostředků aktivizace žáků. Pedagogika, 14(4).
  • Skalková, J. (1999). Obecná didaktika. Praha: SPN.

Externí odkazy

editovat