Wikipedie

Karel Gemperle

český stavitel

Karel Gemperle (14. dubna 1845 Třebívlice[1] – 23. října 1888 Praha[2]) byl český stavitel zaměřený na stavby domů ve stylu novorenesance. Náleží ke generaci Národního divadla.[3] V letech 1880–1888 spolupracoval na stavbách s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícím na tradici české renesance 16. století.[4][5]

Karel Gemperle
Narození14. dubna 1845
Třebívlice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí23. října 1888 (ve věku 43 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Národnostčeská
Povolánístavitel
Hnutíneorenesance
OvlivněnýAntonín Wiehl
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život editovat

Narodil se v Třebívlicích, v rodině hostinského Františka Gemperla a jeho manželky Agnes, rozené Hedánkové.[1] S manželkou Augustou, rozenou Bürgerovou (1856-1928) měl tři děti Hermínu, Richarda a Marii.[6] Byl strýcem architekta Vladimíra Karfíka.

Zemřel v Praze 23. října 1888[7] a je pohřben na Olšanských hřbitovech, hřbitov II/1.

Stavitel editovat

Karel Gemperle působil od roku 1880 jako stavitel, kterým se stal na základě výnosu c. a k. místodržitelství ze dne 15. 10. 1880 a magistrátního výměru z 25. 10. 1880. Ve stavitelské praxi Gemperle spolupracoval v letech 1873–1880 s Antonínem Wiehlem, který jej ovlivnil podobně jako předtím Jana Zeyera.[4][3]

Nájemní domy navržené a postavené s Antonínem Wiehlem editovat

V osmdesátých letech spolupracoval s Antonínem Wiehlem na návrzích a realizacích nájemních domů v Praze.[8][9][10]V letech 1875–1880 společně postavili 4 činžovní domy na Starém Městě a na Novém Městě. Na těchto stavbách Wiehl za Gemperlovy účasti postupně propracovával své typické prvky obnovené české renesance, zejména sgrafita.

Dobové reakce na Wiehlův a Gemperlův architektonický styl editovat

Wiehl a Gemperle pokračovali ve stavbách novorenesančních domů ve stylu, ve kterém Wiehl stavěl nájemní domy v 70. letech s Janem Zeyerem.[20] Toto do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbuzovalo pozornost a příznivý ohlas. O tom svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný již po dokončení domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé.[21] Wiehlův, Gemperlův a Zeyerův kolega architekt Jan Koula jejich úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj „sgrafitový domek“ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o „české renesanci“; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."[22][4][23]

Výtvarné pojetí fasád domů realizovaných Karlem Gemperlem a Antonínem Wiehlem editovat

Fasády domů postavených Gemperlem ve spolupráci s Wiehlem mají podobná kompoziční řešení jako fasády navržené v 70. letech Wiehlem společně s Janem Zeyerem. Vůdčí osobností spolupráce byl nesporně Wiehl, který se stejně jako v době spolupráce se Zeyerem inspiroval dochovanými budovami české renesance 16. a 17. století. Na sgrafitech a freskách Wiehl a Gemperle spolupracovali s Mikolášem Alešem, Janem Koulou, Láďou Novákem.[24][25][4]

Galerie Karla Gemperela editovat

Gemperlovi spolupracovníci editovat

Gemperleho a Wiehlovy realizované domy editovat

  •  
    Dům u Mladých Goliášů (Skořepka)
  •  
    Zborovská – Vodní, čp. 542
  •  
    Na poříčí 18

Sgrafita na fasádách domů editovat

Historické postavy na sgrafitech Domu u Mladých Goliášů editovat

  •  
    Dům u Mladých Goliášů (Skořepka)

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ a b Matrika narozených Třebívlice, 1825–1862, snímek 52, Záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Petra na Poříčí v Praze
  3. ↑ a b VLČEK, Pavel; NAŇKOVÁ, Věra; Vítovský, et al. Karel Gemperle. In:Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Příprava vydání Pavel Vlček; redakce Jaroslav Havel, Běla Trpišovská. První. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 195. 
  4. ↑ a b c d e KOULA, Jan. Činžovní dům architekta A.Wiehla a K.Gemperle v parku městském v Praze. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  5. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  6. ↑ Policejní přihlášky, Praha, rodině Karla Gemperleho.
  7. ↑ Národní listy, 25.10.1888, s.3, Úmrtí
  8. ↑ VLČEK, Pavel; NAŇKOVÁ, Věra; Vítovský, et al. Antonín Wiehl. In:Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Příprava vydání Pavel Vlček; redakce Jaroslav Havel, Běla Trpišovská. První. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 712–713. 
  9. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–30. Dostupné online.
  10. ↑ DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 23. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  12. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 24–25. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  13. ↑ a b c BOHÁČOVÁ, Kateřina. Antonín Wiehl a jeho pražské novorenesanční stavby. Fotografie Archiv autorky. www.wikipedia.org. Stavba. Vydává Business Media CZ,s.r.o. Praha. 2011, roč. 18/2011, čís. 3, s. 70. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. ISSN 1210-9568. 
  14. ↑ VLČEK, Pavel; ET AL. Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov.. první. vyd. Praha: Academia, 1996. 639 s. ISBN 80-200-0563-3. S. 348–349. 
  15. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 108. Dostupné online.
  16. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40859/1-1728 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  17. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  18. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 29–30. Dostupné online.
  19. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40380/1-1410 [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  20. ↑ VLČEK, Pavel; NAŇKOVÁ, Věra; Vítovský, et al. Jan Zeyer. In:Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Příprava vydání Pavel Vlček; redakce Jaroslav Havel, Běla Trpišovská. První. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 728–729. 
  21. ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866. 
  22. ↑ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  23. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  24. ↑ HELLER, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, s. 3–13. 
  25. ↑ NOVÁK, Láďa. O sgraffitu. Dílo. Roč. 1911, s. 65. 

Literatura editovat

  • BOHÁČOVÁ, Kateřina. Antonín Wiehl a jeho pražské novorenesanční stavby. Fotografie Archiv autorky. www.wikipedia.org. Stavba. Vydává Business Media CZ,s.r.o. Praha. 2011, roč. 18/2011, čís. 3, s. 70. Dostupné online [cit. 2016-02-12]. ISSN 1210-9568. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. Sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město Plasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
  • Dukelských hrdinů 43/696 In: Letná a Letenská Pláň [online]. Praha: Letná a Letenská Pláň [cit. 2016-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  • HELLER, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XVIII/1883, s. 3–13. 
  • JANKOVÁ, Yvonne. Motivy z českých dějin na novorenesančních fasádách 19. století. In: Staletá Praha XVI. první. vyd. Praha: Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Praze, 1983 (1983 tisk). 27 s. S. 257–274. 
  • KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • NOVÁK, Láďa. O sgraffitu. Dílo. Roč. 1911, s. 65. 
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  • STARÝ, Oldřich. Devatenácté století a národní tradice probuzenecké doby. Architektura ČSR. Roč. 1951, čís. 10, s. 350–372. 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  • VLČEK, Pavel; NAŇKOVÁ, Věra; Vítovský, et al. Karel Gemperle. In: Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Příprava vydání Pavel Vlček; redakce Jaroslav Havel, Běla Trpišovská. První. vyd. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 2004. 768 s. ISBN 80-200-0969-8. S. 195. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Gemperle&oldid=23694659“