Kaple Božího hrobu (Pičín)
Zaniklá Kaple Božího hrobu v Pičíně na Příbramsku se nacházela v obci v zaniklém poutním místě sv. Antonína Paduánského, přibližně 150 metrů jižně od kostela Narození Panny Marie.
| Kaple Božího hrobu | |
|---|---|
 | |
| Místo | |
| Stát |  Česko |
| Souřadnice | 49°44′37,11″ s. š., 14°3′30,73″ v. d. |
 | |
| Další informace | |
| Adresa | Pičín, Česko |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Historie editovat
Historie kaple Božího hrobu je spjata se založením kláštera s ambity a kaplí zasvěcenou sv. Antonínu Paduánskému v letech 1687–1691. Zakladatelem kláštera byl majitel Pičínského panství Jan Václav Ferdinand Dubský z Vitíněvsi.
Kaple Božího hrobu editovat
Kaple Božího hrobu byla přistavěna k severnímu ambitu poutního místa. Na dochovaném svatém obrázku sv. Antonína z Padovy v Pičíně je kaple zakreslena v podobě připomínající klasický tvar jeruzalémské kaple. Do kaple se vstupovalo z rajského dvora, podobně jako u poutního kostela Panny Marie Vítězné na Bílé hoře. Značně dimenzovaná baldachýnová edikula a slepá arkáda, probíhající po obvodu presbytáře, je znakem pro kaple postavené podle jeruzalémského vzoru.
Zánik editovat
Za josefínských reforem byl roku 1786 klášter zrušen. Později zde byla cvočkařská dílna a roku 1912 byl areál zbořen.
Z klášterního areálu se dochovala barokní sloupová brána (1691), přenesená ke hřbitovu, a sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského z roku 1708.[1] Existuje kolorovaná kreslená mapa Pičína z roku 1755 od V. Mathausera, kde je zachycen klášter a jeho poloha.[2]
Galerie editovat
-
Socha svatého Antonína Paduánského, původně ze zaniklého kláštera a poutního místa -
Barokní sloupová brána
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Obec Pičín: Informace o obci.
- ↑ Brdy.info.cz: Pičín. tomas.adam, © 2002-2012. Dostupné online. (fotografie č. 4 a 5)
Literatura editovat
- ŘEPA, Tomáš. Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka. Brno, 2010 [cit. 2015-04-24]. Diplomová práce. Univerzita Palackého, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Martin Pavlíček. s. 182–185. Dostupné online.