K-Verband (celý název: Kleinkampfverband), bylo německé námořní velitelství za druhé světové války, které provádělo výzkum malých bojových plavidel, organizovalo jejich stavbu, vytvářelo pro ně taktiku a vybíralo místa nasazení. Velitelem této sekce Kriegsmarine byl kontradmirál Helmut Hey. K-Verband působil od začátku léta 1944.

Walter Gerhold v kokpitu řiditelného torpéda Neger po návratu z akce

Důvod založení editovat

23. září 1943 zaútočila britská miniponorka X-craft na německou bitevní loď Tirpitz, která kotvila v norském fjordu. Podařil se ji zásah, po kterém byla největší německá bitevní loď vyřazena na 6 měsíců z boje. Po této události, která německé válečné námořnictvo šokovala, se Němci rozhodli vyvíjet vlastní miniponorky. Za tímto účelem založili v dubnu 1944 K-Verband (Kleinkampfverband – výbor pro malé bojové jednotky), který měl zkonstruovat několik druhů malých bojových plavidel, které by způsobily spojencům velké ztráty. Po jejich zkonstruování měla začít urychleně jejich výroba a vzápětí měli být nasazeny proti případné spojenecké invazi ve Francii. Tento úkol dostal na starost kontradmirál Helmut Hey. Od začátku ledna 1944 se začala malá bojová plavidla vyrábět téměř ve všech loděnicích, které mělo německé velení k dispozici. Celkem byl navrženo a vyrobeno 7 druhů malých bojových jednotek.

Druhy malých bojových jednotek editovat

Neger editovat

 
Řiditelné torpédo Marder v muzeu

Neger (Negr) bylo řiditelné torpédo s jednočlennou posádkou. Tvořila jej dvě 533mm torpéda zavěšená nad sebou. V horním byl kokpit pilota a spodní bylo vypouštěno na cíl. Neger nebyl schopen ponoru pod hladinu, takže se mohl stát snadným cílem. Vyrobeno bylo 200 kusů.[1]

Marder editovat

Marder (Kuna) bylo řiditelné torpédo s jednočlennou posádkou představující vylepšenou verzi prostředku Neger, která byla schopna krátkodobých ponorů pod hladinu. Vyrobeno bylo 300 kusů.[1]

Linse editovat

 
Výbušné čluny Linse

Linse byl prostředek tvořený dvěma výbušnými čluny a jedním řídícím člunem, který je v závěru útoku dálkově řídil pomocí vysílačky.

Biber editovat

 
Miniponorka Biber bez torpéd

Biber (Bobr) byla nejmenší miniponorka německé kriegsmarine (výtlak 6,3 tuny). Měla jednočlennou posádku a byla vyzbrojena dvěma torpédy. Postaveno jich bylo 324 kusů. Jejich nasazení skončilo naprostým neúspěchem, neboť při velkých ztrátách potopily jedinou nákladní loď.

Hecht editovat

Hecht (Štika) byla dvoumístná miniponorka, označovaná také jako typ XXVIIA. Původně měla klást miny, ale později byla přepracována pro nesení torpéd, aby mohla útočit na plovoucí plavidla. Výtlak byl 12 tun. Celkem dodáno vyrobeno 53 kusů. Kvůli špatným výkonům sloužily pouze k výcviku.

Seehund editovat

 
Miniponorka Seehund

Seehund (Tuleň) byla dvoumístná miniponorka pro dva členy posádky, nazývána také jako typ XXVIIIB. Vyzbrojena byla dvěma 533mm torpédy. Výtlak byl 15 tun. Měla složitý systém pohonu: Na hladině motor z nákladního automobilu firmy Bussing, pod vodou elektromotor o výkonu 18,8 kW. Její operační dosah díky této kombinaci činil na hladině 300 námořních mil při sedmi uzlech a 63 námořních mil pod hladinou při třech uzlech, ponořit se mohla nejvíce do 50 metrů. Už 30. července roku 1943 dostala společnost Howaldt v Kielu objednávku na tři prototypy miniponorky. V plánu bylo vyrobit 942 kusů, ale závody Schichau Werke, Elbing, Germania Werft a Klöckner-Humboldt-Deutz (všechny ve městě Ulm) vyrobily pouze 285 kusů. Brzy bylo zjištěno, že ponorka je asi jednou z nejlepších zbraní K-Verbandu, protože byla odolná vůči výbuchům hlubinných bomb. Bylo to způsobeno tím, že výbuch miniponorku Seehund vždy jen odhodil, protože měla malou váhu.

Molch editovat

Molch (Mlok) byla jednomístná miniponorka vyzbrojená dvěma torpédy.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b Řiditelná a živá torpéda [online]. Silenthunter.cz [cit. 2019-11-15]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • O'NEILL, Richard. Sebevražedné jednotky: Vývoj a použití speciálních útočných zbraní ve druhé světové válce. Plzeň: Mustang, 1995. ISBN 80-7191-048-1. S. cs. 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374.