Wikipedie

Jurij Schilder-Schuldner

ruský generál

Jurij Ivanovič Schilder-Schuldner (4. května 1816 Vitebsk – 7. května 1878 Adrianopol) byl ruský generálporučík (30. srpna 1873), velitel 5. pěší divize.

Jurij Schilder-Schuldner
Narození4. května 1816
Vitebsk
Úmrtí7. května 1878 (ve věku 62 let)
Edirne
Vojenská kariéra
Hodnostgenerálporučík
BitvyLednové povstání
rusko-turecká válka
VyznamenáníŘád sv. Anny 1. třídy
Řád sv. Anny 2. třídy
Řád sv. Stanislava 1. třídy
Řád sv. Vladimíra 4. třídy
Řád sv. Vladimíra 3. třídy
Řád sv. Vladimíra 2. třídy
zlatá zbraň Za chrabrost
Řád sv. Stanislava

Životopis editovat

Mládí editovat

Narodil se ve Vitebsku 4. května 1816 a pocházel ze šlechtické rodiny ve Vitebské gubernii. Vzdělání získal v Konstantinovské dělostřelecké škole, z níž byl 27. července 1837 vyřazen jako praporčík do Jekatěrinburského pěšího pluku. Aby se dále vzdělával, byl záhy převelen do Důstojnické střelecké školy v Oranienbaumu, poté byl zařazen do jejího velitelského kádru a jmenován pomocným velitelem roty. Byl trvale převelen do kadetky, aby zajišťoval řádný frontový výcvik, a za vynikající výsledky byl s vyznamenáním převelen do Semjonovského gardového pluku, aniž by byl vyřazen ze střelecké školy.

Postup editovat

V roce 1853 byl povýšen na gardového kapitána; o dva roky později byl v hodnosti podplukovníka jmenován mladším štábním důstojníkem Důstojnické střelecké školy a v roce 1856 byl povýšen na plukovníka a jmenován velitelem střelců této školy. Za Krymské války patřil k jednotce střežící pobřeží Baltského moře v Petrohradské gubernii.

V roce 1856 byl jmenován velitelem praporu téže školy. Jako velitel praporu vyučoval Schilder-Schuldner careviče Nikolaje Alexandroviče a velkovévodu Alexandra Alexandroviče vojenské řády.

Velitelská kariéra editovat

V roce 1860 byl Schilder-Schuldner jmenován velitelem 14. oloněckého pěšího pluku, v jehož čele se v roce 1863 zúčastnil kampaně na potlačení polského povstání. Za činy ze 7. a 9. února 1863 poblíž vesnic Trojačin a Gomislovica obdržel 15. března osobní nejvyšší shovívavost a zlatou šavli s nápisem „Za chrabrost“.

Na konci roku 1863 byl jmenován velitelem gardového granátnického pluku a 19. dubna 1864 byl povýšen na generálmajora a schválen na své pozici. Současně v letech 1863–1864 působil jako vojenský velitel ve Włocławku a vojenský velitel trati Varšava–Bromberg. V roce 1867 obdržel do svěřenství majetky v Polském království.

Během této doby obdržel mimo jiné vyznamenání řád sv. Anny 2. stupně (v roce 1862), řád sv. Vladimíra 4. stupně (za bezúhonnou službu 25 let v důstojnických hodnostech v roce 1864), řád sv. Vladimíra 3. stupně (v roce 1866) a řád sv. Stanislava 1. stupně (v roce 1868).

13. dubna 1870 byl jmenován do Svity jeho imperátorského veličenstva a 21. června 1872 velitelem 5. pěší divize; 30. srpna 1873 byl povýšen na generálporučíka a potvrzen ve funkci velitele této divize.

Dobytí Nikopole editovat

Od zahájení rusko-turecké války v roce 1877 se Schilder-Schuldner v ní aktivně podílel se svojí divizí a účastnil se dobytí Nikopole.

Podle plánu útoku na Nikopol 3. červencejul.[p 1] měla být pod velením generálporučíka Schilder-Schuldner vyslána kolona na levou stranu řeky Osăm. S cílem odříznout postavení nepřítele měla obejít komunikace z Orjachova do Plevenu. Plán útoku na pevnost Nikopol byl následující: na vnějším kraji levého křídle za řekou Osăm byl položen generálporučík Schilder-Schuldner se třemi pluky; napravo od něj pod osobním velením a rozkazy velitele sboru barona Krüdenera působily čtyři pluky s pěti bateriemi. Generál Schilder-Schuldner měl zahájit útok jako první a po překročení mostu přes Osăm se mělo celé pravé křídlo přesunout k předním tureckým opevněním a zaútočit na ně bodákovým útokem. Z rumunského břehu měl být útok podpořen odstřelováním pevnosti šesti bateriemi obléhacích děl.

Tento plán byl proveden jako při manévrech a vedl k výsledkům, které předčily všechna očekávání. V půl čtvrté ráno 3. července,jul.[p 1] jakmile se rozednilo, zazněl z levého křídla první dělostřelecký výstřel a kanonáda začala. Pět devítipalcových baterií (1. a 2. z 5. dělostřelecké brigády a 1., 2. a 3. z 31. dělostřelecké brigády) zahájilo palbu na nepřátelské baterie v předních opevněních ve vzdálenosti 1 800 sáhů. Navzdory vzdálenosti a opětované palbě Turků bylo v průběhu hodiny a půl umlčeno pět tureckých baterií. Pouze jedna turecká baterie schovaná za členitým terénem a stromy nemohla být zlikvidována a měla jistý vliv na další vývoj.

Mezitím vojska generála Schildera-Schuldnera pokračovala v postupu a obléhací dělostřelectvo z druhého břehu působilo strašlivou destrukci pevnosti i města. Ve městě vzplál požár. Ve 2 hodiny odpoledne oddíl Schilder-Schuldnera Turky z jejich opevněných pozic vytlačil a obsadil most přes Osăm. Touto akcí Schilder-Schuldner otevřel cestu úplnému dobytí Nikopole ruskými jednotkami, ale byl se svým oddílem stažen do zálohy a ponechán k ostraze mostu a předměstského opevnění.

Boje u Plevenu editovat

Podrobnější informace naleznete v článku Obléhání Plevna.

K dobytí Plevenu byly 8. červencejul.[p 2] odeslány tři pluky 5. pěší divize z IX. armádního sboru generálporučíka von Krüdenera: 17. archangelský pěší a 18. vologdský pěší, které tvořily 1. brigádu této divize a 19. kostromský pěší s příslušnými počty jezdectva a dělostřelectva pod celkovým velením náčelníka této divize, generálporučíka Schildera-Schuldnera.

8. červencejul.[p 2] bylo na město zaútočeno současně ze dvou stran: dva pluky 1. brigády ze severu a Kostroma s jednou osmičlennou baterií byl vyslán z jihu. Útok byl neúspěšný a strana musela ustoupit na východ po silnici vedoucí do Bjaly. Obrovské ztráty v prvním případě poblíž Plevenu a dokonce i neúspěch samotné bitvy lze částečně připsat skutečnosti, že generál Schilder-Schuldner vedl pěchotu k útoku v uzavřených kolonách.

V sovětské literatuře je uvedeno následující hodnocení akcí von Krüdenera a Schilder-Schuldnera během prvního útoku na Pleven: „Ofenzíva byla prováděna slabými silami operujícími z různých směrů; nedošlo k žádné interakci mezi severní a východní skupinou; velení podcenilo nepřítele a neposkytlo nezbytné rezervy na podporu vojsk; útočné akce Rusů byly omezeny hlavně na frontální útoky pěchoty tureckých opevnění; kavalérie nebyla použita k útoku na křídlo a týl nepřítele.“

Smrt editovat

Po obsazení Plevenu 28. listopadujul.[p 3] a dokončení s tím spojených záležitostí se Schilder-Schuldner se svou divizí ještě v zimě podílel na přechodu Staré planiny. Velel levé koloně vojsk západního odřadu generálporučíka Josifa Gurka, která se skládala z 9 praporů, 13 švadron a 32 děl. Zajišťoval pravé křídlo proti akcím tureckých sil z opevněného tábora poblíž dědiny Litakovo. Po překročení balkánských hor se podílel na osvobození Sofie. Ještě v zimě se podílel na čištění Thrákie od zbytků středoturecké armády a velel koloně postupující údolím řeky Topolnica. Následně se účastnil na dobytí Pazardžiku a se svojí jednotkou zahradil Sulejmanu pašovi ústupovou cesty do Adrianopole.

Zemřel Adrianopoli záhy po uzavření Sanstefanského míru 7. květnajul.[p 4] 1878.

Vyznamenání editovat

Ruská:[1]

Zahraniční:

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ a b 15. července podle v současnosti užívaného gregoriánského kalendáře.
  2. ↑ a b 20. července podle v současnosti užívaného gregoriánského kalendáře.
  3. ↑ 10. prosince podle v současnosti užívaného gregoriánského kalendáře.
  4. ↑ 19. května podle v současnosti užívaného gregoriánského kalendáře.

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Шильдер-Шульднер, Юрий Иванович na ruské Wikipedii.

  1. ↑ Список генералам по старшинству: исправлено (по 1-е ноября). Sankt Petěrburg: Военная типография, 1877. 1508 s. Dostupné online. Heslo Шильдер-Шульднер, Юрий Иванович, s. 450. (rusky) 

Literatura editovat

  • ISMAILOV, Eldar. Золотое оружие с надписью «За храбрость». Списки кавалеров 1788—1913. Moskva: Старая Басманная, 2007. 540 s. ISBN 9785903473052. (rusky) 
  • MILORADOVIČ, Grigorij A. Список лиц свиты их величеств с царствования императора Петра I по 1886 год. Černigov: Типография С.В. Кульженко, 1886. 208 s. Dostupné online. (rusky) 
  • Nekrology:
    • «Русский инвалид», 1878, № 109
    • «Голос», 1878, № 127
  • POLOVCOV, Alexandr A. Русский биографический словарь. Том 23: Шебанов - Шютц. Sankt Petěrburg: Императорское Русское Историческое Общество, 1911. 557 s. Dostupné online. S. 289. (rusky) 
  • REDAKCE ČASOPISU. Генерал-лейтенант Ю. И. Шильдер-Шульднер. Всемирная иллюстрация. 1878, Приложение Иллюстрированная хроника войны, № 77, s. 214–215. (rusky) 
  • ROSTUNOV, Ivan I.; AČKASOV, Valerij I.; BARBASOV, A. P.; MITEV, Jono; VINGRADOV, V. I. Русско-турецкая война 1877—1878. [s.l.]: Воениздат Союза ССР, 2010. 263 s. (rusky) 
  • Список генералам по старшинству: Исправлено по 1 августа. Sankt Petěrburg: Военная типография, 1872. 992 s. Dostupné online. Heslo Шильдер-Шульднер, Юрий Иванович, s. 566–567. (rusky) 
  • STARČEVSKIJ, A. A. Памятник Восточной войны 1877—1878 гг.. Sankt Petěrburg: Типография Б. Г, Лизольского, 1878. 490 s. Dostupné online. (rusky) 
  • VOLKOV, Sergej. Генералитет Российской империи. Энциклопедический словарь генералов и адмиралов от Петра I до Николая II.. Том II. Л—Я. [s.l.]: Центрполиграф, 2010. 831 s. ISBN 978-5-227-02055-0. (rusky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jurij_Schilder-Schuldner&oldid=22791794“