Heinrich von Keil

Heinrich Rudolf Vinzenz rytíř von Keil (15. ledna 1829 Opava – 1. února 1911 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1848, vyznamenal se během revolučních let 1848–1849 a v roce 1855 byl povýšen do šlechtického stavu. Jako vyšší důstojník později působil u ženistů na různých místech monarchie a uplatnil se i jako pedagog. V armádě nakonec dosáhl hodnosti polního podmaršála (1884) a svou kariéru završil jako divizní velitel v Banja Luce a Lublani.

Heinrich von Keil
Velitel 28. pěší divize v Lublani
Ve funkci: 1886 – 1890
Předchůdce	Wilhelm von Reinländer
Nástupce	Franz von Watteck
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní podmaršál (1884), generálmajor (1879)
Narození	15. ledna 1829 Opava
Úmrtí	1. února 1911 (ve věku 82 let) Vídeň
Titul	rytíř
Děti	Franz von Keil
Profese	důstojník
Ocenění	Vojenský záslužný kříž (1866) Řád železné koruny 3. třídy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Erb Heinricha Keila při povýšení do stavu rytířů (1855)

Pocházel z rodiny, která v roce 1803 přesídlila z Ratiboře do Opavy a později v 19. století patřila k významným průmyslnickým klanům v oblasti kovoprůmyslu na Ostravsku. Narodil se jako nejmladší syn Vinzenze Keila (1778–1836), který jako první z rodiny začal podnikat v oboru zpracování železa. Heinrich vstoupil do armády v roce 1848 a již během revolučních let 1848–1849 se vyznamenal v bojích v Uhrách. V roce 1850 byl povýšen na nadporučíka a sloužil v Krakově, později byl v hodnosti kapitána přeložen jako štábní důstojník k námořnímu úřadu v Pule (1855). Později působil u velitelství spolkové pevnosti v Mohuči, několik strávil u posádky ve Znojmě a uplatnil se mimo jiné jako pedagog na Technické vojenské akademii ve Vídni. V hodnosti majora působil na ženijním odboru ministerstva války a nadále vedl kurzy pro ženijní důstojníky. V roce 1874 byl povýšen na plukovníka a stal se velitelem ženistů v Krakově.

V roce 1879 byl povýšen do hodnosti generálmajora a jmenován šéfem ženijního štábu u zemského velitelství ve Vídni, kde byl od roku 1881 velitelem 20. pěší brigády. K datu 1. května 1884 získal hodnost polního podmaršála a převzal velení 13. pěší divize v Banja Luce. Jako velitel 28. pěší divize byl v roce 1886 přeložen do Lublaně. K datu 1. května 1890 byl penzionován a od té doby žil v soukromí ve Vídni.

Za zásluhy během revoluce 1848-1849 získal již ve dvaceti letech Řád železné koruny III. třídy a na základě řádových stanov byl v roce 1855 povýšen do šlechtického stavu s titulem rytíř. Za účast v prusko-rakouské válce se stal nositelem Vojenského záslužného kříže (1866). V zahraničí obdržel ruský Řád sv. Anny III. třídy s válečnou dekorací, dále byl komandérem italského Řádu koruny a velkodůstojníkem francouzského Řádu čestné legie.

Rodina

Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou se v roce 1861 stala Georgina von Brentano (1842–1867), po ovdovění se podruhé oženil v roce 1871 s Hermínou Zimburgovou (1848–1925). Z prvního manželství pocházel syn Franz (1862–1945), který sloužil u c. k. námořnictva a za první světové války dosáhl hodnosti admirála. Dcera Luisa (*1866) byla manželkou generála Ludwiga Matuschky. Z druhého manželství se narodil syn Heinrich Anton (1872–1948), který sloužil v armádě a za první světové války dosáhl hodnosti podplukovníka.

Heinrichův starší bratr Julius (1820–1860) rozvinul rodinné podnikatelské aktivity na Opavsku a Ostravsku, v další generaci byli bratři Heinrich (1856–1914) a Viktor (1860–1923) za zásluhy v oblasti průmyslu povýšeni do šlechtického stavu.

Odkazy

Literatura

• VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2015; Praha, 2011; s. 198–200 (heslo Keil) ISBN 978-80-904241-6-6