Fotografická kritika
Fotografická kritika je oblast umělecké tvorby[zdroj?] na hraně umělecké fotografie a uměnovědy.
Obsah editovat
Zabývá se výkladem a hodnocením fotografií z hlediska současnosti (včetně problémů sociálního a duchovního života), identifikuje a schvaluje[ujasnit] zásady kreativních fotografických směrů, má aktivní vliv na fotografický proces, stejně jako přímo na povědomí veřejnosti; je založena na teorii a dějinách fotografie, filozofie a estetiky. Jak s vývojem společnosti stoupají nároky na všechny oblasti lidské aktivity, je fotografická kritika založena již také na psychologii vnímání. Má často publicistický, badatelský charakter, propojený s žurnalistikou. Souvisí tak úzce s příbuznými vědami – historií, uměním, filosofií, sémiotikou , teorií komunikace, kognitivní psychologii ad.[zdroj?]
Historie editovat
Fotografická kritika se koncipovala téměř současně s vynálezem fotografie ve druhé polovině 19. století a do druhé poloviny 20. století prakticky neměla žádný zvláštní status odborného vzdělávání. Hlavním tématem fotografické kritiky bylo pochopení podstaty nového média a jeho místa mezi ostatními oblastmi umění. Mezi osobnosti, které zformovaly současný diskurs patří: Edgar Allan Poe,[zdroj?] Charles Baudelaire,[zdroj?] Walter Benjamin, Siegfried Kracauer, John Szarkowski, Victor Burgin, Susan Sontagová, Roland Barthes, Rosalind Krauss a další.
Od poloviny 20. století se fotografická kritika formuje jako zvláštní druh umění[zdroj?] a stala se z ní nezávislá profese v Americe i v Evropě.
České země editovat
Žánry fotografické kritiky editovat
Úkoly fotografické kritiky editovat
V souladu s klasicistní estetikou je fotografická kritika často vnímána jako „příkladné“ povolání, jehož posláním je poskytovat nestranné a na společných náladách nezaložené hodnocení práce, podpora nebo odsouzení autora, upozornění na některé „chyby“ a „krásy“ snímků a doporučení fotografií dalším divákům.
Současná fotografická kritika řeší problémy periodizace umění fotografie, zabývá se identifikací a studiem různých historických a geografických vzorů a studuje vztahy mezi fotografy a jinými druhy umění, přispívá k rozvoji teorie fotografie.
Z filozofického hlediska lze jako hlavní cíl kritiky rozlišovat systematické pojednání,[ujasnit] jehož cílem je pochopení podstaty fotografických médií a fotografické praxe, vzájemné interakce fotografického média s člověkem a společností, atd.
Na konci 20. století se fotografická kritika vykrystalizovala na samostatný druh literatury.
Počátek 21. století přináší obecně zvýšený důraz na kritické myšlení a v konkrétním vztahu k aktuální funkci "kritických muzeí" se očekává, že prezentace nejen umění bude prováděna s potřebnou mírou kritičnosti. Nové odborníky k tomu mají připravovat kurátorská studia, ale kurátorství není jediným a zřejmě ani optimálním postem pro rozvoj kritiky.
Metody fotografické kritiky editovat
Důležitou metodou fotografické kritiky je strukturní analýza zaměřená na systematické studium způsobu organizace metastruktury obrazu (viz kompozice), označující obecné trendy a povahu linií a ploch v obrazu, systém vizuálních vzorů, chromatických rysů obrazu, stejně jako spojení mezi metastrukturou obrazu a regulérního pole fotografického média.
Galerie editovat
