Egrisský hřbet
Egrisský hřbet (gruzínsky ეგრისის ქედი, Egrisis kedi), též Samagrelský hřbet (gruzínsky სამეგრელოს ქედი, Samagrelos kedi) nebo Megreľský hřbet[3] je horský hřeben v západní Gruzii, součást Centrálního Velkého Kavkazu. Ze západu jej obklopuje soutěska řeky Inguri, na severu je hřebenem Chereli propojen se Svanetským hřebenem, z východu jej ohraničuje soutěska řeky Cchenisckali a na jihu na něj navazují vápencové masivy Centrálního Velkého Kavkazu. Hřeben se táhne přibližně latitudinálním směrem v délce přibližně 60 km, v největší šířce má přibližně 30 km. Střední část hřbetu je prohnuta k severu díky zpětné erozi řek Techuri a Chobi. Nejvyšším vrcholem na samotném hřbetu je 3174 m vysoký Cekuri ve východní části hřbetu, v západní části hřbetu je nejvyšším vrcholem 3111 m vysoký Lakumuraš-Dudi.[1] V rozsoše, která vybíhá z hlavního hřbetu na jih, je i několik vyšších vrcholů – sovětské topografické mapy 1 : 50 000 zaznamenávají bezejmenný vrchol s výškou 3255 m a horu Čitagvala s výškou 3226 m.[2]
Egrisský hřbet ეგრისის ქედი [Egrisis kedi] | |
---|---|
Hřbet Egrisi od jezera Tobavarčchvili | |
Nejvyšší bod | 3174[1] nebo 3255[2] m n. m. (Cekuri[1] nebo bezejmenný[2]) |
Délka | 60[1] km |
Šířka | 30[1] km |
Nadřazená jednotka | Velký Kavkaz |
Sousední jednotky | Svanetský hřeben, Vápencové masivy Centrálního Velkého Kavkazu |
Podřazené jednotky | Chereli |
Světadíl | Asie (nebo Evropa [p 1]) |
Stát | Gruzie |
Horniny | bazalt, dacit, tufit, lávová brekcie, pískovec, jílovec, slepenec, jílová břidlice[1] |
Povodí | Inguri, Rioni, Chobi, |
Souřadnice | 42°47′24″ s. š., 42°25′16″ v. d. |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Geologie editovat
Pohoří je tvořeno středně jurskými horninami vulkanického a sedimentárního původu. Zatímco hřbetnice a jižní svahy jsou tvořeny porfyrickými sériemi stupně stupně Bajocian (bazaltické a dacitové lávy, lávové brekcie, tufity, tufokonglomeráty, pískovce a jílovce) , severní a východní části hřbetu tvoří podložní spodně a středně jurské pískovce, prachovce a jílové břidlice. Ostrůvkovitě vystupují i křídové horniny (vápence, kvarcity, slepence). Reliéf hřbetu je částečně inverzní, porfyrické série stupně Bajocian mají synklinální charakter.[1][4]
Reliéf editovat
Reliéf pohoří byl zejména ve výškách nad 2500 m formován činností ledovců. V současné době jsou malé karové ledovce vyvinuty v západní části hřbetu jak na jeho severních, tak na jeho jižních svazích. Je to dáno blízkostí Černého moře a tedy dostatkem zimních srážek. V pleistocénu bylo pohoří zaledněno výrazněji. Délka ledovců dosahovala 4–6 km a jejich jazyky stékaly do výšek 1800 – 1900 m n. m.,[1] v některých případech dokonce až 1350 m n. m.[5] Hrana karů, která udává výšku tehdejší sněžné čáry, je ve výškách kolem 2000 metrů. Nejdelší ledovec, který stékal do údolí řeky Chobi, měl plochu 8 km2, délku 6,4 km a končil ve výšce 1800 m n. m.[5] Pleistocenní ledovce po sobě zanechaly kary, karlingy, strmé stěny a zachovalé morény. Některé kary jsou vyplněny karovými jezery, z nichž největší je jezero Tobavarčchili.[1]
Dále je reliéf pohoří formován erozní činností řek, které vytvořily v porfyritech údolí ve tvaru písmene V zahloubená o 1000 – 1500 m. Hlavní vodní toky jsou vůči morfostruktuře subsekventní (protínají geologické struktury napříč) a jejich přítoky resekventní (jdou ve směru geologických struktur a zlomových linií).[1]
Podnebí editovat
Na jižníh svazích pohoří naprší ročně nad 2000 mm srážek, přičemž na nejvyšších vrcholech může roční srážkový úhrn přesáhnout 3000 mm. Úhrny srážek na severních svazích pohoří dosahují 1500 – 2000 mm. V zimních měsících je pohoří pokryto sněhovou pokrývkou o mocnosti přes 2 metry, v nejvyšších partiích pak 3–5 metrů.[6]
Vegetace editovat
V pohoří se nachází značná část gruzínských deštných lesů mírného pásma. Svahy jsou ve výškách do 1200 m pokryty kolchidskými opadavými lesy, tvořenými duby, buky, kaštanovníky a habry, ve výškách nad 1200 m převládají jehličnaté lesy tvořené kavkazskou jedlí a smrkem východním. Na několika lokalitách pohoří roste endemická a ohrožená bříza betula megrelica. Hranice lesa je okolo 2100 m n. m., nad ní se nachází subalpinské a alpinské louky.[6]
Odkazy editovat
Poznámky editovat
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Egrisi Range na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h i j TIELIDZE, Levan. Geomorphology of Georgia. Cham: Springer, 2019. 289 s. ISBN 978-3-319-77763-4. S. 130–132. (anglicky)
- ↑ a b c Topografická mapa 1 : 50 000, list K38-037-3. [s.l.]: Generální štáb SSSR Dostupné online. (rusky)
- ↑ VOTÝPKA, Jan. Fyzická geografie Sovětského svazu. Praha: SPN, 1982. S. 249.
- ↑ Geologická mapa 1 : 200 000 K-38-VII. [s.l.]: VSEGEI, 1959. Dostupné online. (rusky) Archivováno 11. 3. 2022 na Wayback Machine.
- ↑ a b GOBEJISHVILI, Ramin; LOMIDZE, Nino; TIELIDZE, Levan. Late Pleistocene (Würmian) Glaciations of the Caucasus. In: EHLERS, Jürgen; GIBBARD, Philip; HUGHES, Philip. Quaternary Glaciations – Extent and Chronology: A Closer Look. Amsterdam: Elsevier ISBN 978-0-444-53447-7. DOI 10.1016/B978-0-444-53447-7.00012-X. S. 141–147. (anglicky)
- ↑ a b MARUAŠVILI, L. ეგრისის ქედი (Egrisský hřbet). In: ქართული საბჭოთა ენციკლოპედია, ტ. 4 (Gruzínská encyklopedie, svazek 4). Tbilisi: [s.n.], 1979. (gruzínsky)
Externí odkazy editovat
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Egrisský hřbet na Wikimedia Commons