Družina československých válečných poškozenců
Družina československých válečných poškozenců byla organizace sdružující válečné invalidy, která vznikla v roce 1919 přejmenováním organizace Družina válečných invalidů zemí koruny svatováclavské vzniklé v roce 1917. Zanikla v roce 1952 sloučením několika obdobných spolků do Svazu československých invalidů.
Stanovy editovat
Tento spolek mohl používat svůj název buď v češtině – Družina československých válečných poškozenců, popřípadě německý – Vereinigung der čs. Kreigsbeschädigten mit dem Sitz in Prag. Jednalo se o spolek obecně prospěšný, nepolitický. Sídlem spolku byla Praha, jednací řečí byla čeština, slovenština, ale v osobním jednání a hlavně v písemném styku bylo možno používat i němčinu nebo maďarštinu. Působnost spolku se vztahovala na celou Československou republiku. Při svých jednáních, na různých slavnostech a sjezdech Družiny, také při pohřbech členů a účasti na různých slavnostech a o význačných státních svátcích a dnech používal svoji vlajku. Jednou za tři roky se konal valný sjezd Družiny a mohl být svolán kdekoliv v ČSR. Hlavním sídlem byla vojenská invalidovna v Praze-Karlíně.
Členem družiny mohl být každý válečný poškozenec v Československé republice, poválečný vojenský hrdina a pozůstalí po vojínech, jejichž smrt nastala následkem konání vojenské služby, ale i děti válečných poškozenců, které dovršily 18 let svého věku, žijící v Československé republice. O přijetí rozhodovalo představenstvo a každý člen platil zápisné a příspěvky. Při jejich neplacení, či pokud jednal člen proti snahám spolku nebo při jakémkoliv nečestném jednání mohl být ústředním výkonným výborem vyloučen.
Činnost editovat
Svým členům poskytoval spolek právní ochranu ve věcech týkajících se péče o válečné poškozence a při sporech, které vznikly z nároku na zákonné požitky. Pečoval o bezplatné poskytování veškerých léčebných a ortopedických pomůcek, pomáhal v domáhání se úhrady pro nemocné v domácím léčení či opatrování z veřejných prostředků. Zakládal a vedl sirotčince, útulky a ozdravovny pro válečné poškozence, členy a příslušníky jejich rodin. Pečoval o školení a výchovu válečných poškozenců a tím jim pomáhal zlepšovat jejich existenci a uplatnění na trhu práce. Dožadoval se pro své členy nebo skupiny o osvobození od daní a poplatníků, o prominutí zákonitého průkazu způsobilosti při zakládání různých živností výčepních, hostinských koncesí, družstevních, svépomocných a jiných ústavů, plakátovacích, čisticích atd. Domáhal se prvenství a přednostního práva pro válečné a poválečné poškozence a jejich děti při zadávání živnostenských prací, obchodů, služeb a zaměstnání vůbec. Domáhal se odejmutí prodejen tabáku (trafik) osobám, které na nich nebyly existenčně vázány a zadával je výhradně válečným poškozencům. Stejně tak usiloval o totéž při provozování kantýn a biografů. Zakládal a udržoval vlastní podpůrné fondy, jejichž účelem byla podpora členů v případě neštěstí, nemoci či úmrtí. Pečoval o hygienická zařízení bytů, eventuálně celých domů invalidních a vdovských v městech a podporoval družstevní stavebnictví válečných poškozenců. Organizoval dočasnou výměnu dětí chudých invalidů a vdov do zámožnějších rodin – zejména na venkov v období prázdnin; umísťoval je do léčebných ústavů a staral se také o jejich učební pomůcky a školné. Pečoval o kulturní a hospodářské zájmy svých členů a jejich dětí, spolupůsobil při akcích, které znamenaly sociální péči o poškozence, snažil se o součinnosti se stávajícími státními i soukromými orgány, které se zabývaly sociální péčí.
