Diimid siřičitý
Diimid siřičitý je anorganická sloučenina se vzorcem S(NH)2, diiminový derivát oxidu siřičitého. Samotná sloučenina je nestálá, ale její deriváty (S(NR)2, kde R je organická funkční skupina), jsou stálejší a používají se v organické syntéze.
| Diimid siřičitý | |
|---|---|
 Strukturní vzorec | |
| Obecné | |
| Systematický název | diimino-λ4-sulfan |
| Ostatní názvy | 2λ4-diazathia-1,2-dien |
| Funkční vzorec | HN=S=NH |
| Sumární vzorec | H2N2S |
| Identifikace | |
| PubChem | 336934 |
| SMILES | N=S=N |
| InChI | InChI=1S/H2N2S/c1-3-2/h1-2H |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 62,094 g/mol |
Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Organické deriváty editovat
Poměrně stálým derivátem je di-t-butyl-diimid siřičitý.[1] Připravuje se reakcí terc-butylaminu s chloridem siřičitým a rozkladem vzniklé sloučeniny o vzorci SN-t-Bu při 60 °C. K přípravě derivátů diimidu siřičitého lze také použít reakce fluoridu siřičitého s aminy. Další možností je transimidace disulfonylsulfodiimidu:
- S(NSO2Ph)2 + 2 RNH2 → S(NR)2 + 2 PhSO2NH2
N,N'-Bis(methoxykarbonyl)diimid siřičitý (MeO2C-N=S=N-CO2Me) se získává z methylkarbamátu.[2]
Struktura a reakce editovat
Deriváty diimidu siřičitého se podobají SO2; mají rovinná C–N=S=N–C centra s lomenými skupinami C–N=S a N=S=N a mnoho různých geometrií na vazbách N=S.[3]
Tyto sloučeniny jsou elektrofilní. Vstupují do Dielsových–Alderových reakcí s dieny.[1] Organolithné sloučeniny s nimi reagují na atomech síry za vzniku dusíkatých aniontů:
- R'Li + S(NR)2 → R'S(NR)(NRLi)
Z derivátů diimidu siřičtého lze působením amidů kovů připravit triimidové analogy siřičitanů:[4]
- 4 LiNHBu-t + 2 S(NBu-t)2 → 2 Li2S(NBu-t)3 + 2 t-BuNH2
Odkazy editovat
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sulfur diimide na anglické Wikipedii.
- ↑ a b Kresze, G.; Wucherpfennig, W., Organic synthesis with imides of sulfur dioxide, Angewandte Chemie International Edition in English 1967, volume 6, 149–167 DOI:10.1002/anie.196701491
- ↑ Günter Kresze; Hans Braxmeier; Heribert Münsterer. Allylcarbamates by the Aza-Ene Reaction: Methyl N-(2-Methyl-2-Butenyl)Carbamate. Organic Syntheses. 1987, s. 159. DOI 10.15227/orgsyn.065.0159.
- ↑ Enno Lork; Mews Ruëdiger; Makhmut M. Shakirov; Paul G. Watson; Andrey V. Zibarev. The first N-alkyl-N′-polyfluorohetaryl sulfur diimide. Journal of Fluorine Chemistry. 2002, s. 165–168. DOI 10.1016/S0022-1139(02)00047-7.
- ↑ Fleischer, R.; Stalke, D., A new route to sulfur polyimido anions S(NR)nm−: reactivity and coordination behavior, Coordination Chemistry Reviews 1998, 176, 431–450 DOI:10.1016/S0010-8545(98)00130-1