Dicrocoeliidae
Dicrocoeliidae je čeleď motolic.
 Dicrocoeliidae | |
|---|---|
.jpeg) | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | ploštěnci (Platyhelminthes) |
| Třída | motolice (Trematoda) |
| Čeleď | Dicrocoeliidae Looss, 1899 |
| Synonyma | |
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Popis a životní cyklus editovat
Motolice z čeledi Dicrocoeliidae vykazují tříhostitelské životní cykly, které jsou vázány na suchozemské prostředí. Dospělci představují endoparazity obojživelníků, plazů, ptáků i savců, přičemž většinou se lokalizují ve žlučových cestách a vývodu slinivky břišní, méně často pak ve střevech. Z vyloučených vajíček se, na rozdíl od řady dalších druhů motolic, nelíhne pohyblivá vodní larva miracidium; vajíčka s vyvinutými miracidiemi musí přímo pozřít mezihostitelský plž, v jehož těle pokračuje další larvální vývoj. Plže skrze jeho plášťovou dutinu opouštějí cerkarie, například v podobě slizové koule. Takto musí být pozřeny sekundárním mezihostitelem, kterým bývá hmyz, například mravenci. V těle sekundárního mezihostitele se cerkarie následně encystují do podoby metacerkarií, cyklus se opět uzavírá nákazou definitivního hostitele alimentární cestou.[1]
Především motolice kopinatá (Dicrocoelium dendriticum) se proslavila svou schopností manipulovat s chováním mezihostitelských mravenců, aby tak zvýšila šance, že budou spolu s nimi jejich metacerkarie pozřeny definitivním hostitelem, jimž bývají ovce. Když mravenec pozře slizovou kouli s cerkariemi, většina se jich opouzdří, ale alespoň jedna se usadí v ganglionu mravence, kde může měnit jeho chování: infikovaný mravenec zůstává – vyjma nejteplejších částí dne – zakousnutý do stébla trávy a snáze tak může dojít k jeho spasení ovcemi. Ačkoli neencystovaná cerkarie uhyne, z hlediska evoluční biologie se jedná pouze o pseudoaltruismus, protože ostatní cerkarie, kterým pomáhá se prosadit, jsou jejími genetickými kopiemi (vznikají nepohlavním rozmnožováním).[2][3]
Význam editovat
Ve veterinární parazitologii nabývají největšího významu dicrocoelidní motolice přežvýkavců. Jde především o zástupce rodů Dicrocoelium (D. dendriticum Rudolphi 1819; D. chinensis Tang & Tang, 1978; D. hospes Looss, 1907; D. orientale Sudarikov & Ryjikov, 1951; a D. petrowi Kassimov, 1952), Eurytrema (E. cladorchis (Chin, Li & Wei, 1965); E. coelomaticum (Girad & Billet, 1892); E. pancreaticum (Janson, 1889); a E. procyonis Delton, 1942) a Platynosomum (P. fastosum Kossack, 1910). V závislosti na druhu jsou tyto motolice rozšířeny prakticky celosvětově, včetně izolovaných ostrovních stanovišť, jako je Madagaskar (v případě E. pancreaticum).[4]
Atypickým hostitelem může být i člověk (např. pro D. dendriticum). Průběh nákazy je podobný jako u infekcí motolicemi rodu Clonorchis a Opisthorchis, ačkoli obvykle probíhá v mírnější formě.[1]
Přehled rodů editovat
Na základě Fauna Europaea 2012:[4]
- Athesmia Looss, 1899
- Brachydistomum Travassos, 1944
- Brachylecithum Shtrom, 1940
- Brodenia Gedoelst, 1913
- Conspicuum Bhalerao, 1936
- Corrigia Shtrom, 1940
- Dicrocoelium Dujardin, 1845
- Euparadistomum Tubangui, 1931
- Eurytrema Looss, 1907
- Lutztrema Travassos, 1941
- Lyperosomum Looss, 1899
- Paradistomum Kossack, 1910
- Platynosomum Looss, 1907
- Prosolecithus Yamaguti, 1971
- Pseudoparadistomum Roca, 2003
- Skrjabinus Bhalerao, 1936
- Stromitrema Skrjabin, 1944
- Unilaterilecithum Oschmarin in Skrjabin and Evranova (1952)
- Zonorchis Travassos, 1944
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b VOLF, Petr; HORÁK, Petr. Paraziti a jejich biologie. Praha: Triton, 2007. ISBN 9788073870089, ISBN 8073870088. S. 169–170.
- ↑ ZRZAVÝ, Jan; MIHULKA, Stanislav; STORCH, David; BURDA, Hynek; BEGALL, Sabine. Jak se dělá evoluce : labyrintem evoluční biologie. 4. vyd. Praha: Dokořán, Argo 479 s. ISBN 978-80-7363-763-7, ISBN 80-7363-763-4. OCLC 982100649 S. 154–156.
- ↑ FLEGR, Jaroslav. Evoluční biologie. 2., opr. a rozš.. vyd. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1767-3, ISBN 80-200-1767-4. S. 114–115.
- ↑ a b MANGA-GONZÁLEZ, M. Yolanda; FERRERAS, M. Carmen. Dicrocoeliidae Family: Major Species Causing Veterinary Diseases. Příprava vydání Rafael Toledo, Bernard Fried. Cham: Springer International Publishing Dostupné online. ISBN 978-3-030-18616-6. DOI 10.1007/978-3-030-18616-6_10. S. 279–319. (anglicky) [Zdroj zahrnuje životní cykly veterinárně významných taxonů].
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dicrocoeliidae na Wikimedia Commons 
Taxon Dicrocoeliidae ve Wikidruzích
