Deuteronomistická škola
Termínem Deuteronomistická škola se v biblistice označuje škola či skupina teologicky i časově příbuzných písařů, autorů a redaktorů několika knih Starého zákona. Svůj název odvozuje od Deuteronomia, které je o něco starší než knihy deuteronomistického korpusu[zdroj?] a tvoří jejich ideovou základnu. Právě podle principů vyjádřených v Deuteronomiu o něco málo pozdější autoři sepsali nebo zredigovali texty, které na Deuteronomium navazují, rozvíjejí je a aplikují jeho teologii na skutečné dějiny.
Deuteronomistické dějiny editovat
Deuteronomická škola je autorem v prvé řadě tzv. deuteronomistického dějepisného díla. Jedná se o celek historických knih popisujících dějiny Izraele (viz Starověké dějiny Židů od vstupu do zaslíbené země (tj. od událostí popsaných v Deuteronomiu) až do zániku Izraelského a o něco později i Judského království. Knihy vznikaly buď v době babylonského zajetí nebo velmi krátce po něm, tj. pravděpodobně v druhé polovině 6. století př. n. l. Jedná se o následující knihy: Kniha Jozue, Kniha Soudců, 1. kniha Samuelova, 2. kniha Samuelova, 1. kniha královská, 2. kniha královská.
Deuteronomističtí autoři zpracovávají ve svých knihách mnoho starších tradic a spojují je tak, aby vytvořili jeden více méně souvislý obraz dějin Izraelského národa. Jejich hlavním úmyslem je při tom zdůraznit, jak mohlo dojít k národní katastrofě zániku obou monarchií a k vystěhování národa do cizí země, když Bůh zaslíbil otcům Izraele ochranu a požehnání. Odpověď lze podle deuteronomistů spatřit v nevěrnosti Izraelitů Boží smlouvě. Smlouva uzavřená v Deuteronomiu je smlouva dvoustranná: Bůh i lid se zavazují plnit její podmínky. Zatímco Bůh byl vždy a stále věrný, lid neustále hřešil a smlouvu porušoval. Proto ho nakonec Bůh opustil a vydal do rukou nepřátel.
Deuteronomistické historické dílo tedy není „nestranné“, ale zpracovává starší materiály takovým způsobem, aby čtenáři vyzdvihlo jistý aspekt dějin Izraele, tj. aspekt jeho hříšnosti, která vedla k jeho zavržení a zániku. V rámci Starého zákona však je doplněno pozdějšími texty, které jsou svědky obnovení národa po babylonském zajetí.
Principy deuteronomistické historiografie editovat
Deuteronomisté svého cíle dosahují zdůrazňováním několika silných aspektů. Těmi jsou následující:
Král a vůbec instituce monarchie je nazírána velmi negativně (na rozdíl např. od soudobých žalmů, kde král je zcela zřejmě prostředníkem Boží milosti). Když deuteronomisté v 1. knize Samuelově popisují ustavení monarchie, popisují ji jako něco, co si lid vymohl proti přání a vůli Boha, jen proto, aby se podobal ostatním okolním národům (srov. 1 Sam 8–10). Z celé řady izraelských a judských králů jsou pozitivně hodnoceni jen tři: David, který je prototypem krále (i když David zhřešil, uměl se kát a přijmout Boží trest), Chizkijáš a Jóšijáš (neboť se zasadili o náboženskou reformu, která byla úzce spojena s deuteronomickými principy). Všichni ostatní jsou hodnoceni jako ti, „kteří nekráčeli ve stopách svého otce Davida a činili to, co je zlé v Hospodinových očích“). Tím autoři zdůrazňují hříšnost nejen královu, ale v osobě krále-svůdce lidu i neustálou hříšnost celého národa. Prototypem „hříšného krále“ je většinou Jarobeám I.
Proroci jsou chápáni jako nástroj, kterým se Bůh snažil celou dobu dějin národa povolat svůj lid na správnou cestu a napomínat ho. Avšak Izraelité proroky neposlouchali, zakazovali jim prorokovat, bili je a zabíjeli. Tím odmítali nikoli jen proroky, ale samotného Boha, jehož prostředníkem byli. Prorokem par excellence je pro deuteronomisty Jeremjáš, poslední prorok před pádem Judy a před zajetím. Na něm autoři příkladně ukazují násilný a těžký úděl Božího proroka.
Lid je v moci svého krále a jím je neustále sváděn ke hříchu. Dějiny lidu jsou dějinami sociálního bezpráví, náboženské nevěrnosti, modloslužby, nekajícnosti. Lid neustále tíhne k tomu, aby si stavěl různé svatyně a klaněl se různým bohům. Velmi příkladně to ukazuje především kniha Soudců.
Redakce prorockých knih editovat
Kromě historického cyklu (a různých menších či větších dodatků v jiných knihách) mají deuteronomisté na svědomí i sebrání výroků předexilních proroků (Ámos, Ozeáš, Micheáš, Izajáš, Jeremjáš a další), jejich doplnění a konečnou redakci. K této redakci a k vydání textů prorockých knih došlo podobně jako v případě deuteronomistického díla na konci 6. století př. n. l. Deuteronomisté se zabývali těmito výroky proto, že osoba proroka pro ně byla velmi důležitá (viz výše). Můžeme tedy v jistém smyslu považovat prorocké knihy (z hlediska deuteronomistů) jako „dodatek“ nebo „přílohu“ k historiografickému cyklu, který dokládá, jak Bůh svůj lid varoval a snažil se ho přimět k obrácení skrze kázání svých proroků.
