Dějiny bankovnictví
Bankovnictví má historii trvající tisíce let. Ta od svého vzniku korelovala s dějinami peněz a potřebou směny výrobků a služeb, postupně získala svou nynější formu, legislativu, která jej upravuje; a v posledních několika stoletích plejádu bankovních produktů, které mohou jednotlivci i korporace využívat.
Starověk editovat
Nejstarší instituce vykazující funkce banky byly pravděpodobně chrámy různých starověkých kultur, které sahají až do 3. tisíciletí před n. l. Vklady tvořilo obilí, domácí zvířata a později drahé kovy ve formě mincí. Je možné, že proces půjčky časově předcházel vzniku peněz.
Babylon editovat
Nejstarší nalezené záznamy půjček pocházejí z 18. století př. n. l. z Babylónské říše. Dávali je duchovní tamním obchodníkům. V době Chammurapiho zákoníku bylo bankovnictví dostatečně rozvinuto na to, aby našlo místo v tehdejších zákonech, které proces půjček upravovaly.
Egypt editovat
V Egyptě kromě zlata a jiných drahých kovů ve formě peněz používalo obilí a sýpky plnily funkci bank. Když byl později Egypt pod nadvládou Řeků (332–30 př. n. l.) tyto sýpky transformoval do sítě státních „obilných bank“ se sídlem v Alexandrii. Protože obilí bylo uznávaná komodita po celém Egyptě (a nejen v něm), a pro depozitory bylo jedno, do jaké sýpky svůj „obilný vklad“ vloží a z jaké si jej (oni nebo ti, kteří tento obilný kredit od nich koupili) později vyzvednou, rozvíjel tento systém kreditní bankovnictví ještě víc.
Řecko editovat
V antickém Řecku doznalo bankovnictví dalšího posunu. Půjčky částečně přešly z duchovních v tamních chrámech též na soukromé nebo městem placené osoby a vedle půjčky spatřily světlo světa takové „bankovní produkty“ jako úvěr, peněžní vklady, směna cizích peněz a posouzení pravosti přinesených mincí.[1] První starověký bankéř, o kterém máme záznamy, je Pythius, jenž se půjčování věnoval v 5. století př. n. l. na poloostrově Malá Asie. Známý je též o století novější příběh Pasióna, původně otroka, později váženého Athéňan, kterému podnikání v tomto oboru přineslo svobodu i bohatství. Během jeho doby se (stejně jako i v jiných kulturách kolem Středozemního moře) začalo více objevovat „kreditní“ bankovnictví a dokonce předchůdce kreditní poukázky na výběr peněz v „síti“ některých tehdejších městských států starověkého Řecka, eliminující tak nutnost převážet mezi nimi peníze fyzicky a stát se terčem lupičů. V druhé polovině 3. století př. n. l. se začalo prosazovat tehdejších starořeckých bankovních center na ostrově Dévos, jehož význam později, s úpadkem Kartága a Koryntu ještě vzrostl a stal se modelem pro bankovnictví ve starověkém Římě.
Řím editovat
Od roku 326 př. n. l. platil zákon, podle nějž se občan, který nedokázal splácet dluhy svému věřiteli, stal jeho otrokem.
Středověk editovat
Ve 8. – 9. stol. se začíná rozvíjet obchodování směrem hlouběji do vnitrozemí evropského kontinentu. Od začátku 12. stol. dochází k postupnému sdružování obchodníků z jedné rodiny – jde o vznik tzv. obchodních společností schopných financovat rozsáhlejší projekty. V polovici 13. století začínají nejvýznamnější italské městské státy razit mince.
Novověk editovat
Roku 1609 byla v Amsterdamu založena první novodobá banka – Amsterdamská banka. Jejím úkolem bylo měnit a z trhu stahovat nekvalitní mince. Kromě vkladů prováděla směnečné transakce, až později dávala úvěry. Její klienti mohli využívat bezhotovostních plateb.[2][3]
Odkazy editovat
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of banking na anglické Wikipedii.
- ↑ (anglicky) Cohen, Edward: Athenian Economy and Society: A Banking Perspective (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1992) ISBN 0-691-03609-8
- ↑ HROCH, Miroslav, a kolektiv. Encyklopedie dějin novověku 1492–1815. 1. vyd. Praha: Libri, 2005. 415 s. ISBN 80-7277-246-5. S. 21.
- ↑ VAN DER HORST, Han. Dějiny Nizozemska. Praha: Lidové noviny, 2005. 667 s. ISBN 80-7106-487-4. S. 181.
Externí odkazy editovat
- (slovensky) Svetové a domáce dejiny bankovníctva
