Chlorid železnatý

chemická sloučenina

Chlorid železnatý (chemický vzorec FeCl2) je chemická sloučenina železa a chloru. V bezvodém stavu se jedná o pevnou našedlou látku. Z vodných roztoků krystalizuje jako tetrahydrát v podobě zeleně zbarvených krystalů. Existuje i dihydrát, avšak tetrahydrát je nejčastější v laboratoři užívanou formou chloridu železnatého.

Chlorid železnatý
Kuličkový model krystalu chloridu železnatého
Kuličkový model krystalu chloridu železnatého
Obecné
Systematický názevchlorid železnatý
Latinský názevFerrosi chloridum
Ferrum chloratum oxydulatum
Anglický názevIron(II) chloride
Německý názevEisen(II)-chlorid
Sumární vzorecFeCl2
Vzhledžlutozelený prášek nebo krystaly
zelený prášek nebo krystaly (hydráty)
Identifikace
Registrační číslo CAS7758-94-3
16399-77-2 (dihydrát)
13478-10-9 (tetrahydrát)
PubChem24458
Číslo RTECSNO5400000
Vlastnosti
Molární hmotnost126,753 g/mol
162,784 g/mol (dihydrát)
198,814 g/mol (tetrahydrát)
234,845 g/mol (hexahydrát)
Teplota tání677 °C
120 °C (dihydrát)
105 °C (tetrahydrát)
Teplota varu1 021 °C
Teplota dehydratace90 °C (- 2 H2O, tetrahydrát)
Hustota3,162 g/cm3
2,358 g/cm3 (dihydrát)
1,96 g/cm3 (tetrahydrát)
Index lomunDa= 1,567
nDc= 1,564
Rozpustnost ve vodě49,7 g/100 g (0 °C)
62,33 g/100 g (10 °C)
64,39 g/100 g (20 °C)
73,0 g/100 g (50 °C)
105,7 g/100 g (100 °C)
dihydrát
155,56 g/100 g (77 °C)
160,19 g/100 g (90 °C)
166,47 g/100 g (100 °C)
tetrahydrát
145,9 g/100 g (13 °C)
151,94 g/100 g (20 °C)
197,48 g/100 g (50 °C)
222,74 g/100 g (60 °C)
255,92 g/100 g (70 °C)
416,3 g/100 g (100 °C)
hexahydrát
160,04 g/100 g (0 °C)
209,85 g/100 g (10 °C)
226,87 g/100 g (12 °C)
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
methanol
ethanol
aceton
diethylether (ne)
Měrná magnetická susceptibilita1,27×10−6 cm3g−1 (16 °C)
755×10−6 cm3g−1 (20 °C)
Struktura
Krystalová strukturašesterečná (α)
klencová (β)
jednoklonná (dihydrát)
jednoklonná (tetrahydrát)
Koordinační geometrieosmistěnná
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°−341,9 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt339 J/g
Entalpie varu ΔHv990 J/g
Entalpie rozpouštění ΔHrozp−628 J/g
Standardní molární entropie S°118,0 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°−302,4 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp0,604 8 JK−1g−1
Bezpečnost
GHS07 – dráždivé látky
GHS07
[1]
Varování[1]
R-větyR22 R36/38
NFPA 704
0
3
0
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příprava editovat

 
Chlorid železnatý

Laboratorně ho lze připravit reakcí železa s kyselinou chlorovodíkovou v inertní atmosféře. Je možné jej také připravit redukcí zahřátého chloridu železitého vodíkem. Alternativní metodou přípravy FeCl2 je redukce chloridu železitého chlorbenzenem:

2 FeCl3 + C6H5Cl → 2 FeCl2 + C6H4Cl2 + HCl

Průmyslově se získává zpracováním odpadů, jež vznikají při výrobě oceli působením chlorovodíku.

Reaktivita editovat

Chlorid železnatý je poměrně reaktivní, čemuž nasvědčuje i fakt, že se poměrně snadno oxiduje již stáním na vzduchu na červenohnědý chlorid železitý. Je schopný reagovat s velkým počtem ligandů za tvorby komplexních sloučenin. Reaguje s chloridy alkalických kovů za vzniku tetrachlorželeznatanů: M2[FeCl4].FeCl2

Využití editovat

Přestože je chlorid železnatý relativně dostupnou sloučeninou, je jeho využití poměrně omezené. Způsobeno je to hlavně jeho nestálostí na vzduchu. Z toho důvodu se častěji využívá síran železnatý, který je na vzduchu stabilnější. Nejčastěji se chlorid železnatý využívá v laboratoři při přípravě komplexních sloučenin železa. Dále je využíván v organické syntéze jako redukční činidlo. Průmyslově se jej využívá při čištění odpadních vod, kde se využívá zejména při odstraňování toxických chromanů.

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iron(II) chloride na anglické Wikipedii.

  1. a b Ferrous chloride. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura editovat

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 
  • J. Kameníček, Z. Šindelář, R. Pastorek, F. Kašpárek: Anorganická Chemie, Nakladatelství UPOL, 2006
  • F. A. Cotton, G. Wilkinson: Anorganická chemie, Academia Praha, 1973

Externí odkazy editovat