Wikipedie

Chatyň

běloruská vesnice v Minské oblasti vypálená nacisty v roce 1943

Chatyň (bělorusky/rusky Хатынь) je zaniklá obec v Bělorusku, v Minské oblasti.[1] V roce 1943 měla 157 obyvatel.

Chatyň
Poloha
Souřadnice54°20′4″ s. š., 27°56′37″ v. d.
Nadmořská výška244 m n. m.
StátBěloruskoBělorusko Bělorusko
Chatyň
Chatyň
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel161 (1943)
Správa
Statuszaniklá obec
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sousoší „Nepokořený člověk“ sochaře S. I. Selichanova (1969) v centru památníku vypálené obce Chatyň

Během druhé světové války 22. března 1943[1] obec přepadly oddíly zejména ukrajinských, ale i místních kolaborantů a jednotek Waffen-SS. Všichni obyvatelé byli upáleni zaživa ve stodole obložené slámou. Smrti ve stodole uniklo 7 dětí a jeden dospělý. Obec po skončení války nebyla obnovena.

Masakr editovat

Předehra editovat

Po obsazení Běloruska nacistickými vojsky se v rozsáhlých oblastech postupně rozvinulo partyzánské hnutí, proti němuž se německá moc snažila zakročit. 22. března 1943 byl konvoj motorových vozidel 1. kompanie 118. praporu Schutzmannschaft zasažen partyzánskou palbou asi 6 km západně od obce. Při přepadení zahynuli čtyři důstojníci včetně velitele jednotky, německého kapitána Hanse Woellkeho.[2] 118. prapor následně napadl blízkou obec Kozyry a zavraždil zde 30 lidí, kteří v lese připravovali dřevo.[3]

Vypálení obce editovat

V odpoledních hodinách kolem 14:00 jednotky 118. pomocného policejního praporu Schutzmannschaftu, s podporou 2. brigády SS Dirlewanger[1] obklíčili obec. Policejní prapor tvořili dobrovolníci různých národností, Ukrajinci, Bělorusové, Lotyši a Litevci. Následně začali vyhánět všechny obyvatele obce ze svých domů a shromažďovat je ve stodole, kterou obložili slámou, uzavřeli a zapálili. V davu následně propukla panika a lidé se pokusili vyrazit vrata stodoly. Hořící lidé vybíhající ze stodoly však byli zabiti palbou z kulometu. Zahynulo 149 lidí, včetně 75 dětí do 16 let.[1] Obec byla následně vyrabována a vypálena do základů. Bylo vypáleno 26 domů i s užitkovými stavbami.[4]

Masakr pouze „zázrakem“ přežilo 8 lidí. 3 děti – Vladimir Jackevič, jeho sestra Soňa a Alexandr Želobkovič se při přepadení vesnice skryly.[5] Sedmiletý Viktor Želobkovič přežil požár ve stodole přikrytý mrtvým tělem své matky. Dvanáctiletý Anton Baranovskij ležel mezi mrtvými zasaženými palbou z kulometu se zraněnou nohou a předstíral mrtvého. Jediným dospělým, který přežil, byl šestapadesátiletý kovář Juzif Kaminskij, popálený a zraněný se probral ve spálené stodole po odchodu nacistů. Mezi spálenými údajně našel svého těžce raněného syna, který však zemřel v jeho náručí. Dvěma popáleným dívkám Marii Fedorovičové a Julii Klimovičové se podařilo uniknout z hořící stodoly a doběhnout do lesa, kde se jich později ujali obyvatelé obce Chvorosteni. I tuto vesnici však nacisté vypálili a obě dívky zahynuly.[5]

Německé akce proti běloruským vesnicím v oblasti byly součástí protipartyzánské operace „Winterzauber“.

 
Památník se jmény vypálených běloruských vesnic

Vypálené obce editovat

Bělorusko (tehdy Běloruská sovětská socialistická republika) patřila mezi části Sovětského svazu, kterou nacisté okupovali jako jednu z prvních v průběhu léta 1941 a zároveň toto území téměř celé drželi až do začátku léta 1944. Z 9200 běloruských obcí bylo 5295 nacistickými jednotkami částečně nebo zcela vypáleno. 243 vesnic ve Vitebské oblasti bylo během války vypáleno dvakrát, 83 třikrát a 22 dokonce čtyřikrát nebo vícekrát. V Minské oblasti bylo dvakrát vypáleno 92 vesnic, třikrát 40 vesnic, 9 vesnic vypálila nacistická vojska čtyřikrát a 6 dokonce 5 a vícekrát. V Bělorusku zahynulo během německé okupace 2 230 000 lidí, tedy téměř čtvrtina tehdejšího obyvatelstva země.[6] Tyto ztráty přesahují ztráty USA, Spojeného království a Francie v celé druhé světové válce dohromady.

Památník editovat

5. července 1969 byl na místě vypálené obce odhalen památník, který má připomínat nacisty vypálené obce.[1] Tvoří ho jednoduché sochařské formy, které tvoří stručnou architektonickou kompozici s pamětními deskami, věčným ohněm a sousoším „Nepokořený člověk“. Sousoší bylo inspirováno osudem místního kováře Juzifa Kaminského, který přežil požár stodoly. Autory památníku jsou architekti J. M. Grado, V. P. Zankovič, L. M. Levin a sochař S. I. Selichanov. V roce 1970 za toto dílo získali Leninovu cenu.[7] Existují i spekulace, že místo pro památník mohlo být vybráno pro jazykovou podobnost s místním jménem Katyň, kde byly v roce 1940 zmasakrovány tisíce polských důstojníků příslušníky NKVD.[8] Podobnost mohla sovětským orgánům sloužit pro oklamání zahraničních delegací, mimo jiné i v případě návštěvy amerického prezidenta Richarda Nixona v roce 1974.[9] Památník navštívil i Fidel Castro, Rádžív Gándhí, Jásir Arafat nebo Ťiang Ce-min.

Trest editovat

Velitel jedné z čet 118. praporu Schutzmannschaftu, Ukrajinec Vasyl Meleško, byl odsouzen sovětským soudem za odpovědnost na vypálení obce a v roce 1975 byl popraven.[10] Náčelník štábu, Hryhorij Vasjura byl popraven v roce 1987. V Německu za tuto masovou vraždu nebyl nikdy nikdo potrestán.

 

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chatyň na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-09-03]. Heslo ХАТЫ́НЬ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-03. (rusky) 
  2. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/219876-v-beloruske-chatyni-upalili-naciste-zaziva-149-obyvatel-vcetne-75-deti/
  3. ↑ Genocide policy [online]. khatyn.by, 2005 [cit. 2016-03-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Žertvy Chatyni [online]. khatyn.by, 2005 [cit. 2016-03-22]. Dostupné online. (rusky) 
  5. ↑ a b Tragedia Chatyni [online]. khatyn.by, 2005 [cit. 2016-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-26. (rusky) 
  6. ↑ Genocide policy [online]. khatyn.by, 2005 [cit. 2016-03-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Chatyň. Boľšaja sovetskaja enciklopedia [online]. bse.sci-lib.com, rev. 2010 [cit. 2016-03-22]. Dostupné online. (rusky) 
  8. ↑ Dietrich Beyrau: The Long Shadow of the Revolution. Violence in War and Peace in the Soviet Union. In: Jochen Böhler et al. (Hrsg.): Legacies of Violence. Eastern Europe’s First World War. Oldenbourg, München 2014, S. 314.
  9. ↑ New York Times, 2. Juli 1974: Nixon Sees Khatyn, A Soviet Memorial, Not Katyn Forest
  10. ↑ V běloruské Chatyni upálili nacisté zaživa 149 obyvatel, včetně 75 dětí, 2016-03-22

Související články editovat

Literatura editovat

  • Bernd Boll: Chatyn 1943. In: Gerd R. Ueberschär (Hrsg.): Orte des Grauens. Verbrechen im Zweiten Weltkrieg. Primus-Verlag, Darmstadt 2003, ISBN 3-89678-232-0, S. 19–29.
  • Chatyn'. Tragedija i pamjat'. Dokumenty i materialy. NARB, Minsk 2009, ISBN 978-985-6372-62-2.
  • Jochen Fuchs, Janine Lüdtke, Maria Schastnaya: Stätten des Gedenkens in Belarus: Chatyn und Maly Trostinec. Teil 1: Chatyn. In: Gedenkstätten-Rundbrief. Nr. 138, 2007, ZDB 1195828-5, S. 3–10.
  • Christian Ganzer: Erinnerung an Krieg und Besatzung in Belarus'. Die Gedenkstätten „Brester Heldenfestung“ und „Chatyn'“. In: Babette Quinkert, Jörg Morré (Hrsg.): Deutsche Besatzung in der Sowjetunion 1941–1944. Vernichtungskrieg. Reaktionen, Erinnerung. Paderborn 2014, S. 318–334 (Text online).
  • Natallja V. Kirylava: Chatyn. Belarus', Minsk 2005, ISBN 985-010564-X.
  • Per Anders Rudling: The Khatyn Massacre in Belorussia: A Historical Controversy Revisited. In: Holocaust and Genocide Studies 26:1 (2012), S. 29–58.
  • Astrid Sahm: Im Banne des Krieges. Gedenkstätten und Erinnerungskultur in Belarus. In: Osteuropa. Jahrgang 58, Nr. 6/8, 2008, ISSN 0030-6428, S. 229–245.

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chatyň&oldid=22862539“