Cementování
Cementování nebo cementace je v metalurgii označení pro proces povrchového zušlechťování oceli tím, že se v povrchové vrstvě výrobku zvyšuje obsah uhlíku (do 0,25 %) resp. martenzitu, což pak umožňuje povrchové kalení. Nauhličená vrstva bývá cca 0,8 mm silná, hotový výrobek zůstává uvnitř houževnatý a na povrchu je tvrdý.[1] Cementování už běžně používali staří Římané. Objev je však starší, uvádí se, že technologie byla známa na Kavkaze už v 10. - 9. stol. př. n. l.[2] Oceli k cementování: uhlíkové, slitinové s přísadou Cr, Mn, Ni, atp., nízko a středně legované třídy 14 – 16.[3]
Technologie editovat
K dodávání uhlíku lze použít:
- cementační prášek, v němž se součástka žíhá při teplotě kolem 930 °C;
- rozpustné uhlíkaté látky, obvykle kyanidy; protože jsou většinou jedovaté, tento způsob se dnes už nepoužívá;
- uhlíkaté plyny, nejčastěji propan, butan nebo acetylen, smíšený s neutrální atmosférou, aby nevybuchl; tato metoda je v současnosti nejvíce používána;
- účinnost plynné cementace se zvýší, pokud se provádí ve vakuové peci při velmi nízkém tlaku uhlíkatých plynů.
Odkazy editovat
Související články editovat
Reference editovat
- ↑ Cementování [online]. [cit. 2023-03-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-03-04.
- ↑ Těrechova N. N. et al. 1997: Očerki po istorii drevněj železoobrabotki v vostočnoj Evropě. Moskva. (rusky)
- ↑ PLEINER, Radomír. Staré evropské kovářství. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu cementování na Wikimedia Commons - Galerie cementování na Wikimedia Commons
- Cementování Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine.
Literatura editovat
- J. Korecký, Cementování oceli. Praha 1957
- Ottův slovník naučný' nové doby', heslo Cementování kovů. Sv. 2, str. 871
