Braniborské koncerty

Braniborské koncerty (německy Brandenburgische Konzerte, BWV 1046–1051) je cyklus instrumentálních koncertů německého skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Braniborské koncerty patří k nejvýznamnějším dílům barokní hudby.

Braniborské koncerty / Brandenburgische Konzerte (BWV 1046–1051)
Autor díla Johann Sebastian Bach
Autor díla Johann Sebastian Bach
Napsánoasi 1718-1721
Žánrcyklus barokních koncertů
SkladatelJohann Sebastian Bach
Alternativní názvyBrandenburské koncerty, Six Concerts avec plusieurs instruments
Titulní stránka brandenburských koncertů

Historie editovat

 
Braniborský markrabě Kristián Ludvík

Tento cyklus, nazvaný původně „Six Concerts avec plusieurs instruments“ („Šest koncertů pro více nástrojů“), byl dokončen zřejmě v letech 1718-1721 v Köthenu. V roce 1721 byl věnován braniborskému markraběti Kristiánu Ludvíkovi, který Bachovu práci během krátkého setkání v Berlíně (1718/19) inicioval.

Název Braniborské koncerty použil poprvé v 70. letech 19. století známý Bachův životopisec a badatel Philipp Spitta.

Interpretace editovat

 
Zasvěcení Braniborského koncertu

Braniborské koncerty jsou, zejména pro náročnost koncertantních partů, považovány za jeden z vrcholů interpretačního umění a jsou dnes prestižní součástí repertoáru významných hudebních těles na celém světě.

Do poloviny 20. století se však jejich souborná provedení objevovala jen ojediněle, především zásluhou dirigentů, kteří do tradičního repertoáru soustavněji zařazovali i předklasická díla (např. Alfred Cortot, Adolf Busch, Hermann Scherchen, Otto Klemperer). Zlom nastal v následujících dvou desetiletích, kdy nebývalý zájem o starou hudbu přinesl s sebou také hledání cest k její historicky poučené interpretaci. Přirozeným východiskem se stal návrat k původnímu notovému textu a studium historických pramenů o dobové interpretační praxi. Stále se ovšem používaly převážně moderní nástroje, především proto, že úroveň poznatků o stavbě historických replik a o autentické technice hry neumožňovala dosáhnout esteticky uspokojivých řešení. Přesto zejména interpretace šedesátých let významně přispěla k objevení Bachova díla v jeho historickém kontextu a zásadním způsobem v tomto smyslu ovlivnila i hudební veřejnost.

Každé nastudování Braniborských koncertů bylo tehdy spojeno s řadou otázek, o nichž se zčásti diskutuje dodnes (např. velikost ansámblu, tempa, dynamika, realizace partů aj.). Stále zřetelněji se tak projevovaly rozdíly mezi „tradicionalisty“ (např. nahrávka Herberta von Karajana) a novou generací, ale i uvnitř jí samotné (Nicolas Harnoncourt, Gustav Leonhardt, Karl Richter, Karl Ristenpart a další).

I v Československu se první souborná nahrávka Braniborských koncertů vztahuje k tomuto průkopnickému období revivalismu předklasické hudby. Uskutečnila ji v letech 1964-5 Munclingerova Ars rediviva v koprodukci Supraphonu a americké Columbie. Sólistou v druhém koncertu byl tehdy již světově proslulý francouzský trumpetista Maurice André, v ostatních koncertantních partech vystoupili špičkoví čeští instrumentalisté, např. hornista Miroslav Štefek, flétnista František Čech, hobojisté Jiří Mihule a Stanislav Duchoň, fagotista Karel Bidlo, houslista Václav Snítil, kontrabasista a violonista František Pošta, cembalisté Viktorie Švihlíková a Josef Hála a další. Nahrávka byla oceněna prestižním francouzským časopisem Diapason a měla četné reedice v 70.-90. letech, kdy se poprvé objevila i na kompaktním disku. Po roce 2000 realizovaly další CD reedice některé zahraniční labely, u nichž je dosud v nabídce.

V 70. letech uskutečnila Ars rediviva novou soubornou nahrávku pro Československý rozhlas a v 80. letech Braniborské koncerty provedla na Pražském jaru. Do roku 2006, kdy vznikla zásluhou souboru Musica Florea první česká nahrávka na historické nástroje, byla Ars rediviva jediným českým ansámblem, který toto Bachovo dílo souborně nahrál a jako součást repertoáru mnohokrát koncertně provedl doma i v zahraničí.

Na historické nástroje se poprvé pokusil Braniborské koncerty souborně provést již v padesátých letech Jascha Horenstein s Komorním orchestrem Vídeňských symfoniků a o deset let později Nicolaus Harnoncourt se souborem Concentus Musicus Wien. Skutečný zlom přinesla však teprve sedmdesátá a osmdesátá léta (Gustav Leonhardt, S.a W.Kuijkenové; Trevor Pinnock, The English Concert). Vynikající nahrávky uskutečnili např. Christopher Hogwood (Academy of Ancient Music), Reinhard Goebel (Musica Antiqua Köln), Jordi Savall (Le Concert des Nations) a další specialisté v oblasti barokní hudby.

Struktura a instrumentace editovat

Každý z Braniborských koncertů má svou specifickou strukturu a instrumentaci. Nalezneme zde nejen prvky consortů (3. a 6. koncert), concerta grossa (mj. 2. koncert) a sólového concerta italského typu (4. a 5. koncert), ale i suity a fugy.

Koncert č. 2 F dur je součástí Sounds of Earth, hudby, která putuje jako poselství lidstva vesmírem.


Braniborský koncert č.1 F Dur editovat

pro 2 horny, 3 hoboje, fagot, housle, smyčce a continuo

Věty: (Allegro) — Adagio — Allegro — Menuetto (Trio I — Polacca — Trio II)

Braniborský koncert č. 2 F dur editovat

pro trubku in F, housle (Quartgeige), zobcovou flétnu, hoboj, smyčce a continuo

Věty: (bez označení) — Andante — Allegro assai

Braniborský koncert č. 3 G-Dur editovat

pro 3 housle, 3 violy, 3 violoncella a continuo

Věty: (bez označení — Adagio) — Allegro

Braniborský koncert č. 4 G-Dur editovat

pro housle, 2 zobcové flétny, smyčce a continuo

Věty: Allegro— Andante — Presto

Braniborský koncert č. 5 D dur editovat

pro koncertantní cembalo, příčnou flétnu, housle a smyčce

Věty: Allegro — Affetuoso — Allegro (první cembalový koncert v dějinách)

Braniborský koncert č. 6 B dur editovat

pro 2 violy da braccio, violoncello, 2 violy da gamba, violon a cembalo

Věty: (bez označení) — Adagio ma non tanto — Allegro

Významné nahrávky (výběr) editovat

(Uvedeny jsou pouze souborné nahrávky, uspořádáno chronologicky. Informace jsou uvedeny vždy v tomto pořadí: dirigent/vedoucí nahrávky - orchestr/ansámbl, ev.významní sólisté - label - rok vydání nebo reedice)

Nejstarší zvukové záznamy editovat

  • Alfred Cortot, Orchestre de l'École Normale de Musique, Paris, Koch, 1932
  • Adolf Busch, Adolf Busch Chamber Players, EMI Reference, 1935-36


Tradiční (nebo spíše tradiční) nastudování editovat

Směřování k dnešní historicky poučené interpretaci (HIP) editovat

  • Josef Mertin, Kammerorchester der Wiener Symphoniker (E. Melkus housle, N. Harnoncourt gamba, G. Leonhardt cembalo…), začátek 50. let
  • Jascha Horenstein, Kammerorchester der Wiener Symphoniker (N. Harnoncourt…), Vox, 1954
  • Felix Prohaska, Kammerorchester der Wiener Symphoniker, Amadeo (Artemis/Vanguard), 1957
  • Kurt Redel, Pro arte (Maurice André trubka …)
  • Karl Richter, Kammerorchester Karl Richter (A. Scherbaum trubka, K. Schowchoe flétna, K. Richter cembalo…), Teldec, 1958
  • Karl Ristenpart, Saarländisches Kammerorchester (M. Oheim lesní roh, P. Pierlot hoboj, H. Schneidewind trubka…), Accord, 1962
  • Nicolaus Harnoncourt, Concentus Musicus Wien, Telefunken/Teldec, 1964
  • Milan Munclinger, Ars rediviva, Supraphon/Columbia, 1965
  • I Musici (H. Holliger hoboj, F. Ayo housle, M. Larrieu flétna, M. André trubka …), Philips, 1965
  • Gustav Leonhardt, Collegium Aureum, Deutsche Harmonia Mundi, 1965-7
  • Karl Richter, Münchener Bach-Orchester (A. Nicolet flétna, H. Schneeberger housle, P. Thibaud trubka, H. Baumann horna, Karl Richter a Hedwig Bilgram cembalo…), DG/Archiv Produktion, 1967
  • Sir Neville Marriner, Academy of St. Martin-in-the-Fields (A. Bernard, H. Holliger, M. Petri, H. Szeryng, J.-P. Rampal…), Philips, 1980

HIP od 70. let do současnosti editovat

Největší počet nahrávek (včetně videozáznamů a DVD) uskutečnil patrně Nikolaus Harnoncourt se souborem Concentus Musicus Wien.

Literatura editovat

  • Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach - The Learned Musician, WW Norton, New York, 2000
  • Brandenburgische Konzerte, Neue Bach-Ausgabe, Bärenreiter TP9, 1988

Externí odkazy editovat