Wikipedie

Bohumil Bachura

český odbojář a sokolský funkcionář

Bohumil Bachura (20. prosince 1894, Lom[1][3] – 27. ledna 1945, Malá pevnost Terezín, Terezín) byl český sokolský funkcionář, za Protektorátu Čechy a Morava důležitý představitel nekomunistického protiněmeckého odboje na severu Čech – velitel významné severočeské odbojové skupiny ÚVOD – Krušnohoří.[1]

Bohumil Bachura
Bohumil Bachura v sokolském
Bohumil Bachura v sokolském
Narození20. prosince 1894
Lom[1]
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí27. ledna 1945
Malá pevnost Terezín, Terezín
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtízastřelen[2] nebo umučen[1] v Malé pevnosti Terezín
Národnostčeská
Povoláníbáňský úředník[1]
Politická stranaČeská strana národně sociální
Citát
„Kdo za vlast umírá, neumírá nikdy!“[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis editovat

Před ustavením protektorátu editovat

Bohumil Bachura byl původním povoláním báňský úředník.[1] V obci Bohosudov spoluzakládal Sokol a od samotného jeho počátku jej zastupoval v Sokolské župě Krušnohorské-Kukáňově.[1] Koncem 20. let dvacátého století pomáhal při stavbě sokolovny a ve 30. letech dvacátého století působil jako starosta bohosudovského Sokola.[1] Kromě sokolské organizace byl Bohumil Bachura i politicky činný – stál v čele okresního vedení Československé strany národně socialistické (ČSNS) v městě Chabařovice.[1] Ve dnech záboru severočeského pohraničí henleinovci byl Bohumil Bachura členy Sudetoněmecké strany a jejich příznivci surově lynčován.[1] Po záboru německého pohraničí odešel bývalý sokolský funkcionář Bohumil Bachura v říjnu roku 1938 do Prahy.[4]

Odboj editovat

Obrana národa, Tři králové editovat

V hlavním městě se zapojil do práce pro ilegální („vojenskou“) organizaci Obrana národa (ON).[1] V rámci podzemního protiněmeckého hnutí odporu, které ON zastřešovala, byl Bachura pověřen organizováním odboje v severočeském pohraničí.[1] Spolupracoval se členy zpravodajsko–sabotážní skupiny Tři králové (podplukovníkem Josefem Balabánem, podplukovníkem Josefem Mašínem a štábním kapitánem Václavem Morávkem).[1]

Otto Král editovat

Bohumil Bachura se (spolu s Otto Králem)[5] podílel na zajišťování ilegálních odchodů československých vojáků z protektorátu do zahraničí a spolupracoval taktéž při ukrývání nelegálních radiostanic.[4] V rámci skupiny ÚVOD – Krušnohoří (viz níže) Bohumil Bachura převážně spolupracoval nejen s výše zmíněným Otto Králem,[5] ale také s kapitánem Josefem Kňourkem, poválečným starostou Josefem Vondrou, Václavem Tichým a úředníkem – bývalým italským legionářem Karlem Kubcem.[1]

ÚVOD – Krušnohoří editovat

Od března 1940 působil Bohumil Bachura jako velitel významné severočeské odbojové skupiny ÚVOD – Krušnohoří.[1][5][6] Tato skupina operovala v úseku „Ústí nad Labem – Most“.[1] [p 1]

Odbojová skupina ÚVOD – Krušnohoří se skládala ze sokolských činovníků, kteří po německé okupaci odešli do Prahy, a kteří zůstali v pravidelném styku s ústeckými Čechy.[8] (Bohumil Bachura, Otto Král, kapitán Josef Kňourek, Josef Vondra, Václav Tichý).[8] Vedoucím úseku „Ústí nad Labem – Most“ byl úředník a italský legionář Karel Kubec z Ústí nad Labem.[8] [p 3]

Odbojová skupina ÚVOD – Krušnohoří byla napojena na jednoho z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje – docenta doktora Vladimíra Krajinu.[1]

Petiční výbor Věrni zůstaneme editovat

Ve výše uvedených ilegálních strukturách Bohumil Bachura také fungoval jako „spojka“ s odbojovou centrálou PVVZ.[1] Petiční výbor Věrni zůstaneme byl také znám pod označením odboráři a sestával převážně z nekomunistických levicových intelektuálů, svobodných zednářů, Ženské národní rady, odborových organizací zaměstnanců pošt a železnic. PVVZ definoval, udržoval a rozvíjel ideovou základnu nekomunistického odboje.[1]

Radiotelegrafická skupina ON - východ editovat

V létě roku 1940 byla vytvořena „Radiotelegrafická skupina ON - východ“ s úkolem navázat a udržovat rádiové spojení ilegální vojenské organizace ON se Sovětským svazem za účelem předávání zpravodajských informací.[9] Radiotelegrafická skupina ON - východ měla původně předávat informace mezi ON a plánovanou „Předsunutou agenturní ústřednou československé rozvědky v SSSR“.[9] Skupina zahájila vlastní radiotelegrafickou činnost ale až v březnu 1941, protože londýnská exilová vláda neustále odkládala vlastní praktické zahájení zpravodajské spolupráce se SSSR.[9]

Josef Jedlička editovat

Počátkem jara 1941 dostal řídící rezident sovětské vojenské rozvědky GRU v Praze major letectva RNDr. Josef Jedlička od pražského konzulátu SSSR dvě ilegální krátkovlnné radiové stanice HAR FX 10 americké výroby.[9] Stanice byly opatřeny rusky psaným návodem k obsluze a provozu. Dále Jedlička obdržel i potřebné spojovací údaje (časový rozvrh vysílaných a přijímaných relací, volací znaky, provozní frekvence, šifrovací klíč apod.).[9]

Jack a Magda editovat

Koncem června roku 1941 (zahájení německé invaze do SSSR se uskutečnilo 22. června 1941) spustil Josef Jedlička provoz obou dvou „svých“ ilegálních (a dosud skrývaných) radiových stanic. Ty začaly fungovat v éteru pod krycím označením Jack a Magda (Magda byla pojmenována dle jména Jedličkovo manželky.)[9] Obsluhu těchto radiostanic zajišťovali příslušníci radiotelegrafické skupiny ON – východ, kteří tak pomáhali majoru RNDr. Josefu Jedličkovi udržovat radiové spojení jeho pražské rezidentury s moskevskou centrálou GRU.[9] Do organizování spojovacího programu Jack a Magda se v roce 1941 zapojil i Bohumil Bachura.[4]

Emanuel Prüll editovat

V ateliéru malíře Emanuela Prülla v nejvyšším patře smíchovského domu [p 4] bylo v letech 1940 a 1941 jedno z mnoha stanovišť vysílačky majora letectva RNDr. Josefa Jedličky. (V Prüllově ateliéru bylo dost místa k natažení antény a protiváhy.[11]) Vysílačku Magda používali radisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička. Skupina byla ve spojení s pracovníkem konzulátu SSSR Leonidem Andrejevičem Mochovem. Na podzim roku 1941 byla celá skupina zlikvidována gestapem. František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička byli dne 13. února 1942 popraveni v KT Mauthausen.[4] Emanuel Prüll byl rovněž vězněn v KT Mauthausen, ale nakonec se konce druhé světové války dožil.[10]

Emauzský klášter editovat

Dalším místem, odkud několikrát na jaře roku 1941 operovala vysílačka Magda byl komplex – benediktinský klášter v Emauzích.[12] (Praha 2, Vyšehradská 320/49)[12] Jejími operátory byli opět radisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička.[12]

Zpravodajská přepážka editovat

V letech 1940 a 1941 v obchodě s kartáči a hřebeny [p 5] (na adrese: 110 00 Praha 1 – Nové Město, Jungmannova 32/25) fungovala důležitá zpravodajská přepážka.[p 6] Zde si vyměňovali informace ilegálové z okruhu vydavatelů časopisu Český kurýr a členové PVVZ. Do října 1941 sloužil obchod ke schůzkám vedoucích představitelů ÚVODu a ostatních odbojářů. Sem pravidelně docházeli JUDr. Rudolf Mareš, František Andršt, Karel Prokop, Bohumil Bachura a další. Stejní „ilegalisté“ se scházeli též v nedaleké restauraci „U Jelínků“ v Charvátově ulici.[13]

Rudolf Mareš editovat

Bohumil Bachura byl v odboji napojen na jednoho z vedoucích funkcionářů ilegální organizace Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD) Rudolfa Mareše.[4] (Rudolf Mareš působil též v odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ).)[14][15]

Otto Linhart editovat

Bohumil Bachura byl onou osobou, která varovala radiotelegrafistu Otto Linharta ihned po zátahu represivních složek na jinonický akcíz.[16] Otto Linhart nebyl díky tomuto varování dopaden i přesto, že se jeho portrét objevil již 29. října 1941 v protektorátním pátracím Policejním věstníku. (Otto Linhart částečně změnil vzhled a podařilo se mu získat fingované osobní dokumenty na jméno „Jan Zach“.) Více než tři a půl roku pak unikal nástrahám gestapa. Zemřel v Praze 29. března 1980.[16]

Josef Valčík editovat

V polovině května 1942 proběhla na Jiráskově mostě (Praha 5; v letech 1940 až 1945 nesl most název: Dientzenhoferův most; německy: Dientzenhoferbrücke; podle českého architekta a stavitele německého původu Kiliána Ignáce Dientzenhofera) schůzka parašutisty rotmistra Josefa Valčíka (SILVER A) a Jana Kotyzy s Bohumilem Bachurou,[4] který byl v té době napojen i na odbojovou skupinu Parsifal.[17]

Parsifal editovat

Napojení a spolupráce s významnou odbojovou skupinu Parsifal (ta zajišťovala styk se zahraničním odbojem) se Bachurovi nakonec stala osudnou.[4] Radista a „ilegál“ Bohumil Bachura byl zatčen v souvislosti s protiněmeckou činností v rámci odbojové skupiny Parsifal dne 27. června 1942.[4]

Spojenecké letecké nálety editovat

Město Ústí nad Labem zažilo až do dubna 1945 prakticky pouze jediný letecký nálet Spojenců a to v sobotu 16. prosince 1944.[18] Při něm bylo poškozeno jen pár vilek v Labské ulici, byla zasažena rafinerie cukru, seřazovací kolejiště na střekovském nádraží, kotelna Schichtových závodů a několik rodinných domů nalézajících se nad střekovským krematoriem. O život přišlo 21 osob.[18] Železniční uzel, který sloužil německé armádě k přepravě vojska a materiálu, zůstal po náletu nepoškozen. V některých ústeckých závodech, především v dnešní Armaturce, zbrojní výroba nebyla vůbec přerušena a pokračovala stále naplno dále.[18]

Jiná situace ale nastala při dvou následných dubnových leteckých útocích Spojenců na město Ústí nad Labem v úterý 17. dubna 1945 a ve čtvrtek 19. dubna 1945.[18] Bomby dopadly většinou přesně, což bylo později vysvětleno skutečností, že ústecká odbojová skupina Bohumila Bachury už v roce 1941 zpracovala podrobný plán Ústí nad Labem se zakreslením všech vojensky a politicky důležitých objektů a tento plán pak byl přes Prahu odeslán do Londýna.[18] Oba dubnové nálety (provedené americkými leteckými svazy) byly díky tomu vyhodnoceny jako úspěšné.[18]

Leden 1945 editovat

Bohumil Bachura byl zastřelen[2] v Malé pevnosti Terezín 27. ledna 1945.[4] Podle pramene [1] byl Bohumil Bachura, poté co prošel vězněním na Pankráci i výslechy v sídle pražského gestapa v Petschkově paláci, umučen 27. ledna 1945 v Malé pevnosti Terezín.[1] Svoji poslední myšlenku zapsal na nalezenou podkovu: „Kdo za vlast umírá, neumírá nikdy!“[1]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Po založení odbojové skupiny ÚVOD – Krušnohoří Bohumila Bachury z Bohosudova, pracoval Otto Král jako spojka mezi ním a členy skupiny v Ústí nad Labem.[7] Tato ilegální skupina realizovala svoji sabotážní činnost také například pomocí třaskaviny, která byla obalena uhelným mourem a měla podobu brikety.[7][1] Tyto tzv. „Bachurovy knedlíky“ se používaly tak, že se nenápadně „přimíchávaly“ do uhlí, kterým se živil oheň v topeništích parních lokomotiv.[7][1]
  2. ↑ V důsledku Mnichovské dohody se Vaňov a celé Sudety staly počátkem října 1938 součástí nacistického Německa a od dubna 1939 byly v jeho rámci součástí říšské župy Sudety. Během druhé světové války se místní rodák František Jelínek zapojil do domácího protinacistického odboje v rámci skupiny Bohumila Bachury známé jako ÚVOD – Krušnohoří.
  3. ↑ Z Ústí nad Labem se na činnosti skupiny „ÚVOD - Krušnohoří“ dále podíleli: úředník Vladimír Český ze Střekova, hodinář František Toman z Ústí nad Labem, krejčí Eduard Vorlíček z Ústí nad Labem, kamnář Alois Liebich z Klíše, úředník Rudolf Vilda z Předlic, zbrojíř Josef Říha z Ústí nad Labem, obchodní příručí František Jelínek z Vaňova,[p 2] totálně nasazený student Ota Haifer, správce střekovské pily Josef Bělohlav, úředníci Josef Kára a Josef Zika, oba z Chabařovic, úředník Antonín Krádl z Neštěmic a truhlář František Zahradil z Ústí nad Labem.[8]
  4. ↑ Ateliér akademického malíře Emanuela Prülla se nacházel na adrese: Náměstí 14. října 1307/2, Praha XVI, Praha 5 (v letech 1940 až 1945 se náměstí jmenovalo Stamicovo náměstí, německy Stamitzplatz)[10]
  5. ↑ Obchod s kartáči a hřebeny patřil Antonínu Hroudovi a Magdě Hroudové. Magda Hroudová byla zatčena dne 6. října 1941, vězněna v KT Ravensbrück a válku přežila. Antonín Hrouda zemřel v KT Mauthausen dne 14. března 1942.[13]
  6. ↑ Tzv. přepážka patří mezi prostředky neosobního spojení např. mezi centrem řízení ilegálního odboje (odesilatelem) a jednotlivými pracovníky v ilegalitě (adresáty). Přepážkou je označována osoba, která přebírá nebo na jejíž adresu jsou zasílány dohodnutým způsobem zprávy a informace pro odbojáře (ilegály). Způsob předávání zpráv a informací musí zaručovat, že jak odesilatel, tak obsah jeho zpráv a informací zůstane před osobami plnícími funkci přepážky bezpečně utajen.

Reference editovat

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y KOUKAL, Pavel. BACHURA Bohumil (* 20. prosince 1894 – † 27. ledna 1945) odbojář a sokolský funkcionář [online]. Regionální knihovna Teplice (www knihovna-teplice cz), 1999-10-20 [cit. 2019-06-10]. Zdroj: Deník Směr 20. 10. 1999, Pavel Koukal. Dostupné online. 
  2. ↑ a b Rozhovor Jaroslava Čvančary s Bachurovým spolupracovníkem Janem Kotyzou v září roku 1996.
  3. ↑ Státní oblastní archiv v Litoměřicích, fond Sbírka matrik Severočeského kraje, kniha sign. 105/18, inv. č. 5062, římskokatolická farnost Mariánské Radčice, N 1891–1896, snímek č. 180, zápis č. 294 [cit. 2022-05-05]. Dostupné online.
  4. ↑ a b c d e f g h i ČVANČARA, Jaroslav. Pátek třináctého – Žádná oběť není marná. Pokud lidé nezapomenou... [online]. [cit. 2019-06-11]. Dokument ve formátu PDF. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  5. ↑ a b c Sokolové slaví výročí cvičením a zpěvy [online]. 2014-11-18 [cit. 2019-06-12]. Dostupné online. 
  6. ↑ Desatero pietních zastavení k 60. výročí osvobození [online]. [cit. 2019-06-12]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c VORLÍČEK, Janni. ŽILI V ÚSTÍ: Rozdával Bachurovy knedlíky (Článek o odboji Otto Krále) [online]. ustacky denik cz, 2011-04-05 [cit. 2019-06-09]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d Dějiny města Ústí (Odboj proti nacismu) [online]. [cit. 2019-06-12]. Dostupné online. 
  9. ↑ a b c d e f g FLAJŠMAN, Miroslav, Ing. Mjr. RNDr. Josef JEDLIČKA - zapomenutá historie československé meteorologie a národně osvobozeneckého hnutí v době 1. a 2. světové války [online]. (www.vojzesl.cz) Sdružení přítel vojenské zeměpisné služby [cit. 2017-10-13]. Kapitola RNDr. Josef Jedlička - zapomenutá historie. Dostupné online. 
  10. ↑ a b PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. Kapitola Náměstí 14. října 1307/2, Praha XVI, Praha 5, s. 532, 533. 
  11. ↑ DANEŠ, Josef, Dr. Ing. OK1YG (doplnil OK1TEH). OTAKAR BATLIČKA, OK1CB (1895-1942) [online]. (Z materiálu ke knize Jiskry, lampy, rakety) [cit. 2017-10-30]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b c PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. Kapitola Praha 2, Vyšehradská 320/49, benediktinský klášter v Emauzích, s. 412. 
  13. ↑ a b PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: František Andršt). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 146, 595. 
  14. ↑ RAMEŠ, Karel. Žaluji: pankrácká kalvarie (svazek II). Příprava vydání Vladimír Thiele; ilustrace akademický malíř dr. Jaroslav Lebeda. 2. vyd. Praha: Orbis - Praha, srpen 1946. 2 svazky (864 s.). Katalogový záznam v Národní knihovně Dostupné online. S. 792, 793, 794; Rejstřík odsouzených k smrti; fotografie odsouzených k smrti. Obsahuje rejstřík; Graficky upravil a obálku navrhl Boris Hanš s použitím kresby akademického malíře dr. Jaroslava Lebedy; Svazek II: Obsahuje 76 stran hlubotiskových obrazových příloh, 104 stran obrazových příloh na křídě. 
  15. ↑ ŠTRUPL, Vladimír. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 2) [online]. Praha 2, Anny Letenské 34/7, Vinohrady: 2004-06-24 [cit. 2014-09-16]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Vzpomínky Otto Linharta, kopie strojopisu.
  17. ↑ PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. Kapitola Praha 5, Jiráskův most (v letech 1940 až 1945 Dientzenhoferův most; německy: Dienzenhoferbrücke), s. 511. 
  18. ↑ a b c d e f Letecké nálety na Ústí nad Labem [online]. dějiny města Ústí nad Labem [cit. 2019-06-13]. Dostupné online. 

Související články editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bohumil_Bachura&oldid=23863350“