Antonio Bajamonti
Antonio Bajamonti (19. února 1822 Split – 13. ledna 1891 Split[1]), byl rakouský politik italské národnosti z Dalmácie, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady a dlouholetý starosta Splitu.
| Antonio Bajamonti | |
|---|---|
 | |
| Poslanec Říšské rady | |
| Ve funkci: 1867 – 1870 | |
| Ve funkci: 1874 – 1879 | |
| Poslanec Dalmatského zemského sněmu | |
| Ve funkci: 1861 – ??? | |
| Starosta Splitu | |
| Ve funkci: 1860 – 1864 | |
| Předchůdce | Simeone de Michieli-Vitturi |
| Nástupce | Frano Lanza |
| Ve funkci: 1865 – 1882 | |
| Předchůdce | Frano Lanza |
| Nástupce | Aleksandar Nallini |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | dalmatští autonomisté (autonomaši) |
| Narození | 19. února 1822 Split  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 13. ledna 1891 (ve věku 68 let) Split  Rakousko-Uhersko |
| Alma mater | Padovská univerzita |
| Profese | politik a lékař |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Biografie editovat
Pocházel z rozvětvené dalmatské rodiny Bajamontiů.[1] Měl titul doktora.[2] Vystudoval seminář ve Splitu (jako mnoho příslušníků jeho rodiny) a od roku 1841 navštěvoval Padovskou univerzitu, kde studoval lékařství. Větší roli ale v jeho profesním životě hrála politika.[1]
Po obnovení ústavního života v Rakousku byl aktivní politicky. V roce 1861 zvolen na Dalmatský zemský sněm za kurii měst a obchodních komor. Po jistou dobu byl pak náměstkem předsedy Dalmatského zemského sněmu Spiridiona Petroviće (Petroviche).[3] Zemský sněm ho 1. března 1867[2] zvolil i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor v Dalmácii. 3. června 1867 složil slib. Do Říšské rady se vrátil ještě v roce 1874, kdy byl zvolen opět za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor v Dalmácii. Slib složil 23. března 1874.[4]
V období let 1860–1864 a 1865–1882 zastával funkci starosty Splitu.[1] Patřil do politického proudu dalmatských autonomistů, tzv. autonomaši, nazývaní někdy pejorativně i talijanaši), kteří prosazovali multietnickou dalmatskou identitu a zůstávali napojení na italský kulturní okruh. Používal heslo Slaveni sutra – Hrvati nikada (Slovany zítra, Chorvaty nikdy). Chorvatské národní hnutí v Dalmácii ho považovalo v kulturních a školských otázkách za protivníka.[5] V roce 1861 při státoprávních poradách ve Vídni odmítal sloučení Dalmácie s Chorvatským královstvím a Slavonským královstvím a požadoval ponechání této země ve svazku s německo-slovanskými zeměmi (Předlitavsko). Krátká přestávka v jeho starostenském působení v roce 1864 byla způsobena akcí vídeňské vlády, která nechala v červnu 1864 rozpustit městskou radu ve Splitu a dosadila sem císařského komisaře. Dobový tisk zpočátku nedokázal vysvětlit příčinu tohoto kroku, spekulovalo se o drobných rozporech mezi vládou a městskou samosprávou v otázce železniční.[6]
Po volební porážce roku 1882, kdy skončil na postu starosty, zveřejnil prohlášení, ve kterém oznámil rezignaci na mandát zemského poslance a odchod z vrcholné politiky autonomistické strany.[7]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ a b c d Ex libris Bajamonti u Sveučilišnoj knjižnici u Splitu [online]. hkdrustvo.hr [cit. 2014-10-07]. Dostupné online. (chorvatsky)
- ↑ a b Reichsraths-Almanach für die Session 1867. Vídeň: K.k. Hof- und Univ.-Buchhandlung Wien, 1867. Dostupné online. Kapitola Attems (Friedrich Graf), s. 85. (německy)
- ↑ Národní listy, 14. 5. 1861.
- ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
- ↑ U povodu 130. obljetnice pohrvaćenja splitskih srednjih škola: Teško je bilo Hrvatom biti [online]. matica.hr [cit. 2014-10-07]. Dostupné online. (chorvatsky)
- ↑ Národní listy, 10. 6. 1864.
- ↑ Národní listy, 1. 8. 1882.
