Andrej Patrus

Andrej Patrus, rusínsky Андрѣй Патрус-Карпатскый, ukrajinsky Патрус-Карпатський Андрій Михайлович (29. března 1917 Tereblja – 19. dubna 1980 Kyjev) byl rusínský básník, prozaik, novinář, překladatel, zástupce velitele 2. paradesantní brigády československého armádního sboru.

Andrej Patrus
Narození	29. března 1917 Tereblja
Úmrtí	19. dubna 1980 (ve věku 63 let)
Povolání	překladatel a spisovatel
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Život

Andrei Patrus pocházel z rodiny dřevorubce. Od roku 1934 začal publikovat básně a povídky v edicích Нашъ Путь, Наши стремленія, Русскій Народный Голосъ, Карпаторусское Слово a v překladu i v českých vydáních. Jeho první publikací byla báseň Мой кличъ, která byla v roce 1934 uveřeněna v novinách Нашъ Путь. V té době byl středoškolákem na gymnáziu v Chustu, kam nastoupil v roce 1928 po absolvování lidové školy v rodné obce. V v roce 1935 byl z gymnázia vyloučen za členství v tajné skupině Komsomol. Středoškolská studia pak absolvoval externě na gymnáziu v Mukačevu (1935–1937). Ve dvacátém roce svého života vydal básník svou první bániskou sbírku Плетью по совѣсти (Užhorod, „Školní pomoc“, 1937), v níž převládaly sociální a politické motivy.

V Mukačevě nastudovalo ochotnické divadlo jeho hru Сватання. V témže roce 1937 se navíc stal členem Komunistické strany Ukrajiny a zaujal místo literárního redaktora stranického časopisu Голос молоді, ydávaného v Užhorodu. V listopadu 1938, kdy byl Užhorod podle vídeňské arbitráže předán Maďarům, přijal Andrii Patrus počátkem roku 1939 práci v redakci chustských novin Русскій народный голосъ. . Ale již v únoru 1939 přešel na místo literárního redaktora ukrajinských nacionalistických novin Нова Свобода v Chustu, kde působil do 16. března 1939. Jeho tehdejší básně a články plně odpovídaly charakteru novin.

Po pádu Karpatské Ukrajiny se vrátil do Terebly a až do května 1939 byl v domácím vězení a vyslýchán maďarským četnictvem. 29. září 1939, krátce po zřízení sovětsko-maďarské hranice v Karpatech, ilegálně uprchl se dvěma kamarády do Sovětskéhoý svazu, kde byli zatčeni a uvězněni v Kamenci Podolském. Vlivní členové Komunistické strany Sovětského svazu se však za Patruse zaručili a on byl propuštěn se statusem politického emigranta. Dostal práci jako novinář v místních novinách. Na začátku německo-sovětské války byl do listopadu 1941 v Rudé armádě a poté byl poslán do Buzuluku, kde se formoval 1. československý samostatný prapor. Zůstal zde jako překladatel pro československou vojenskou misi, která sídlila v nedalekém Kujbyševu (Samaře), kde se účastnil rozhlasového vysílání, udržoval kontakty s československými exulanty v Londýně, psal články o karpatském tisku v Americe a v roce 1943 publikoval sbírka básní Батьківщина кличе до бою. Zasloužil se o osvobození tisíců Rusínů z gulagu a doplnění československého armádního sboru. V misi byl do října 1943, poté byl poslán zpět do Buzuluku a jako zástupce velitele 2. paradesantní brigády Čs. armádního sboru procházel bojištěm až do konce války. Po válce se vrátil domů a poté zjistil, že v roce 1943 byl odsouzen Komunistickou stranou Ukrajiny za „kontakty s Pavlem Ciberem, emigrační tendence, odchod ze stranické linie a nemorální chování“. Byl přijat za člena Komunistické strany Ukrajiny (b), Svazu spisovatelů Ukrajiny, stal se členem redakční rady předních regionálních novin Закарпатська Правда a stal se šéfem regionální organizace spisovatelů. Zvítězil v soutěži o nejlepší poetickou dopisní ódu Stalinovi a získal značné finanční ocenění. V říjnu 1947 byl zatčen NKVD a obviněn, že je „parazit fašistů a anglický špión“. Patrusův případ byl v podstatě ozvěnou prvního velkého politického procesu v Československu po komunistickém puči, v němž byl hlavním obviněným generál Heliodor Píka, Patrusův náčelník vojenské mise v SSSR. Píka byl oběšen a Patrus dostal 25 let v Gulagu. Trest si odpykával ve Vorkutě (Komijská republika), kde pracoval v dole. Poté byl převeden do koncentračního tábora Ozerlag, v oblasti města Tajšet, kde pracoval jako dřevorubec a operátor motorové pily. V roce 1956 byl rehabilitován a mohl se vrátit domů. Žil ve vesnici Mynaj u Užhorodu, spolupracoval v místním zpravodajství a významných ukrajinských periodikách. Aktivně vydával nové knihy. V posledních letech žil v Kyjevě, kde zemřel a byl pochován.

Dílo

• Sbírky poezie
  • Плетью по совести (Ужгород, 1937; rusky),
  • Батьківщина кличе до бою (Куйбишев, 1943),
  • дної матері ми діти (Ужгород, 1946),
  • У сім'ї радянській (Ужгорород, 1947),
  • Що в серці найсвятіше (1958),
  • Іду життям (1960),
  • Бескиде, відрадо моя (1961),
  • Колиска орлина (1963),
  • Малиново квітнуть ялини (1966),
  • Терези часу (1967),
  • Верховина (1978).
• Sbírka básní a povídek «Рідний край кличе» (New York, 1938).
• Sbírka satirických a humorných povídek «Чорт на мотоциклі» (1966).
• Vojenská historická esej З левами на щитах:Генерал Свобода (česky Se lvy na štítech: Generál Svoboda) 1975.
• Překlady z češtiny, slovenštiny, maďarštiny.

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Андрѣй Патрус-Карпатскый na rusínské Wikipedii a Патрус-Карпатський Андрій Михайлович na ukrajinské Wikipedii.