Wikipedie

Ajgunská smlouva

Ajgunská smlouva (rusky Айгунский договор,[1] čínsky pchin-jinem Àihún tiáoyuē, znaky zjednodušené 瑷珲条约, tradiční 璦琿條約) byla smlouva mezi říší Čching pod vládou Mandžuů a Ruským impériem, uzavřená 16. květnajul./ 28. května 1858greg. ve městě Ajgun.[1] Byla vyhotovena v ruštině, mandžuštině a mongolštině. Jde o jednu z tzv. nerovných smluv. Smlouva zejména změnila hranice obou států, stanovené do té doby Něrčinskou smlouvou,[1] a to ve prospěch Ruské říše. Čchingský císař Sien-feng Ajgunskou smlouvu schválil až podepsáním Pekingské smlouvy v roce 1860, která ruské územní zisky dále rozšířila.

Od počátku 18. století začali Rusové pronikat do velmi řídce a jen místními kmeny obydlených oblastí u řeky Amur. Nominálně tato území patřila jako Vnější Mandžusko k Mandžusku a tedy k říši Čching, která ale nad nimi faktickou kontrolu nevykonávala. Poté, co byl ruský vliv v těchto územích již silný, se Ruské impérium rozhodlo je anektovat. Čchingská říše, oslabená souběžným povstáním tchaj-pchingů ve střední a jižní Číně a druhou opiovou válkou s Britským impériem a Francií musela za daných okolností ruské podmínky přijmout.

Mandžusko a Dálný východ v první polovině 19. století editovat

S postupem Rusů na východ v rámci kolonizace Sibiře a Dálného východu se ruští kozáci ve 40. letech 17. století dostali až k Amuru. Jejich pronikání se postavila mandžuská říše Čching v rusko-čchingské válce ukončené Něrčinskou smlouvou z roku 1689, v níž si Čchingové vynutili na Ruském impériu hranici na řece Arguň a Stanovém pohoří severně od Amuru.

Během 18. století Rusové postupně zasidlovali Sibiř, a koncem století znovu začali zvažovat dopravní význam Amuru. Jejich průzkumné výpravy v letech 1787 a 1797 však chybně určily Sachalin jako poloostrov a ústí Amuru jako nevhodné pro velké lodě.[2] Nicméně ruský zájem o Amur a území severně od něj trval. Čchingská vláda ovšem roku 1840 diskuzi o hranicích odmítla s odkazem na Něrčinskou smlouvu.[3]

Ve 40. letech začaly ruské výpravy ze Zabajkalí prozkoumávat Poamuří.[4] Přes intenzivní čínskou a mandžuskou kolonizaci jižního a středního Mandžuska[5] zůstal sever Mandžuska jen řídce osídlený. V polovině 19. století žili na pravém břehu Amuru jen roztroušení čchinští poddaní a na levém, severním, břehu jich bylo minimálně.[2] Roku 1849 kapitán Gennadij Ivanovič Nevelskoj zjistil, že Sachalin je ostrov, zmapoval ústí Amuru a zjistil čchingskou nepřítomnost v regionu. Místní obyvatelstvo žilo nezávisle na čchinském státu a bylo k němu spíše nepřátelské.[4] Roku 1850 Nevelskoj založil první ruská sídliště u ústí Amuru, Petrovsk a Nikolajevsk. Petrohradští ministři s tím nesouhlasili, ale car akci podpořil, když už byla provedena. Ruské ministerstvo zahraničí poté čchingské ministerstvo závislých držav informovalo o pohybu lodí třetích zemí v oblasti a navrhlo její společnou obranu, nedočkalo se však reakce. S aktivitami Američanů v Ochotském moři a „otevřením Japonska“ dále vzrostl zájem Ruska o Dálný východ a roku 1853 navrhli Čchingům jednání o posunu hranice na Amur. Současně pokračovala kolonizace Poamuří a ruské lodě navštívily Šanghaj ve snaze o navázání obchodních styků.[6]

Vzhledem k probíhající krymské válce se Rusové obávali britského záboru Sachalinu a dolního Poamuří. Proto roku 1854 vypravili ze Sibiře po Amuru vojenskou expedici, což v nótě Čchingům zdůvodnili obranou Amuru a Sachalinu před Brity a Francouzi. Teprve tehdy se čchingské úřady dozvěděly o ruském osídlení na dolním toku Amuru.[7] Roku 1854 anglo-francouzské lodě zaútočily na Petropavlovsk-Kamčatskij a 1855 i na dolní Poamuří. Rusové reagovali vypravením posil na Amur ze Sibiře, čchingská vláda v Pekingu protestovala, místní úřady v Ajgunu však Rusům pomáhaly.[8] Ruské osidlování Poamuří rychle pokračovalo, takže koncem 50. let žilo (podle ruských údajů) severně od Amuru a v Přímoří 24 tisíc obyvatel, v tom přes 6349 Rusů a pouze 2400 Číňanů.[9]

Jednání o smlouvě editovat

K projednání sporných otázek vyslala ruská vláda do Pekingu hraběte Jevfimije Puťatina. Roku 1858 při jednáních Čchingů se zástupci západních vlád v Ťiencinu (o řešení druhé opiové války) zaujal pozici neutrála, který s Čchingy není ve sporu[pozn. 1] Bez vědomí ostatních delegací předal čchingským vyjednavačům ruskou žádost o postoupení zemí severně od Amuru a Přímoří.[10]

Vzápětí gubernátor východní Sibiře Nikolaj Nikolajevič Muravjov-Amurskij informoval čchingského císaře Sien-fenga, že je pověřen vedením jednání o hranicích, a Puťatin v Ťiencinu má jen zprostředkovat jednání mezi Čchingy a západními státy. Císař vyslal k jednání s Muravjovem svého vzdáleného příbuzného I-šana[pozn. 2]. I-šan se s Muravjovem setkali v Ajgunu, mandžuském městečku na středním toku Amuru, jednání začala v květnu 1858. Muravjov požadoval odstoupení levého břehu Amuru a zemí východně od řeky Ussuri, vyklizení těchto zemí čchingskými poddanými a neomezené právo plavby po hraničních řekách pro Rusy. Během diskuze Muravjov ustoupil ohledně přesídlení, v ostatním však trval na svém. Smlouva byla podepsána po pěti dnech rozhovorů 16. květnajul./ 28. května 1858greg., v mandžuské, mongolské a ruské řeči.[11]

Obsah smlouvy editovat

Ruská říše získala Ajgunskou smlouvou území na levém břehu řeky Amur, 64 vesnic čchingských poddaných[11] východně od Amuru však zůstalo pod mandžuskou správou. Území vymezené severně řekou Amur, západně řekou Ussuri a východně a jižně Japonským mořem, bylo postaveno pod společnou mandžusko-ruskou správu. Ruským lodím se otevřel přístup k řekám Amur, Ussuri a Sungari. Omezení pro vzájemný obchod u společné hranice byla zrušena.[12]

Čína Ajgunskou smlouvou ztratila výlučnou formální kontrolu nad více než 1 milión km² svého původního nominálního území. K Rusku bylo touto smlouvou připojeno více než 600 tisíc km², zatímco ve společné správě bylo ještě po dobu dvou let dalších 444 tisíc km². Toto území bylo o dva roky později, tedy v roce 1860, rovněž připojeno k Rusku na základě Pekingské smlouvy.[12]

Průběh ratifikace, Pekingská smlouva editovat

Císař Sien-feng s dohodou souhlasil, a protože měl dojem že anglo-francouzská koalice ruské požadavky podporuje, požádal zase Puťatina o změkčení anglo-francouzských požadavků. Puťatin vyhověl a zprostředkoval mezi anglo-francouzskými a čchingskými zástupci, a dosáhl uzavření čchingsko-ruské dohody z 1. červnajul./ 13. června 1858greg. o otevření přístavů ruskému obchodu, která v hraničních otázkách odkázala na další jednání.[13]

K ratifikaci dohod vyslala ruská vláda do Pekingu státního radu Petra Perovského a hraběte Nikolaje Pavloviče Ignaťjeva. Současně Muravjov na Amuru začal s kolonizací Přímoří podél Ussuri, což vyvolalo hněv v Pekingu, který ratifikoval ťiencinskou dohodu, [14] ne však ajgunskou. Ke tvrdé pozici čchingské vlády přispěla i mylná víra, že se Rusové v červnu 1859 účastnili na straně západních vojsk bitvy v Taku (v níž čchingské vojsko potopilo čtyři britské válečné čluny). Ve snaze vyvinout tlak na Čchingy se Ignaťjev poté připojil k západním vyslancům v Šanghaji, Britové však již věděli o Ajgunské smlouvě a podezřívali Rusy, že podporovali čchingská vojska u Taku. Čchingské úřady v Mandžusku zatím proti Rusům začaly mobilizovat hledače ženšenu a místní kmeny.[15]

Ignaťjevovi se podařilo zaujmout pozici prostředníka mezi Západem a čchingskou vládou a přitom vzbudit v čchingské straně dojem, že západ podporuje ruské požadavky. Za této situace byla podepsána rusko-čchingská dohoda v Pekingu 2. listopadujul./ 14. listopadu 1860greg., která potvrdila ajgunskou i ťiencinskou dohodu, dala čchingským poddaným právo zůstat na odstoupených územích pod vládou Ruska, povolila bezcelní obchod podél celé rusko-mandžuské hranice, povolila obchod i v Kašgaru, Ili a Tarbagataji, otevření ruských konzulátů v Urze a Kašgaru.[16]

Během roku 1861 byla vytyčena nová rusko-čchingská hranice.[17]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Ruská vláda předtím odmítla anglo-francouzskou nabídku společného postupu, s tím, že vůči Čchingům nehodlá používat sílu ani hrozby silou.[10]
  2. ↑ I-šan jednal s Rusy již dříve, roku 1851 s nimi dohodl Kuldžskou smlouvu o obchodních vztazích na rusko-čchingské hranici ve střední Asii.[11]

Reference editovat

  1. ↑ a b c Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-08-06]. Heslo АЙГУ́НСКИЙ ДОГОВО́Р 1858. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-05-24. (rusky) 
  2. ↑ a b FLETCHER, Joseph. Sino-Russian relations, 1800-62. In: FAIRBANK, John K. The Cambridge History of China. Volume 10: Late Ch'ing, 1800-1911, Part I. 1. vyd. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1978. [Dále jen Fletcher]. ISBN 0-521-21447-5. S. 318–350, na s. 333. (anglicky)
  3. ↑ Fletcher, s. 334.
  4. ↑ a b Fletcher, s. 335.
  5. ↑ Fletcher, s. 332.
  6. ↑ Fletcher, s. 336.
  7. ↑ Fletcher, s. 337.
  8. ↑ Fletcher, s. 339.
  9. ↑ Fletcher, s. 341.
  10. ↑ a b Fletcher, s. 342.
  11. ↑ a b c Fletcher, s. 343.
  12. ↑ a b TZOU, Byron N. China and international law: the boundary disputes. New York: Greenwood Publishing Group, 1990. 158 s. ISBN 0275934624, ISBN 9780275934620. S. 47–48. (anglicky) 
  13. ↑ Fletcher, s. 344.
  14. ↑ Fletcher, s. 345.
  15. ↑ Fletcher, s. 346.
  16. ↑ Fletcher, s. 347.
  17. ↑ Fletcher, s. 348.

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ajgunská_smlouva&oldid=23695731“