Čankajšek
Čankajšek (čínsky v českém přepisu Ťiang Ťie-š’, pchin-jinem Jiǎng Jièshí, znaky zjednodušené 蒋介石, tradiční 蔣介石; 31. října 1887, Si-kchou, asi 180 km jižně od Šanghaje – 5. dubna 1975, Tchaj-pej, Tchaj-wan), byl čínský voják a nacionalistický politik, vůdce Národní strany (Kuomintang, KMT) a prezident Čínské republiky. Pocházel ze zámožné obchodnické rodiny, studoval na japonské vojenské akademii a zúčastnil se sinchajské revoluce, která roku 1912 nastolila první Čínskou republiku. Jako úspěšný velitel a energický až bezohledný vůdce se snažil vybudovat silný čínský stát, nezávislý na velmocích.
| Generalissimus Čankajšek 蔣中正 / 蔣介石 | |
|---|---|
 | |
| předseda Čínského národního shromáždění | |
| Ve funkci: 10. října 1928 – 15. prosince 1931 | |
| Předchůdce | Ku Wej-ťün |
| Nástupce | Lin Sen |
| Ve funkci: 1. srpna 1943 – 20. května 1948 | |
| Předchůdce | Lin Sen |
| Nástupce | Čankajšek (jako prezident Čínské republiky) |
| prezident Čínské republiky | |
| Ve funkci: 20. květen 1948 – 21. leden 1949 | |
| Předchůdce | Čankajšek (jako předseda Čínského národního shromáždění) |
| Nástupce | Li Cung-žen |
| Ve funkci: 1. března 1950 – 5. dubna 1975 | |
| Předchůdce | Li Cung-žen |
| Nástupce | Jen Ťia-kan |
| Stranická příslušnost | |
| Členství |  Kuomintang (KMT) |
| Rodné jméno | 蔣瑞元 |
| Narození | 31. října 1887 Če-ťiang,  říše Čching |
| Úmrtí | 5. dubna 1975 (ve věku 87 let) Tchaj-pej,  Čínská republika |
| Příčina úmrtí | rakovina jater |
| Místo pohřbení | Cihu Mausoleum |
| Choť | Mao Fu-mej Čchen Ťie-žu Sung Mej-ling |
| Rodiče | Čch’-ang Čao-cchung a Wang Cchaj-jü |
| Děti | Ťiang Ťing-kuo Ťiang Wej-kuo (adoptován) |
| Příbuzní | Chiang Kai-ching, Chiang Jui-lien a Jiang Ruiqing (sourozenci) Chiang Wei-kuo (adoptovaný syn) Chiang Hsiao-wen, Chiang Hsiao-chang, Chiang Hsiao-wu, Chiang Hsiao-yung, Chiang Hsiao-yen a Winston Chang (vnoučata) |
| Alma mater | Vojenská akademie Baoding Císařská vojenská akademie |
| Profese | politik a voják |
| Náboženství | Křesťanské (Metodista)[1] (předtím Konfucianismus) |
| Ocenění | Osobnost roku časopisu Time (1937) čestný rytíř velkokříže Řádu lázně (1942) řetěz Řádu za občanské zásluhy (1965) Řád Rajamitrabhorn Leopoldův řád … více na Wikidatech |
| Podpis |  |
| Commons | Chiang Kai-shek |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Zprvu byl jako „Rudý generál“ podporován Sověty i Německem a během druhé čínsko-japonské války se houževnatě bránil proti Japoncům, ale zároveň se snažil potlačit čínské komunisty. Od útoku na Pearl Harbor roku 1941 stál na straně Spojenců, ale během občanské války v letech 1945–1948 ho Mao Ce-tung přes významnou podporu Spojených států vytlačil z čínské pevniny. Roku 1948 odletěl na Tchaj-wan (znám také jako Formosa), kam s podporou dalších exulantů přemístil Čínskou republiku (ROC) a kde do své smrti v roce 1975 byl jejím prezidentem, vládnoucí jako diktátor.[2]
Na prudké a často nečekané změny vnitřní i zahraniční politické situace reagoval střídáním spojenců, což mu mnozí vytýkali jako vadu charakteru. Oslabenou a rozháranou Čínu počátku 20. století se mu však podařilo začít modernizovat a politicky sjednotit, i když na krátkou dobu. Do politiky vstoupil jako revoluční demokrat, postupně však usoudil, že demokracii západního typu nelze v Číně uskutečnit, a sovětský systém odmítal. Jako autoritativní vůdce tvrdě potlačoval různá povstání, zároveň však ostře vystupoval proti kapitalistům. Musel bojovat na několika frontách a v zemi, unavené válkou, nakonec ztratil podporu, zejména u venkovského obyvatelstva. V závěru života položil pevné základy tchajwanského hospodářského zázraku.[zdroj?]
Vychován svou matkou v konfuciánské zbožnosti, přijal roku 1927 metodistické křesťanství. Dovedl být velmi tvrdý, až bezohledný a svárlivý, a v jeho životě je řada temných míst. Z jeho později zveřejněných deníků vyplývá, že nejednal jen z oportunismu, nýbrž jako důsledný vlastenec, a že to byl přemýšlivý a citlivý člověk. V životě se čtyřikrát oženil, naposledy se Sung Mej-ling.
Dodnes je předmětem velkých sporů, nezávislí pozorovatelé však soudí, že současná Čínská lidová republika odpovídá jeho představám mnohem víc než představám svého zakladatele Mao Ce-tunga.[3]
Jména editovat
Čankajškovo vlastní jméno bylo Ťiang Čou-tchaj (čínsky pchin-jinem Jiǎng Zhōutài, znaky zjednodušené 蒋周泰, tradiční 蔣周泰), v raném dětství mu rodina říkala dětským jménem Ťiang Žuej-jüan (čínsky pchin-jinem Jiǎng Ruìyuán, znaky zjednodušené 蒋瑞元, tradiční 蔣瑞元), v mládí používal studijní jméno Ťiang Č’-čching (čínsky pchin-jinem Jiǎng Zhìqīng, znaky zjednodušené 蒋志清, tradiční 蔣志清). Od roku 1912, během pobytu v Japonsku, začal používat jméno Ťiang Ťie-š’, zprvu jako pseudonym, kterým podepisoval svou publicistiku, později i jako zdvořilostní jméno. Z kantonské výslovnosti jména Ťiang Ťie-š’ je odvozena počeštěná verze jeho jména, Čankajšek (i anglické Chiang Kai-shek). Od let 1917/1918 používal jméno Ťiang Čung-čeng (čínsky pchin-jinem Jiǎng Zhōngzhèng, znaky zjednodušené 蒋中正, tradiční 蔣中正), jako paralelu k Sunjatsenovu pseudonymu Sun Čung-šan (孫中山).
Dětství, mládí a raná kariéra editovat
Čankajšek se narodil 31. října 1887 v obci Si-kchou, v okrese Feng-chua v provincii Če-ťiang. Jeho otec byl zámožný obchodník se solí a zemřel v Čankajškových osmi letech. Čankajškova matka byla hluboce věřící konfucianistka, která ho silně ovlivnila. Napsal o ní, že byla "ztělesnění konfuciánské zbožnosti".
Zpočátku chodil do venkovské školy a později navštěvoval střední školu ve městě Feng-Chua. Projevil se jako schopný student, zajímal se o umění války a vynikal ve školních lehkoatletických závodech. Už ve 14 letech se poprvé oženil, jeho rodina zprostředkovala sňatek s o tři roky starší Mao Fu-Mej. V roce 1908 se mu narodil první syn Ťiang Ťing-kuo.
Po ukončení školní docházky zvolil z vlasteneckých důvodů vojenskou kariéru. Prestižním střediskem vojenského umění v Asii bylo tehdy Tokio, kam v roce 1905 odjel, aby se zapsal na Císařské vojenské akademii. Protože však nebyl oficiálním stipendistou čínské vlády, byl odmítnut. Po několika měsících pobytu v Japonsku se vrátil zpět do Číny, v roce 1906 složil přijímací zkoušky na čínské vojenské akademii v Pchao-tchingu a na jaře 1907 se konečně stal posluchačem vojenské akademie v Tokiu. Tam navázal kontakty se skupinou čínských revolucionářů, kteří osnovovali plány na svrhnutí mandžuské dynastie Čching. Vstoupil do republikánského Spolku za společnou věc (Tchung-meng-chuej), který byl zárodkem budoucí Nacionalistické strany (Kuomintang). Ve studentském revolučním hnutí se brzy stal výraznou osobou, ostatní oceňovali jeho velké nadšení pro věc, odvahu a bystrý úsudek.
Japonskou akademii Čankajšek ukončil v roce 1909 a poté musel nastoupit na jeden rok služby v japonské armádě; sloužil v 13. dělostřeleckém pluku v Takadu. Tam ho také zastihla zpráva, že 10. října 1911 bylo v Číně svrženo císařství a vyhlášena republika. Čankajšek neváhal, požádal o předčasné propuštění ze služby a odjel do Číny. V Šanghaji potkal svého přítele Čchen Čchi-meje, který byl velitelem místních revolučních sil a Čankajškovi svěřil vojenské ovládnutí strategického města Chang-čou. Tento úkol splnil na výbornou a udělal tak na republikánské vedení veliký dojem. Odmítl vysoký úřad v revoluční vládě provincie Če-ťiang a místo toho vykonával funkci plukovníka v Čchen Čchi-mejově armádě.
V srpnu 1912, po uklidnění porevoluční situace, Čankajšek odcestoval opět do Tokia a dokončil své studentské závazky. Uvažoval o studiu vojenského umění v Německu a už se i chystal na cestu, když se čínská vnitropolitická situace zkomplikovala. Proti republikánské revoluci se postavil vlivný vojenský velitel Jüan-šukchaj, který usiloval o znovunastolení monarchie, ve které by se stal císařem. Čankajškův vzor a později i přítel Sunjatsen, oficiální vůdce republikánů, tak musel vyhlásit "druhou revoluci."
Čankajšek se vrátil do Číny, kde se znovu připojil k Čchen Čchi-mejově armádě a velel řadě odvážných až riskantních operací, jako třeba přepadení muničního skladu v Šanghaji. Sunjatsenovi imponovala jeho odvaha a učinil z něj svého blízkého spolupracovníka. V roce 1913 Jüan Š’-kchaj ovládl strategická místa Číny, Kuomintang byl postaven mimo zákon a většina vůdců, včetně Čankajška, uprchla do Japonska. V příštích letech se na Sunjatsenovy rozkazy několikrát účastnil politicko-vojenských operací na území Číny, několikrát těsně unikl smrti. Zároveň shromažďoval vědomosti z filosofie a vojenské strategie a byl členem redakční rady časopisu Hlas Armády.
V Šanghaji a Kantonu editovat
V letech 1912–1922 Čankajšek převážně pobýval v Šanghaji. Z hlediska jeho osobní biografie se jedná o poněkud kontroverzní období, protože udržoval četné kontakty s prostitutkami, kvůli kterým se s ním rozešla žena. Znovu oženil se s konkubínou Čen-Tie-žu a udržoval četné styky s mafií („Zelená banda“), pro kterou zajišťoval finanční operace na burze. Gangsteři mu na oplátku poskytovali ochranu před čínskou policií, která po něm z rozkazu tehdejšího vládce Číny, Jüan Š’-kchaje, pátrala. Šangahjská policie, spravovaná Brity, ho několikrát obvinila, nikdy však nestál před soudem.
Roku 1917 se Sunjatsen musel uchýlit do Kantonu, nepohodl se však s místním guvernérem, který se ho pokusil zavraždit. Z přestřelky ho lodí vysvobodil Čankajšek a velmi tím upevnil jejich přátelství. Roku 1924 získal Sunjatsen s pomocí najatých žoldnéřů a Kominterny opět kontrolu nad Kantonem a ustavil revoluční vládu, která měla sjednotit Čínu pod jeho vedením. Čankajška vyslal na tři měsíce do Moskvy, kde se setkal s Trockým a dalšími představiteli, sovětský systém ale odmítl. Poslal tam však na zkušenou nejstaršího syna Čing-kuo, kterého Sověti drželi jako rukojmí až do roku 1937. Čankajšek po návratu do Kantonu vedl vojenskou akademii Whampoa, kde si vychoval řadu oddaných důstojníků.
Sjednocení země editovat
Roku 1925 Sunjatsen zemřel a o jeho nástupnictví se rozhodovalo mezi spíše pravicovým Čankajškem a Sunjatsenovým blízkým spolubojovníkem, levicovým novinářem Wang Ťin-wejem. Ten se stal předsedou vlády, kdežto Čankajšek byl jmenován vrchním velitelem Národní revoluční armády. V této funkci vyhlásil „Severní expedici“, která měla dobýt rozhárané severnější provincie, kde vládly místní vojenské gangy. Část armády, vedená Wang Ťin-wejen, vyrazila na západ a s pomocí komunistů i sovětských poradců dobyla Wu-Chan. Čankajšek vyrazil na sever a dobyl Nanking a chystal se na Peking, když Wang Ťin-wej vyhlásil ve Wu-chanu národní vládu. Ta byla ovšem vojensky slabá a Čankajšek ji s pomocí místních válečníků porazil; Wang Ťin-wej se vzdal. Čankajšek se však rozhodl definitivně zúčtovat s komunisty a během roku 1927 armáda v „bílém teroru“ pobila odhadem půl milionu, ostatní uprchli na venkov. V červnu 1928 si Čankajšek podrobil Peking, čímž dokončil politické sjednocení země a ukončil „období válečníků“. Největší oslavy se konaly v Moskvě, ale i západní politici a média vyjadřovali své uznání Čankajškovým úspěchům.
Sunjatsenovo dědictví editovat
Čankajškovým vzorem, kterému také věrně sloužil, byl vůdce čínské revoluce Sunjatsen. Roku 1927 si Čankajšek vzal jeho švagrovou a pod jejím vlivem přijal metodistické křesťanství. Svůj politický program rozdělil Sunjatsen do tří fází: vojenská vláda, politické poručnictví a konstituční vláda. V letech 1928–1937 se Čankajšek snažil svým „poručnictvím“ zemi posílit a modernizovat ve všech oblastech. Omezil výsady západních „imperialistických“ zemí, reformoval soudnictví, finance, zdravotnictví, školství a podporoval zemědělskou i průmyslovou výrobu. Ne ve všem byl úspěšný, ale položil základy moderního čínského státu a všemi prostředky se snažil sjednocovat i čínský lid. Zavedl standardní čínštinu jako národní jazyk a prostřednictvím masových médií včetně rozhlasu se snažil posilovat vědomí čínské národní jednoty i konfuciánské morální hodnoty.
V tomto úsilí se však stále střetával s odstředivými silami svých soupeřů a „válečníků“. Zatímco větší města byla většinou pod vládou Kuomintangu, na venkově měli stále značnou podporu komunisté. Ve válce o ústřední planiny roku 1930 padlo na obou stranách asi 250 tisíc lidí, roku 1931 musel bojovat s konkurenční vládou v Kantonu a roku 1934 jeho armáda zlikvidovala Čínskou sovětskou republiku. Komunisté však byli předem varováni a během „Dlouhého pochodu“ (skoro 10 tisíc kilometrů) se do jejich čela vyšvihl mladý Mao Ce-tung.
Japonská agrese editovat
Roku 1931 vpadli do Mandžuska Japonci. Čankajšek sice vehementně prohlašoval, že je to část Číny, vojenskému střetnutí se ale vyhýbal a chtěl se hlavně vypořádat se svými komunistickými rivaly. V letech 1933–1938 působili dva vysocí němečtí generálové, von Seeckt a von Falkenhausen, jako jeho poradci. Roku 1936 odletěl Čankajšek do Si-anu, kde ho však jeho generálové unesli a donutili, aby se proti Japoncům spojil s komunisty. V červenci 1937 vypukla Druhá čínsko-japonská válka a Čankajšek vyslal 600 tisíc dobře vycvičených mužů na obranu Šanghaje. Vojensky sice prohrál a ztratil na 200 tisíc mužů, Japonce však přesvědčil, že Čínu nedobudou za tři měsíce, jak se chlubili. Koncem roku padl Nanking, kde Japonci povraždili snad 200 tisíc Číňanů (Nankingský masakr), a Čankajšek ustupoval do Wu-chanu a Čchung-čchingu a za sebou nechával „spálenou zemi“. V roce 1938 dal například zničit hráze kolem Nankinu, kde poté při povodni zahynulo na půl milionu lidí.
Roku 1939 vyslal Čankajšek dva muslimské velitele do Egypta, Turecka a Sýrie, aby je získali jako spojence proti Japonsku. Japonci, kteří ovládali Mandžusko a část východního pobřeží, zřídili v Nankingu loutkovou vládu, vedenou Čankajškovým soupeřem Wang Ťin-wejem. Roku 1942 Čankajšek cestoval po severozápadní, zčásti muslimské Číně, zorganizoval válečnou výpravu do Tibetu, aby zabránil jeho spojenectví s Japonci, a po útoku na Pearl Harbor se stal členem spojenecké koalice. V USA i ve Velké Británii dostal vysoká vyznamenání a byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých sil v Číně. Jeho americký poradce v Číně však Čankajška ostře kritizoval za neschopnost a korupci. V roce 1944, když chtěli Američané vybudovat v Číně letiště a odtud bombardovat Japonsko, Čankajškovi lidé stavbu sabotovali a velkou část peněz patrně defraudovali. Naopak Čankajšek pokládal Američany za nebezpečné imperialisty, svůj Kuomintang organizoval jako „leninskou“ stranu, potlačoval opozici a odmítal parlamentní demokracii jako pro Čínu nepoužitelnou.
Po válce editovat
Když roku 1945 Japonsko kapitulovalo, byla Čankajškova vláda v Čchung-čchingu slabá a armáda špatně vyzbrojená, takže Čankajšek žádal Japonce, aby kapitulaci odložili a Čínu tak neobsadili komunisté. To mu v zemi, která okupanty nenáviděla, velmi poškodilo pověst. Roku 1946 vyslal Čankajšek 200 tisíc mužů do tehdejší Francouzské Indočíny, aby přijal kapitulaci Japonců a bránil Francouzům znovu obsadit zemi. Když se francouzské oddíly dostaly do půtek s Ho Či Minem, donutil je ke smíru a zemi opustil, až když získal od Francouzů velké ústupky. Spojené státy podporovaly jednání mezi Mao Ce-tungem a Čankajškem, která se však nedařila, a kvůli podezření z korupce omezily i jeho vojenskou podporu.
Roku 1946 obdržel v Československu Řád bílého lva (spolu s Koněvem, Benešem a Svobodou)
Roku 1947 byla vyhlášena nová ústava a o rok později byl Čankajšek zvolen prezidentem. Komunisté však ústavu ani vládu neuznali a díky svému venkovskému zázemí a popularitě svých zemědělských reforem Čankajškovu armádu postupně porazili. Roku 1949 Čankajšek rezignoval a vládu převzal viceprezident Li Cung-žen, Čankajškův vliv však zůstal silný, zejména v armádě. Čankajšek toho zneužíval proti svému nástupci a poslal na Tchaj-wan asi 200 milionů USD, určených na podporu Číny. Zoufalý Li se nakonec vzdal a odletěl do USA na léčení. V prosinci 1949 komunisté oblehli Čcheng-tu, kde se Čankajšek se synem ještě bránili a odkud odletěli na Tchaj-wan.
Čínská republika na Tchaj-wanu editovat
Čankajškova vláda se spolu s asi 2 miliony uprchlíků přesunula na Tchaj-wan, roku 1950 Čankajšek v Tchaj-pej opět nastoupil ve funkci presidenta a Národní shromáždění (které přišlo z Číny a pak už se neobnovovalo volbami) ho zvolilo ještě čtyřikrát, naposledy roku 1972. Čankajšek se pokládal za legitimního presidenta celé Číny a do roku 1971 také Čínu jako velmoc reprezentoval v OSN i v Radě bezpečnosti. Protože byl s režimem v Pekingu stále ve válce, suspendoval ústavu a vládl podle „Prozatímních opatření“, která mu dávala mimořádné pravomoci. Kuomintang byla jediná povolená strana, tisk podléhal cenzuře a v prvních letech bylo uvězněno přes 140 tisíc Tchajwanců, podezřelých ze spolupráce s Pekingem. Čankajšek vybudoval silnou armádu a roku 1962 dokonce uvažoval o invazi na pevninu. Opíral se přitom hlavně o muslimské oblasti na severozápadě země, kde v letech 1950–1958 probíhalo Kuomintangské islámské povstání. Přes tvrdý diktátorský režim zároveň podporoval školství a průmysl, zejména exportní, a položil tak základ pro jeho pozdější hospodářský úspěch.
Když v roce 1975 zemřel, se prezidentem dočasně stal Jen Ťia-kan, v roce 1978 ale vládu v zemi převzal Čankajškův syn Ťiang Ťing-kuo. Ten již v roce 1975 po svém otci převzal vedení strany.
Vláda Čankajška a jeho syna je na Tchaj-wanu také známá jako vláda Bílého teroru, pojem označující autoritářský režim, kdy Ťiangové skrze Kuomintang stáli za likvidací či uvěznění tisíce Tchajwanců ale i Číňanů, kteří s nimi přišli na Tchaj-wan. Ještě jako prezident Čínské republiky v pevninské Číně poslal vojsko k násilnému potlačení povstání v Incidentu 28. února.[4] V následých letech 1949–1987, kdy jim zákon stanného práva dával absolutní moc, docházelo k systematické likvidaci jakéhokoliv disentu proti osobě Čankajška či straně. Vedle toho propagandu režimu Ťiangů doprovázel silný kult osobnosti, sochy Čankajška byly instalovány ve většině škol, v mnoha parcích či na vojenských základnách. Byly po něm pojmenovány městské čtvrti (například Čung-Čcheng), parky, ulice či letiště.[5][6] V centru Tchaj-peje byla po jeho smrti vystavena monumentální pamětní síň (Chiang Kai-shek Memorial Hall) a pro dočasné uložení jeho těla bylo ve městě Cch'-chu vybudováno mauzoleum.
I po demokratizaci Tchaj-wanu bylo Kuomintangem, který jako politická strana zůstala u moci do roku 2016, pokračováno v oslavování osoby Čankajška. Až v roce 2017 byl Tchajwanským parlamentem schválen zákon nařizující odstranění autoritářských symbolů z období 1945–1992, postupně tak dochází k odstraňování soch Čankajška a jeho syna z veřejného prostoru.[6][7]
Vyznamenání editovat
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ 蒋介石宋美龄结婚照入《上海大辞典》. www.chinataiwan.org [online]. [cit. 2011-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-27.
- ↑ Čankajšek bojoval proti komunistům, v krutosti jim ale konkuroval. Plus [online]. 2020-03-05 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online.
- ↑ Rana Mitter, A Bitter Revolution: China's Struggle with the Modern World. Oxford: Oxford University Press 2004. ISBN 0192803417.
- ↑ The 228 Massacre In Taipei: “Forced Into A Car, Never To Return”. www.twreporter.org [online]. [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. (čínsky)
- ↑ Democracy and cult of personality - Taipei Times. www.taipeitimes.com [online]. 2016-08-11 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online.
- ↑ a b SHATTUCK, Thomas J. Transitional Justice in Taiwan, A belated reckoning with the White Terror [online]. Foreign Policy Research Institute, listopad 2019 [cit. 2021-05-29]. Dostupné online.
- ↑ NEWS, Taiwan. Taiwan has removed nearly 70% of its Chiang Kai-shek statues, authoritarian symbols | Taiwan News | 2020-10-26 17:07:00. Taiwan News [online]. [cit. 2021-05-29]. Dostupné online.
Literatura editovat
- PAINE, S. C. M. The Wars For Asia 1911-1949. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. ISBN 978-1-107-02069-6. (anglicky)
- Pečenka – Luňák, Encyklopeie moderní historie Praha: Libri 1999, hesla Čínská revoluce; Čínské občanské války; Kuomintang
Související články editovat
- Čínská občanská válka
- Tchaj-wan
- Čínská republika (1912–1949)
- Dějiny Číny
- Dějiny Tchaj-wanu
- Kuomintang
- Sunjatsen
Externí odkazy editovat
Galerie Čankajšek na Wikimedia Commons- Obrázky, zvuky či videa k tématu Čankajšek na Wikimedia Commons
- (anglicky) Nekrolog v NY Times, 6. dubna 1975: The Life of Chiang Kai-shek: A Leader Who Was Thrust Aside by Revolution
- (německy) Chiang Kaishek – životopis diktátora na BPB
- Čankajšek bojoval proti komunistům, v krutosti jim ale konkuroval Pořad Českého rozhlasu Plus, velmi podrobné informace o životě, mezinárodní kontext.
